Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Der Dialog. Ein literarhistorischer Versuch by Rudolf HirzelReview by: Frant. ČádaListy filologické / Folia philologica, Roč. 23, Čís. 3 (1896), pp. 203-205Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23437329 .

Accessed: 15/06/2014 07:20

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.108.37 on Sun, 15 Jun 2014 07:20:20 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Klasobraní po rukopisích. 203

lum et totis viribus suspensus terreua cuncta respuit. Eius

ori nunquam cristus abfuit sive

iusticia vel quidquid ad verara

vitam pertinet.

Igitur te cuncti poscimus, o martine, ut qui multa mira

hic ostendisti, Eciam de celo

graoiam cristi nobis supplicat.u tuo semper infundas.

nebe y wffyemy fylamý powyffen zemfke wyeczý wffyechný zhrzyel

geft. geho vftom nykdy liofpodyn

nebyl geft otfel nebo fprawedly woft nebo czozkolyvvyek k pra vému zywotu przyfluffye.

proto *) tebe wffycbny za

daraý, o fwaty martine, aby

který mnohé dywý zde vkazal

fy, take **) f nebeff myloft bozý nam modleným twym wzdý

wlý.

List 151b. 54 (55).

Potens rector, pie deus, assit

dies iubileus, fratrum est so

lempnitas. Hic soient, omneš

regi, pastor adest suo gregi, absit ornnis levitas.

o moczný zprawcze, milo

ftywý boze, przyfpyeg den gyaffný, bratrow geft flawnost. tuto

zwykugý wffyczkuý zprawowatý,

paf tvrz przyftogý fwemu ftadu,

odftup wffyeczka lelikoft.1)

54. T) tôt nemudroft.

*) j>to. **) psáno: taka.

Oprava. V předešlé časti má býti na str. 104, 3 oddíl: trzvkrat

czčyrzy; 111, 6 exorantes: v poznámce: w wyecznem; 116, 4 nczynyl fy, v lat. referens; 117, 2 murzyenymem, 4 v tom; 118 rarawow, lida, ke slovu Tcoitela patří poznámka czyerkwe, Cboru.

(Pokračování).

Úvahy a zprávy.

Rudolf Hirzel : Der Dialog. Eiu literarhistorischer Versucll. Lipsko 1895. I svaz. str. 565, II sv. str. 473.

Kdokoli si vzpomene, jaký význam a rozsah měla v staro

věké literatuře dialogická forma, kteráž naproti tomu v novověku

téměř jen živořila a nyní bezmála úplně již vymizela, připustí, že mělo již dávno býti úkolem právě klassických filologň, aby

monograficky spracovali rozvoj tohoto zajímavého útvaru literár

ního. Objemným dílem Hirzelovým stalo se konečně i tomuto

požadavku po právu. Y uvedeném spise podány nejen podrobné

dějiny dialogu ve starověku, nýbrž přídavkem i stručný přehled užívání dialogické formy u spisovatelů středověkých i novověkých.

Dialog jest dřívější než monolog, monolog jest vždy něco

umělého, strojeného; zdraví, normální lidé nemívají mono

This content downloaded from 195.78.108.37 on Sun, 15 Jun 2014 07:20:20 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

204 ITvahy a zprávy.

logů.*) Proto můžeme zcela v souhlase s Platonem říci, že dialog jest založen v přirozenosti lidské. Odtud také patrno, že se stopami

dialogu se setkáváme u všech národů ; Hirzel na př. poukazuje v této příčině k prvkům jeho v orientu, ale právem dodává, že

tu tato forma nebyla vytříbena a zdokonalena, a proto nejen nedosáhla takové výše, jako v Řecku, nýbrž i dosti záhy mizela.

Naproti tomu u čilých a sdílných Hellenů nabývá dialog záhy velmi značné důležitosti již v poesii, a to epické, lyrické a zej ména arci dramatické (jakož i v příbuzných odvětvích literatury na Sicílii), domáhá se přirozeně vynikajícího místa i u historiků a řečníků, především však u filosofů, a to jak ve škole elejské

(Zenon), tak obzvláště u oněch mužů, kteří slučují oba obory,

řečnický a filosofický, totiž u sofistů. Těmto počátkům vývoje

formy dialogické věnována první část spisu Hirzelova (až do str. 67), druhá pak líčí dobu rozkvětu dialogu, počínajíc Sokratem (str. 68

až 83) a jeho školou (83—140) až ke Xenofontovi (140—174) a Platonovi (174—271). Třetí část obírá se Aristotelem (272 až 308), peripatetiky, kyniky, akademiky atd. (308—353). V této době začíná již nenáhlé klesání dialogu, a tato dekadence

postupuje v následující době alexandrijské (IV. část H. spisu), kdež dialog vytlačuje forma listu, „symposia," „diatrib", „satury", tak že dialog živoří jen ve verších anebo sem tam nuceně jest

napodobován některým učeným badatelem, odkudž pak se stalo, že podobné elaboráty vloudily se na př. v corpus Platonicum.

V poslední části prvního svazku přechází Hirzel k vylíčení,

jak již zanikající dialogická forma dožila se znovuzrození v řeckém

eklekticismu zejména u Éímanů, i předvádí čtenáři obraz rozvoje

dialogu v době republiky, zabývaje se v delších statích zvláště

Varronem a Ciceronem (str. 457—552), jehožto spisy tu vzhledem

k dialogické formě dosti podrobně analysuje.

Druhý svazek obsahuje tři části, z nichž první stopuje dialog v době císařské. Vytýkáme tu jako pozoruhodnější partie výklad o Horatiovi (9—20), Senekovi (24—34), Persiovi, Petroniovi a ze

jména Tacitovi (47 — 60), dále oddíly věnované Dionu Chryso stomovi (84—119), Plutarcliovi (124—238), Epiktetovi (245 až 252), Marku Aureliovi (262—268) a Lukianovi (269—333).

Poslední dvě části odbyty jsou mnohem stručněji, poněvadž

spisovatel, jak upřímně sám vyznává, necítil se tuto býti dosti

povolaným a chtěl podati jen náčrtek k vůli nutnému docelení

obrazu. Nicméně třeba doznati i o nich, že jsou velice cenné

a že mohou sloužiti dobře příštím studiím za základ. Spisovatel tu nastínil rozvoj dialogu v literatuře křesťanské, počínajíc od

apologetů (Minucius Felix, Clemens Alex., Lactantius) až po sloupy

vědy křesťanské, sv. Jeronýma a Augustina (str. 366—380). Po

krátkém přechodu obrací se pak k době renaissance a k době

*) Monolog v dramatu má jiný yýznam a místo.

This content downloaded from 195.78.108.37 on Sun, 15 Jun 2014 07:20:20 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy a zprávy. 205

novější. Y nich roztřídil si celý obor dle jednotlivých národů

i načrtl dialog u Italů (Petrarca, Laur. Valla, Pietro Aretino,

Maccliiavelli), u Spanělů, v Anglii (Addison, Shaftesbury, Berkeley, Hume a j.), ve Francii (Descartes, Fénelon, Malebranche, Port

Royal a Pascal, Bayle, Voltaire, Mably, Montesquieu, Rousseau,

Diderot, de Maistre, Napoleon) a v Německu (Kant, Schiller,

Gôthe, Schlegel, Mendelssohn, Wieland, Klopstock, Herder, Lessing,

Solger, Fichte, Humboldt, Jean Paul, Schelling, Dav. Strauss). Sahá tento přehled až k Sehopenbauerovi, jenž (podobně jako i jiní po něm) označil nepatrný význam dialogu v dnešní době,

prohlásiv jej zřejmě za nepříhoduý k vědeckému pojednání.

„Třebas však dialog byl pro dnešní vkus antiquitou, historické

úvaze ční jako pomník bojechtivých a tvůrčích, v pravdě mladistvých

dob dějin světových" (II, str. 252). Jest zajisté jasno i z toho, co jsme uvedli, jak bohatý má

obsah spis Hirzelův, i můžeme bez přehánění po bok ho postaviti

známým znamenitým studiím téhož učence o filosofických spisech

Ciceronových. Rozdíl ovšem podstatný mezi oběma jest, že onen

spis obsahuje bystré samostatné bádání, ale v oboru omezeném,

kdežto tento nový spis jest více jen souborný, ale za to oboru

nesmírně rozlehlého. Odtud vysvětlíme si také již ráz jeho vnější :

neustálý zřetel k literatuře příslušné v obrovské záplavě poznámek

(bez nich není snad ani stránky); odtud čerpá sám spisovatel

omluvu, proč Platona prošel poměrně kratčeji, ježto prý tu již

hojně bylo pracováno od jiných (ač referent byl by si přál přece

větší obšírnosti i tu, zejména hledí-li k tomu, že Ciceronovi,

také hojně probranému, věnováno jest stejně místa, jako Platonovi,

a Plutarchovi dokonce i více). Zajisté bude dílo toto ne

zbytnou pomůckou každému, kdo o některém z dotčených spi

sovatelů by chtěl podrobněji pracovati, ve kteréžto příčině usnadnil

mu spisovatel věc náležitým indexem. Nicméně i v tomto spise

jest hojnost zajímavých podrobností, a to jak literárních — srv.

o poměru dialogu vzhledem k studii (I, str. 243 n.), k románu

(I, str. 41), k listu (I str. 300—308, 252 nn.), pojednání o li teratuře symposií (I, str. 359—367), diatrib (I, str. 369—371), dále o kritice Aristotelově Platonových idejí, již H. pojímá jako

pokus vysvětliti a zachrániti (!) tuto nauku (I, str 289 η.), o roz

mluvách Sofistu a Parmenidu, které prý jsou autokritikou Pla

tonovou, směřující k důkazu immanence idejí (I, str. 290), o epi

stolografické literatuře ve škole Epikurské (I, str. 352 nn.) atd.

—, tak i filosoficky důležitých, jako jest na př. celá pěkná zá

věreční partie, pokoušející se stanovití, jak zračí se v dialogu

jednotlivá individua, národové a věky, anebo úvaha o poměru

náboženství a filosofie (II, str. 367 n.) a pod. Plyne z toho, že Hirzelův spis, určený v první řadě k příležitostnému nahlédání,

doporoučí se i k souvislé cetbe.

Fránt. Čáda.

This content downloaded from 195.78.108.37 on Sun, 15 Jun 2014 07:20:20 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions