Upload
review-by-f-novotny
View
215
Download
3
Embed Size (px)
Citation preview
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague
Die lateinische Reimprosa by Karl PolheimReview by: F. NovotnýListy filologické / Folia philologica, Roč. 55, Čís. 2/3 (1928), pp. 135-139Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449816 .
Accessed: 16/06/2014 16:24
Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp
.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].
.
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.
http://www.jstor.org
This content downloaded from 195.34.79.158 on Mon, 16 Jun 2014 16:24:06 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Úvahy. 135
Svobodovi bylo vytknuto, že své dílo vydal francouzsky.
Neprávem. Českému čtenáři věnoval přehled antické esthetiky, kdežto filologické dílo o Aristotelovi psané česky by bylo zapadlo bez užitku. Svobodovi lze jen blahopřáti, že mu poměry dovolily
vydati svůj spis světovým jazykem a dokonce jej uvésti pod firmou
známého pařížského nakladatelství » Les Bel les Lettres* na mezi
národní trh. To je také zárukou, že se jeho pozoruhodné práci dostane kritiky povolanějších odborníků než je autor těchto
řádek. Jar. Ludvikovský.
Karl Polheim: Die lateinische Reimprosa. Berlin, Weid mannsche Buchhandlung, 1925. Str. XX a 539. Za 27·— M.
Rým nenáleží jen řeči vázané, nýbrž vyskytuje se druhdy i v prosaických skladbách tak hustě a výrazně, že jej i tam
právem počítáme mezi prostředky umělé stilisace. Pokud jde o prósu latinskou, projevuje se to větší nebo menší měrou ve
skladbách starověkých i středověkých a stačí přečisti si některé
z kázání sv. Augustina nebo kapitolu z Kosmovy kroniky, aby nám vynikl význam tohoto zjevu. Ve středověku přijaly tuto
slohovou pomůcku z prósy latinské i literatury národní.
Rýmy druhdy způsobovaly pochybnosti, zdali je skladba nebo některá její místa psána v řeči vázané či nevázané. Za
jímavým dokladem toho byl u nás spor o domnělé verše v próse
Husově, jež J. Král proti V. Flajšhansovi správně pokládal za
rýmovanou prósu, zrovna tak jako rýmy Koemovy; v. Listy fil.
25, 1898, 373—375 (= O prosodii české I. str. 558—560). Náležité místo ve vývoji umělé prósy dal rýmu Ed. Norden
ve svém díle Die antike Kunstprosa. Uvedl jej v souvislost s gor
giovským homoioteleutem a s antithesí, odmítl mínění, že silně rý movaná prósa obsahuje skutečné verše, nalezl, že rýmem bývají
vyznačována povznesenější místa prosaických skladeb, a pone
chávaje historikům výklad o dějinách rýmované prósy ve středo
věku, upozornil na velmi důležitou otázku, od kdy byla za rým
pokládána zvuková shoda i takových slov, která nejsou homo
ioteleuta v antickém smyslu, protože mají nestejnou flexi, jako na př.: venere — habere, extorsi — cremari. V dodatku str.
810—883 podává Norden obsažný výklad, jak vznikl z homo
ioteleuta umělé prósy rým básnický a jaký význam měla pro
jeho rozšíření poesie hymnická.
Práci, kterou Norden naznačil, Polheim vykonal. Zkoumal
praxi i theorii latinského rýmu od jeho vzorů, gorgiovských schémat, přes Cicerona a přes celý středověk až po novou dobu.
O úplnost materiálu mu nešlo a také namnoze přijímá po této
stránce výsledky, kterých došli jiní; ostatně kdo by mohl při tomto problému pomýšleti na úplnost materiálu? Ale i tak je tu
nepřehledná řada děl, která autor se svého hlediska pozoruje a rozebírá. Z latiny psané v zemích českých nalézáme tu připo
This content downloaded from 195.34.79.158 on Mon, 16 Jun 2014 16:24:06 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
136 Úvahy.
menu tu mimo jiné spisy a spisovatele zejména Kosmovu kroniku, Chronieon Aulae Regiae, arcibiskupa Jana z Jenštejna, Milíče
z Kroměříže, Matěje z Janova, Husa, Ondřeje z Brodu, Štěpána
Pálče, Vavřince z Březové, Jana z Příbramě a spis De origine Taboritarum.
Hned v úvodu seznamuje Polheim čtenáře se svou theorií
prosaiekého rýmu, získanou praktickými rozbory, a zejména také
s její terminologií. Rýmovaná prosa jest podle něho obyčejná
prósa, jejíž kóla, ohraničená smyslovými pausami, jsou na konci
rýmována. Rým latinské prosy jest původně jednoslabičný, t. j. záleží ve shodě konců počínajíc posledním vokálem; dvojslabičný a trojslabičný rým byl v užívání teprve později. Nejčastěji se vy
skytují rýmované dvojice kól, ale není výjimkou, že bývají rýmem
spojena tři i čtyři kóla, ano i více kól (»tirády«). Sdružováním dvou rýmů vznikají rozmanité figury, nejčastěji abab a abba.
Druhdy je rým způsoben opakováním téhož slova v tétéž formě
(»rilhrender Reim«); responsí různých forem téhož slova (lau damus: laudemus) nebo téhož kořene (laudis: laudaloris) nebo
různých složenin téhož základního slova (agnoscere: ignoscere) vzniká rým gramatický. Při posuzování rýmu jest dbáti i toho, zdali slova, která se rýmují, mají stejnou či nestejnou gra matickou formu (»Gleichformreim«, na př. vocum:rerum, consu
litur: dignatur, a »Mischformreim«, na př. virginům: collegium, dolori: contrislari).
Rýmy souvisí s pausami. Jako jsou pausy závažnější a méně
závažné, tak jest rozeznávati i rýmy hlavní a rýmy vedlejší, vnitřní.
Hustota rýmů jest v různých skladbách různá a také jednotlivá místa tétéž skladby se» v této věci od sebe namnoze liší; ale
i v dokonale provedené rýmované próse zůstávají některá kóla
bez rýmu (sirotci, »Waisen«). Délka kól oddělených smyslovou
pausou a rýmem bývá různá, od krátkých kól o několika málo
slabikách až po dlouhá kóla, jež mívají 40 i více slabik. Vzá
jemný poměr kól po této stránce bývá od stilistů uměle zařizován.
Jestliže v rýmované próse vzniká druhdy dojem rhythmič
nosti, je to následek syntaktického souměru, z něhož vznikají ι hláskové i metrické response. Ale kdežto rým nemůže jinak vzniknouti než responsí, projevuje se rhythmičnost prósy hlavně
rhythmickými klausulemi, u nichž, jak P. správně poznamenává, zákonitá response dokázána není. V době květu rýmované prpsy vzniká i rylhmický kursus, vyskytující se často, ale ne vždycky, zároveň s rýmem.
Od rýmů souvisících s pausami po kolech jest lišili souzvuky
vyskytující se ve vnitřku vět (»Schmuckreime<), jež u některých spisovatelů docela zatlačují rýmy konců kól. Konečně jest po zorovati rozmanité slovní hříčky, zejména to, že se opakuje přímo nebo v krátkých přestávkách týž kořen nebo totéž slovo v roz
ličných formách; zvláštní takové setrvávání na jednom slově
This content downloaded from 195.34.79.158 on Mon, 16 Jun 2014 16:24:06 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Úvahy. 137
(»Wortbeharrungsstil«) — vlastně hra s jedním pojmem
— bylo
vypěstováno od sv. Augustina a stalo se význačnou slohovou formou scholastiky, zejména u Anselma z Canterbury a u Tomáše
Aquinského.
Kýmy nebývají v prose — az na některe výjimky
— vy
značovány graficky, jako tomu je v poesii; vůbec je rýmovaná
prosa od poesie zásadně odlišná. Latinská rýmovaná prosa se
zrodila zgorgiovských figur; homoioptoton je logický podklad antic
kého rýmu. Figura měla původně dodati důrazu logicko-syntak tickému členění věty, ale pak se ttala živlem čistě musikálním; to se stalo tehdy, když se vedle rýmu týchž forem uplatnil rým forem nestejných.
Rýmovaná prósa se ujímala v různých zemích v různých dobách. Nejvíce byla oblíbena v kázáních a v hagiografii, ale
nebyl jí prost žádný druh umělé prósy, ani právní a soudní
formule. Většina Polheimovy knihy je vyplněna stopováním jejího
vývoje. Do latinské prósy uvedl Gorgiova schémata zejména Cicero;
jeho nauka i slohová praxe byla pak vzorem pro všechna století
následující. Často je rým i u Caesara; u Sallustia je zřídka, u Livia, podle Polheima, ještě řidšeji. Důležité místo má v dě jinách rýmované prósy filosof Seneka; ale skutečně novou dobu v této věci zahajují afričtí spisovatelé Apuleius, Tertullianus,
Cyprianus. U nich vystupuje musikální živel rýmu do popředí
před logickým, vedle rýmu stejných forem je připouštěn —
po
prvé u Tertulliana — rým forem různých. V zálibě v rýmu se
shodují spisovatelé pohanští i křesťanští a tak má pojem »afri
citas* přece jakési oprávnění. Arnobius rýmuje méně. Technika
rýmu je na vrcholu u Augustina, zvláště v jeho Sermones, kde
je přes polovici rýmů dvojslabičných. Jinak literatura 4. a za
čátku 5. stol. (Hieronvmus, Ambrosius, Hilarius) není rýmu pří znivá. Rým je pak důležitým prostředkem zase gallské rhetorice v 2. pol. 5. stol. a v 6. stol. Prvním zástupcem rýmu důsledně
prováděného je Venantius Fortunatus; rým nestejných forem je u něho již rovnoprávný s rýmem forem stejných. Rýmu užívá
Lev Veliký, Boethius, v Hispanii Isidorus, méně v něm má zálibu
Jordanes, Ennodius a Gregorius z Toursu. Vyspělou rýmovou techniku mají i listy Columbanovy. V době Karolingů rým sice
není vládnoucím živlem v prose, ale přece se ani tehdy tradice
netrhá. Mistrem rýmu byl Gottschalk, jehož rýmy jsou i dvoj slabičné a trojslabičné. Dobou rozkvětu rýmované prosy bylo 11. a 12. stol. Druhý její květ je pozorovat ve 14. stol.; prósa
spisu Speculum humanae salvationis se skládá z rýmovaných řádků.
Po 15. stol. se vyskytuje rým jen v jistých částech kázání; větší
význam má po té době v theorii než v praxi. Theorie prosaického rýmu, kterou také Polheim probírá po
časových oddílech, zpravidla pokulhávala za praxí. Humanisté,
nedbajíce vývoje latinské prósy středověké, čerpali z antiky ne
This content downloaded from 195.34.79.158 on Mon, 16 Jun 2014 16:24:06 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
138 Úvahy.
životná pravidla a rým namnoze odsuzovali jako chybu. Tentýž úsudek pronášeli theoretikové latinského slohu i v nejnovější době. Nauka o hornoioteleutu a homoioptotu byla vždy v podstatě brána buď přímo nebo nepřímo z auktora ad Herennium ; z různých
výkladů místa 4, 28 tohoto spisu (similiter cadens — similiter desinens) vznikly dvě různé nauky a Polheim sám na str. 464
odvolává své mínění o tomto místě, které podal str. 162n.
Osnova Polheimova díla není právě vzorná. Částečně to
omlouvá autor tím, že o této knize pracoval přes 20 let a že
byl její tisk válkou přerušen. Po úvodu obsahujícím hlavní vý
sledky následují tři kapitoly s praktickými rozbory vybraných děl (1. Hrotsvit, 2. Vitae Mithildis reginae, 3. Galii Anonymi chronicon) a kapitola obsahující výčet a stručnou charakteristiku
listů podle kanceláří. Potom se autor vrací ke Gorgiovi a pokouší se sestaviti dějiny rýmované prósy latinské, při čemž díla již
napřed probraná jsou vynechána. Ale ani tak není v oněch prvních třech kapitolách vytěžena ze zvolených textů úplná nauka. Mnoho
je к ní dodáváno v odstavcích následujících, a to namnoze zcela
náhodně, jak přijde řeč; nevidím na př., proč by bylo nutno jednat o zásadě, že se rýmovaná prosa nemá tisknouti jako verše, právě
při výkladu o kronice posledních králů toledských, nebo o zá
sadách doporučovaných pro vyšší kritiku v odstavci o hagiografii v době rozkvětu rýmované prósy. Bylo by bývalo žádoucí, aby
byl autor shrnul v soustavný výklad svá roztroušená pozorování,
jistě zajímavá, o tom, jak snaha o rým působila na výběr a po stavení slov u jednotlivých spisovatelů a jaký užitek dává studium
rýmu pro nižší a vyšší kritiku textů i pro objektivní členění
řeči podle smyslu. Jinou vadou je velká nejednotnost v rozborech textů. Polheim
posuzuje ve svém díle velikou spoustu latinských spisů; ale ty
úsudky bere z části od jiných, ačkoli právě při takové práci,
jako jest jeho, všechno záleží na tom, aby byl veškerý zkoumaný materiál posuzován s jednoho hlediska a jednou methodou. Ne
pochybuji, že by byl na př. nalezl u Livia více rýmů, kdyby je
byl hledal tak pečlivě jako třeba u Hrotsvity. Také nevím, zdali Polheimova definice rýmu není příliš
široká a zdali shoda i jen jediné samohlásky může býti poklá dána za rým, t. j. za úmyslný výrazový prostředek, jako na př. invidere: clemeníiae, potestate ilacessere a j. Přímo za chybu po kládám uznávati i rýmy »nepřesné<, kde se ani ten jediný vokál
neopakuje, na př. ire;morigera, felicem:christicolam; kde je potom hranice mezi rýmem a tím, co rým není ? 1 Tu by bylo
1 Takové nedokonalé rýmy pokládá za pravděpodobné i Bretholz ve svém vydání Kosmovy kroniky (Mon. Germ. histor. nova ser. lom. II str. XXXIX), na př. dies: armis, arridet:alludit, estate . maiestati, amico: affectu, nutu :preiudicio, albus :albos, norat .-habebant, clau debant;erat.
This content downloaded from 195.34.79.158 on Mon, 16 Jun 2014 16:24:06 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Úvahy. 139
podle mého soudu radno dáti se důkladněji poučiti naukami the
orie antické i středověké a zvláště také příklady od ní volenými. Konečně se Polheim nepostaral náležitou měrou o to, aby
jeho soudy byly vždy dostatečně opřeny o nestranné rozbory a doloženy statistikami. A právě v nejdůležitější otázce, kdy na stoupil v rýmech zvukový souhlas na místo syntaktického pa
rallelismu, je určitá odpověď Polheimova bez takové opory, neboť
příklady uvedené z Tertulliana na str. 216 n. nestačí. Také pro dobu květu rýmované prósy by bylo třeba všude rozeznávati
logická homoioteleuta od rýmů nestejných forem, neboť jenom těmito se projevuje čistě akustický rým. Nordenův problém
poměru mezi rýmem prósy a rýmem veršů Polheim, jak patrno,
příliš podceňuje. Má tedy kniha Polheimova své nedostatky, ale přes to je
to práce užitečná svými výsledky, podněty a neméně i svou
bohatou bibliografií. F. Novotný.
Ettore Pais: Storia di Roma durante le guerre puniche. In due volumi. Roma 1927, Casa editrice Optima; stran XVI-j-429 a 483, tabulek 112 a 140 mimo text. Cena 200 lir.
Dva mohutné a krásně vypravené svazky Paisova díla
o římských dějinách za doby punských válek — myslí tím prvou
a druhou válko — druží se důstojně к ostatnímu dílu letitého již badatele o římských dějinách, ba v lecčems je i překonávají. Autor
sám naznačuje v předmluvě, že římské dějiny tohoto období jsou mu projevem vysoce významného dění politického a historického, které by chtěl zachytiti v celé jeho široké platnosti na všeobecném
pozadí dějinne'm. Znamenalo-li vylíčení starších dějin římských a italských úsilný zápas o prosté poznání faktů, jež by se mohly
pokládati za ověřeny, zápas, jenž přes komplikovanou a autorovi
často až zazlívanou kritickou výzbroj musel velmi často končiti
resignací a uspokojiti se nejvýš jen projevem nedůvěry nebo po
chybností, povznáší se v tomto období autor na stanovisko vyšší:
historický podklad je tu celkem zjištěn, naše nevědomost nebo
nejistota se týkají jen podrobností, bojujeme jen s neurčitostí
drobných detailů místopisných, osobních a podobných, ale »non
liquet* těchto drobných sporů nemění nic na celkovém obraze
historického a politického dění.
Ve dvou svazcích římských dějin za punských válek ukázal
Pais schopnost, tak neprávem mu upíranou, měrou až oslňující:
schopnost ohromné synthesy, která se však neztrácí vpovšechnostech a kulaté řeči, nýbrž je podložena jak dokonalou znalostí vykládané
látky, tak podivuhodnou zkušeností ve věcech praktické politiky a hospodářství. Prameny i novodobá literatura, velké historické
souvislosti a pronikavé detailní postřehy jsou proniknuty hlubokým
přemýšlením, nebojácnou odvahou nových osvětlení a zvládnuty
vzácným darem jasného výkladu.
This content downloaded from 195.34.79.158 on Mon, 16 Jun 2014 16:24:06 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions