Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Beiträge zur Kenntnis der altgriechischen Volkssprache. (Skrifter utgifna af K. HumanistiskaVetenskaps-Samfundet i Uppsala. XIII, 4.) by E. NachmansonReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 38, Čís. 5 (1911), pp. 371-374Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23448942 .

Accessed: 16/06/2014 05:19

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.253 on Mon, 16 Jun 2014 05:19:44 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

l'vahy. , 371

/

Úvahy. Β. By3ecκyjn>: HcTopiH atJiiiHCKoň AeMOKpaTÎH.

. V Petrohradě 1909, tiskárna M. M. Stasileviče. Str. VII a 468.

Za 2 rub. 50 kop.

Spisovatel, známý u nás svou pěknou knihou »Úvod do

řeckých dějin«, přeloženou od J. Veverky, podává v této rozsáhlé

monografii vlastně historii starověkých Athén. Přípravou k tomu

byly mu dvě starší práce jeho, Perikles z r. 1889 a důkladný rozbor Aristotelovy Ústavy athénské, uveřejněný r. 1895. V úvodě

(str. 1—26) líčí spisovatel stručně politický vývoj od VIII. sto

letí př. Kr. až do Peisistrata. Vlastní líčení demokratie athénské

dělí se na počátky, od zavedení archontátu po Kleisthena (str.

27—94), rozkvět, od válek řeckoperských až do počátku války

peloponneské (str. 95—236), krisi, od počátku války pelopon neské do smrti Sokratovy (str. 237—387) a úpadek, od obnovení

demokratie v Athenácji do konce samostatnosti Athén (str.

388—464). Kniha vzešla, jak spis. v předmluvě vykládá, jednak z uve

dených prací starších, jednak z universitních čtení o řeckých dě

jinách a je určena v první řadě pro širší kruhy vzdělanců.

Proto nešlo spisovateli o řešení sporných otázek (jako na př. je tomu v De Sanctisově Atthidě) ani o úplnou snůšku literatury

(jako v díle Busoltově) ani o systematický výklad státního zří

zení nebo obecné úvahy o demokratickém zřízení vůbec (jako Croisetovi ve spise Les démocraties antiques), nýbrž o obraz

dějin athénských co možná bohatý a úplný na základě pramenů i nových zpracování. V těchto mezích dostál osvědčený spiso vatel s plným zdarem svému úkolu. Slovanskému čtenářstvu do

stává se jeho dílem objektivního vylíčení athénského života nejen

politického, nýbrž i kulturního na základě toho, co se dnes po kládá za správné. Arci o nové, svérázné pojetí, jak spisovatel sám uznává, při této prací nešlo. Em. Peroutka.

Ε. Nachmanson : Beitràge zur Kenntnis der altgrie chischen Volkssprache. (Skrifter utgifna af K. Humanistiska

Vetenskaps-Samfundet i Uppsala. XIII, 4.) V Upsale 1910. VI a 87 str. Za 2 marky.

O knize teto lze zkratka říci, že se obira starořeckými

příklady a doklady oněch zjevů jazykových, kleré v živé řeči

pozoroval a studoval R. Meringer a o nichž pak pojednal v kni

hách »Versprechen und Verlesen* (spolu s psychiatrem K. Mey

erem, v Stuttgarte 1895) a »Aus dem Leben der Sprache«

(v Berlíně 1908; srv. krátkou zprávu v LF. XXXVI, 1909,

24*

This content downloaded from 195.34.79.253 on Mon, 16 Jun 2014 05:19:44 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

372 Úvahy.

str. 79). Jejím předmětem jsou odchylky v hláskovém znění

slov od jejich znění běžného, jež se vyškytají na nápisích a jež

bývají od vydavatelů a vykladatelů obyčejně přehlíženy a ozna

čovány pouze jako chyby rytcovy atd. Spisovatel, vycházeje od

věty, pronesené Meringerem, »dass Schreibfehler vielfačh ge schriebene Sprechfehler sind,« zkoumá, pokud tyto odchylky

mají příčinu hlubší, pokud se v nich jeví zjevy, vyskýtající se

skutečně v mluvené řeči jakožto přeřeknutí, způsobené tím, že

na sebe působí hlásky sousedních slabik, čehož výsledkem pak

jsou různé dissimilace, assimilace, anticipace nebo nové opako vání hlásek a pod. Tak musíme rozuměti slovu ,Volkssprachec v titulu tohoto spisku. Nejedná se tu o rysích, charakterisují cích všeobecně jazyk v ústech lidu té neb oné krajiny skutečně

žijící, nýbrž uvádějí se tu a vykládají takové zjevy, které se

vyskýtají ojediněle v případech nesčetných v mluvě každodenní, a ukazuje se, že pro zjevy takové, o nichž a priori je jasno, že

se vyskýtaly také v řečtině, máme skutečně také doklady. Na

straně druhé se ukazuje, že mnohé chyby v nápisích jsou způ

sobeny právě chybami v řeči a že jsou tudíž pro poznání živého

jazyka důležitý. Hlavni změny, Ktere uvedeným způsobem vznikají, jsou

různé dissimilaee a assimilace, a tak i v této knížce první tři

kapitoly jsou věnovány změnám tohoto druhu: první a druhá

jedná o ztrátě konsonantu, způsobené dissimilaeí, třetí o assimi

laci konsonantu. Dissimilaee je zjev velice zajímavý a přes to, že mnoho o ní již psáno, obrací se znovu a znovu k věci této

pozornost jazykozpytců. Její podstatu snažil se nejnověji vystih nouti Brugmann (Ďas Wesen der lautlichen Dissimilation. Ab

handlungen der phil.-hist. Klasse der kg. sachs. Gesellschaft der

Wissenschaften XXVII, 1909, 1-41 nn.) jakožto ,horror aequi'. Ale správněji, myslím, postihl psychologický podklad tohoto

zjevu Hoffmann-Krayer DLZ. 1910, str. 2907 (srv. i Festschrift

zur 49. Philologenversaminlung in Basel 1907, str. 491 n.), vyklá

daje, že v představě o komplexu hláskovém, který má býti. vy

sloven, stejné části tohoto komplexu splývají, čehož výsledkem je, že se v komplexu vysloveném místo dvou stejných (anebo artikulací

blízkých) hlásek objeví hláska jen jedna. Zjev tento i z nápisů řeckých již byl dobře znám a doložen; Nachmanson dodává ně

které příklady další, ale nové u něho je, že si všímá i souvis

losti větné a tak nalézá celou řadu dokladů, kde souhláska za

nikla proto, že ve slově předcházejícím (nebo následujícím) se

objevuje souhláska táž, věc to, které se dosud nedbalo. Jinak

potvrzují doklady, Nachmansonem sebrané, co o zjevech těchto

již známo. Nejvíce dokladů je pro zánik liquid, méně jich je pro ztrátu explosiv a frikativ; vlivem snahy dissimilační mizí

pravidlem souhláska, stojící ve skupině souhláskové, zřídka jen souhláska, stojící sama o sobě (Nachmanson má jen dva takové

This content downloaded from 195.34.79.253 on Mon, 16 Jun 2014 05:19:44 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ovajiy. .373

doklady: φρονάρχου a έτείμησαν χρυώ στεφάνψ, a je otázka,

jsou-li to opravdu případy, jež se vyskytly také v řeči mluvené; není pravdě nepodobno, že máme tu jen přepsání, nikoliv také

přeřeknutí). To je v souhlase s výkladem Hoffmanna-Krayera, že vlivem dissimilaee mizí hláska nějaká jen v těch případech,

kdy nevzniká tím nepříjemný hiát; jinak se dissimilaee jeví změnou příslušné hlásky.

V kapitole druhé pojednává se o případech, v mchz ρ za

niklo vlivem λ anebo naopak λ vlivem ρ, tedy o dissimilaei

dvou liquid nestejných (na př. Πόκλον místo Πρόκλον a pod.). Ale zdá se, že případy tyto náležejí v podstatě do kategorie

první, tak totiž, že nastala v případech těch nejprve assimilace

obou liquid a stejné liquidy se pak teprve dissimilovaly. Na př.

Πρόκλον změněno nejprve v Πλόκλον (Πλόκλψ uvádí sku

tečně z jednoho nápisu také Nacbmanson na str. 33 v kapitole

jednající o assimilaci) a to pak v Πόκλον. Srv. nyní i Nieder

manna v DLZ. 1911, str. 800.

Kapitola čtvrtá »Verzweifachung von Konsonanten* jedná o anticipaci souhlásky ze slabiky následující anebo o opakování

souhlásky ze slabiky předcházející. V mnohých případech, ze

jména pokud jde o souhlásky jiné než liquidy, které velmi snadno se anticipují (po případě opakují)

— srv. naše pro

stranky místo postranky, provaz dissimillací za *provraz a to

za *povraz (srv. povřieslo) —

je to vlastně assimilace; neboť

pozorujeme, že převzetím konsonantu ze souhláskové skupiny ná

sledující (nebo předcházející) nově vzniká skupina táž (anebo skoro táž), jako je ta, z níž konsonant přejat: srv. έπιστελεσ&εϊ

(str. 41) místo έπιτελεσ&εϊ, êrpισκεψαμένονς, έ&ρν&ρίον atd. Assimilací si vysvětlíme také zjevy, o nichž se mluví v kapitole

páté, totiž změnu jednoduchých hlásek α, o v difthongy αι, 01

vlivem difthongů následující (nebo předcházející) slabiky; na př.

γενοίμενοι místo γενόμενοι- a pod. V kapitole šesté pojednává

spisovatel o epenthesi, o zjevech takových jako je ταιμίας místo

ταμίας, είπί místo έπί atd.

Je patrno, že předmět, jímž se knížka obírá, je velmi za

jímavý. Již pověděno, že případy některé pravdě podobněji lze

pokládati za prosté přepsání; za takové vedle případů již uvede

ných bych pokládal φλυραρήσω (str. 39), άριοτεύτοντα (str. 42), snad i γννγαικί a Όρτέστου (str. 42), ale celkem

jsou tu vývody spisovatelovy přesvědčivé a methoda jeho —

při

každé odchylce od znění běžného se především ohlížeti, nemá-li

tato odchylka původ v přeřeknutí, není-li to tedy zjev mluvené

řeči — je docela jistě správná; je jeho zásluhou, že požadavek

tento opět a opět akcentuje. V samostatném exkurse (na str.

65 n.) provádí pra,ktický doklad toho, k jakým výsledkům me thoda tato vede: probírá jeden nápis thessalský a nalézá pro

This content downloaded from 195.34.79.253 on Mon, 16 Jun 2014 05:19:44 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

374 Úvahy.

největší část úchylek, které se od vydavatelů pokládají za chyby

rytcovy, docela případné objasnění. V souvislosti se zjevy, jež jsou předmětem této práce, měl

spisovatel příležitost dotknouti se také některých otázek obec

nějších. Zejména v kapitole páté, kde se jedná o difthongování samohlásek vlivem diftbongů sousedních slabik, pojednává o chronologii změny řeckých difthongů v monofthongy; v tom, že α, o vlivem sousedního αι, 01 přechází v αι, 01, což před

pokládá, že αι, 01 byly ještě skutečnými difthongy, shledává

novou pomůcku k stanovení doby, kdy dilthongy přecházely v monofthongy

— případy této assimilace udávají terminus post

quem. Že podávají se tu nové emendace některých míst (srv. str. 38) a nové výklady (srv. str. 46), netřeba podotýkati.

Podává tedy knížka tato poučení velmi bohaté a je zají

mavým dokladem toho, kolik lze vytěžiti z pozorování a zkou

mání jazyka živého pro výklad jevů jazyků mrtvých, a zároveň

potvrzuje správnost požadavku, aby byly staré památky jazykové

vydávány tak, jak jsou dochovány, poněvadž leccos, co se na

první Dohled zdá pouhou chvbou piseckou, může míti příčinv

hlubší. Oldřich Hujer.

Mluvnice řeckého jazyka pro gymnasia česká. Sepsal Jindřich Niederle. Přepracoval Václav Niederle. Díl II. Skladba. Sedmé, přepracované vydání. V Praze 1909, Unie. Sir. 128.

Váz. za 2Ί5 K.

Upravovatel posledních dvou vydání skladby Niederlový mluvnice řeckého jazyka, řed. Steinmann, choval přání přizpů sobiti ji úplně Školnímu užívání účelným zkrácením a vynechá ním syntaktických zjevů odjinud známých. Ale úmyslu svého

nemohl již vykonati; úkol ten čekal na dalšího vydavatele skladby

řecké, jímž se stal dr. Václ. Niederle, syn původního auktora

výborné této mluvnice. Nový upravovatel nepřestal však na pou hém zkrácení dosavadního obsahu, nýbrž pokusil se uvésti no

vou methodu do výkladů jevů syntaktických a uvésti skladbu

řeckou ve shodu se skladbou českou. Jak si při tom vedl a jak se mu to podařilo, pokusíme se tuto krátce vyložiti.

Niederlova mluvnice, jak v hláskosloví a tvarosloví tak

také ve skladbě, se stala několikerým přepracováním knihou

ryze školní. Proto je také žádoucno, aby se přimykala k mluv

nici jazyka mateřského, a to hlavně ve skladbě, ježto skladba

podává projevy myšlení, a myšlení namnoze v každém jazyce souběžně postupuje. Ale bez povšimnutí nesmí zůstati ani

skladba latinská, s níž se žák seznámil dříve; neboť ukazuje tolik obdobných i shodných a zase různých zjevů. Při tom by

bylo zbytečno vykládati znova pojmy a uváděti definice jevů

syntaktických, známých již z jazyka českého a latinského. Za

This content downloaded from 195.34.79.253 on Mon, 16 Jun 2014 05:19:44 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions