Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Die Philosophie des Macrobius und ihr Einfluss auf die Wissenschaft des christlichenMittelalters by M. SchedlerReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 44, Čís. 3/4 (1917), pp. 283-284Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449442 .

Accessed: 15/06/2014 23:11

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.77.82 on Sun, 15 Jun 2014 23:11:56 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 283

vati, co bylo svrchu řečeno. Zejména pěkné jsou jeho výklady a poznámky o názorech epikurských (a speciálně Filodemových) o blaženosti bohů, o jejich polemice se stoiky (zvláště s Chry

sippem), s (peripatetikem?) Antifanem, o jejich učení o mantiee, o sídle bohů, o spánku a řeči bohů. František Cáda.

M. Schedler: Die Philosophie des Macrobius und ihr Einfluss auf die Wissenschaft des christiichen Mittelalters. (Beitráge zur Geschichte der Philosophie des Mittelalters XIII 1.) V Miinsteru 1916, Aschendorff. Str. XII a 162. Za 5*50 mk.

Macrobius má v dějinách starověké filosofie místo velmi

podřízené; neboť filosofické výklady v jeho kommentáři k Cice

ronovu Somnium Scipionis- a v VII. kn. jeho Saturnalií jsou

kompilací ze spisů řeckých. Přes to soustavné vylíčení jeho fi

losofie a jejího vlivu na doby pozdější, o něž se pokusil Schedler, není neužitečné, ježto odtud poznáváme, jednak jak se filosofovalo

v ftímě na konci starého věku, jednak jak hojně čerpali z tohoto

nesamostatného myslitele spisovatelé středověcí.

Původem a podstatou všeho jest podle Macrobia nejvyšší bůh. Z něho vznikl duch (mens), obsahující v sobě ideje i jejich hmotný podklad. Duch zrodil duši světovou (anima mundi), jež vytváří z hmoty smyslový svět podle ideí. Tyto jakož i věci jsou

uspořádány harmonicky podle jednoduchých čísel. Kdežto svět

ideí je věčný, neměnící se a skutečný, je svět jevů v čase, pro

měnlivý a zdánlivý. Věci, jsouce výtvorem duše světové, jsou

oduševněny, ale nestejně. Nejvýše stojí tělesa nebeská, pak por

6tupně člověk, zvíře a rostlina. Člověk je obrazem světa. Jeho

duše je netělesná, jest příčinou života a pohybu, a tudíž věčná.

Oživuje tělo a vládne jím, ale také jím trpí; neboť je držena

v jeho poutech. Než vstoupila do člověka, žila ve hvězdách.

Odtud sestoupila po mléčné dráze, při čemž nabyla různých vlast

ností od planet. Po smrti člověka vrací se k nebi; ta, jež zůstala

neporušena, přímo, jiné se musí očišťovati různým vtělováním.

Pokud je v člověku, má duše tři schopnosti: vegetativní, smy slovou a rozumovou. První se stará o tvoření těla a jeho výživu.

Smyslové vnímání se děje prostřednictvím nervů. Vidění se usku

tečňuje tím, že z našeho oka vychází přirozené světlo a spojuje se se světlem, jdoucím od předmětu. Smysly nám sprostředkují též rozkoše: nejnižší a zavrženíhodné, obžerství a smilstvo, po

cházejí z nejnižších smyslů, chuti a hmatu. Cílem jednání je

spojení s bohem. Toho docházíme ctnostným životem. Ctnosti jsou

čtyři: rozumnost, statečnost, mírnost a spravedlnost, ale projevují se různě na různých stupních: ve společnosti (virtutes politicae), u člověka filosoficky vzdělaného (v. purgatoriae), u toho, jehož duše je zcela odvrácena od všeho pozemského (v. purgati iam

defaecatique animi) a konečně na nejvyšším stupni dokonalosti

v. exemplares). Prostředkem přiblížení k bohu jest poznávání

This content downloaded from 185.44.77.82 on Sun, 15 Jun 2014 23:11:56 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

28i Úvahy.

sebe sama, jež člověka očišťuje a zbavuje tělesnosti. Avšak

urychlení návratu k bohu sebevraždou je hříšné.

V těchto výkladech na první pohled rozeznáme myšlenky

Platonovy, Aristotelovy a Plotinovy. Ale přesnější určení pramenů není snadné a spis. se o ně ani nepokouší. Pouze v úvodu

a v poznámkách přisvědčuje mínění, které pronesli H. Linke

(Philologische Abhandlungen M. Hertz .. . dargebracht, v Berlíně

1888, str. 246 n.) a F. Bitsch (De Platonicorum quaestionibus

quibusdam Vergilianis, v Berlíně 1911, str. 71 n.), že Macrobius

v kommentáři k Ciceronovi užil Porfyriova výkladu Platonova

Timaia, ne však přímo, nýbrž v latinském zpracování. Avšak

zdá se nám, že četné slovní shody mezi Plotinem, Porfyriem a

Macrobiem nenasvědčují uznávání latinského prostředníka — neb

dokonce dvou (Bitsch, uv. m., Schedler, str. 4) — mezi řeckými

novoplatoniky a Macrobiem.

Druhá část knihy jedná o Macrobiovi ve středověku, jenž znal ještě konec VII. kn. Saturnalií, nyní ztracený. Macrobiovy

výklady, především fysikální a astronomické, objevují se u Boëthia,

Isidora, Bedy Ctihodného, Jana Scota Eriugeny a jiných učenců.

Abaelardem počínaje také jeho filosofie byla předváděna, ale

v rouchu křesťanském: duch stotožněn se Synem božím, světová

duše se svatým Duchem. V době rozkvětu scholastiky obíral se

jeho učením sv. Bonaventura, Albert Veliký a Tomáš Aquinský. Též Dante znal jeho kommentář. Tak byl Macrobius hlavním

pramenem středověku pro poznání řecké filosofie, zejména pla toneké a novoplatonské. Κ. Svoboda.

Karel Wenig: Dějiny řečnictví řeckého. Díl I. Od dob nejstarších až do počátku století IV. př. Kr. V Praze 1916, ná

kladem České akademie. Str. X a 325. Za 4'80 K.

Psáti dějiny řeckého řečnictví jest práce zajímavá a vděčná; neboť památky řečnické jsou důležitým pramenem pro poznání

dějin, života politického, práva soukromého i veřejného a uplat

ňuje se v nich více než v jiných druzích literárních péče o sloh,

jíž vyniká písemnictví starověké nad moderním. Mimo to řada

sporných otázek, zvláště o pravosti, době složení a účelu řečí, o významu řečnických termínů, vybízí k řešení. Vzrostla ještě

novými nálezy (zlomků z řečí Antifontových, Lysiových a z rhe

torické učebnice neznámého skladatele) a objevy (o Pseudo

Hippokratově spisu περί τέχνης a o t. zv. Anonymovi Iamblichi). Nové pozoruhodné spisy, jako E. Nordena Die antike Kunstprosa

(v Lipsku 1898), 0. Navarra Essai sur la rhétorique grecque avant

Aristote (v Paříži 1900), Ε. Drerupa Die Anfánge der rhetorischen Kunstprosa (Jahrb. f. class. Phil. XXVII Suppl. 1901, str. 219 n.) přispěly sice k objasnění některých záhad, ale ukázaly zase k jiným, dotud nepovšimnutým, jako o vzájemném působení poesie a řečnictví, vzniku slohových ozdob, rhvthmu a periodisováni řeči.

This content downloaded from 185.44.77.82 on Sun, 15 Jun 2014 23:11:56 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions