Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Forschungen zur deutschen Philologie by Rudolf HildebrandReview by: Jan KrejčíListy filologické / Folia philologica, Roč. 22, Čís. 3 (1895), pp. 232-235Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23436741 .

Accessed: 15/06/2014 12:27

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.77.128 on Sun, 15 Jun 2014 12:27:04 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

232 Úvahy a zprávy.

manitě, mějž stále 11a zřeteli cíl svůj : sapere et fari, ale pro

středky, jež k tomu vedou, musí voliti ve shodě s novými, změ

něnými poměry.

Nenáblá, nenásilná, promyšlená a s duchem času postupu

jící reforma gymnasií našich je potřebná, ale jí musí předchá zeti reforma studii universitních, zvláště filologických, a celé vě

decké přípravy učitelského dorostu. Κ této stránce otázky středo

školské důrazně a velmi dobře ukázal Dr. Foustka v „Naší Době"

(I, 641 a n. : Reforma klassických studií).*) Pamatujme mimo to, že na škole střední učitel jest zároveň vychovatelem. Směro

datným pak pro vedení vůle chovancovy není ten neb onen předmět

učebny sám o sobě, nýbrž celá osobnost učitelova. Je proto nutnou podmínkou zdaru výchovy středoškolské, aby individuální

svoboda učitelova byla podnecovana a sílena.

F. Drtina.

Forsclnmgen zuř deutselien Philologie. Festgabe fur Rudolf Hildebrand. Leipzig 1894.

Před nedávnem zemřel v Lipsku známý germanista Kudolf

Hildebrand, muž vzbuzující úctu i jako vědec i jako člověk.

Zesnul krátce po dni, kdy dovršil 70 let vèku a osud mu dopřál

ještě jakoby na rozloučenou poznati vděk a nelíčenou účast vě

deckého světa. Jedním z těch výrazů jest uvedený sborník slav

nostní. Obsahuje práce z různých oborů německé filologie, jimiž

přispěla péra nejpovolanější. Byla to pro Hildebranda pocta asi

η ej vzácnější.

Kniha pocína zajímavou studií E. Mogkovou: Die atteste

Wanderung der deutschen Heldensage nach dem Norden. Jde

mu o to, na základě historických fakt dovoditi přechod boha

týrské pověsti německé na sever a spolu vyložiti její historický

podklad. Dle jeho mínění má se věc takto: Frankové sloučili

mythicko-his torickou pověst o Siegfriedovi s pověstí o záhubě

Burgundů ; od nich dostala se 11a Podunají k východním Gotům

(kol 451), tam pak sloučili ji pěvci s pověstí o smrti Attilově. Od východních Gotů tato pověst přešla spolu s gotskou pověstí o Ermanrichovi k Herulôm, a ti ji přenesli na skandinavský sever, kdež pak obě ty pověsti splynuly v jedno tak, jak se

nám jeví v Eddě. Že v 6. století byl sever v čilém styku s jihem, proto arci má Mogk doklady a kombinace jeho jest vůbec ducha

*) P. Dr. Foustka ve výše zpomenutém článku pronesl mnohé pozoruhodné názory ; se vším, aspoň já, bych nesouhlasil, což tuto po kládám za nutné vytknouti. Škoda, že článek, vybízející k diskussi, ne vzbudil žádného ohlasu. A přec je nás klassických filologů tolik !

J. K.

This content downloaded from 185.44.77.128 on Sun, 15 Jun 2014 12:27:04 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy a zprávy. 233

plná. Spor však o prioritu mezi pověstí norskou a německou tím

ukončen není.

E. S i e v e r s podává studii o střhněmecké metrice Zu Wem hers Marienliedern. Uvádí tu —

po prvé — věc důležitou pro

otázky rukopisné a pro kritiku textovou: t. zv. ethos verše, jak je případně nazývá Sievers. Míní tím toto: aby se slabika

náležitě vyznačila, je třeba různého stupně důrazu, výšky tonu

a trvání. Obecně platí, že dvih jest silnější a vyšší nežli pří

slušný klad. Ale naskýtá se už ze samé té protivy otázka:

o kolik silnější neb vyšší, o kolik slabší neb hlubší, a jaké ■jest tempo verše. To závisí na různém stupni důrazu a velikosti

intervalů, a umělým odstiňováním v těchto třech věcech jest pod míněno právě různé ethos veršů. Dociluje ho pak básník podle vkusu a povahy své různým výběrem slov, různým materialem

slovním, volí zkrátka slova tak, jak se mu pro jeho speciální

rhythmicko-melodické schéma hodí. Pravidlem pak vyznačují se

střlměmečtí básníci jako jedním genus dicendi, tak také jedním

genus metri. A odtud ta zmíněná důležitost pro kritiku.

Sievers na Wernherových písních dokazuje správnost mínění svého.

Dle toho básník a zpracovatel stojí na různém stanovisku me

trickém a lze tedy snadno rozhodnout! na tom základě o pra vosti a nepravosti. Ovšem že k takovým studiím bude třeba míti

aspoň část toho vzácného jemnocitu filologického a zvláště me

trického, jakým jest obdařen Sievers.

Metriky se týce take pojednání Fr. Vogtovo: Von der

Hebung des schwachen e. Ein Beitrag zuř Geschichte des deut

schen Versbaus. Jedná o historickém vývoji úkazu toho a shle

dává, že v době, kdy plné koncovky se seslabovaly, e z nich po vstalé znenáhla — velmi znenáhla — ztrácí schopnost tvoříti

rým, jak tomu jest zejména ve květu poesie střhněmecké, kde

nemohlo býti ani ve dvihu. Meistersiogři pomáhají mu opět k platnosti, ba i v nhněm. má větší váhu nežli mělo v střhn., k čemuž přispěl jednak princip střídání jednoslabičného dvihu

a kladu, jednak mluva spisovná. Ale i tu na př. Goethe nakládá

s ním tak, jak mu přísluší po jeho významě hláskovém.

Velmi zajímavé a důležité jest pojednání, které podává W.

Braune: Zur Lehre von der deutschen Wortstellung. Yyvra

cuje jím docela mínění Wackernaglovo, který pravidlo platné pro němčinu novou, že ve větách hlavních sloveso stojí na místě

druhém, ve vedlejších na konci, pokládal za nejstarší, platné do

cela pro prajazyk. Braune naproti tomu dokazuje, že sloveso

vždy tíhne na počátek věty a jen klade-li se na první místo

člen věty důrazný, má místo druhé; jeho původní postavení na

počátku věty zhusta bývá v době pozdější kryto proklitickými

slovy. Tak jest stanovití, hledí-li se k psychologické stránce věci.

Proto také Braune soudí, že pragermanské postavení slovesa

bylo volné, nevázané, asi tak jako v řečtině. Tento původní stav

This content downloaded from 185.44.77.128 on Sun, 15 Jun 2014 12:27:04 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

234 Úvahy a zprávy.

se arci během času pozměnil. V severštině a pragermanštině stav

věcí zůstal celkem nezměněn, stanglos. už ukazuje počátky odli

šování věty hlavní a vedlejší, a důkladně se provedlo na půdě

německé; už v 9. století jest sthněmčina o hodný kus dále než

stags.

Dialekticky zajímavý jest článek X. Strickelbergrův: Wie Altes im Berner Volksmunde forťlebt. Nářečí toto vyniká velmi starými tvary (srv. zejména o suffixech -et, -ete), i výrazy

slovními, z nichž některý saliá až po dobu mythickou. Ke grammatickým příspěvkům druží se ještě neméně cenné

pojednání K. Burdachovo: Zur Geschichte der neuhoch

deutschen Schriftsprache. Je tím zajíraavo, že také podvracuje dávno a dávno ustálené mínění, že zakladatelem nhněmecké

mluvy spisovné byl Luther. (Burdach praví doslovně: „Nur

konfessionelle, gutgemeinte, aber kurzsichtige Uebertreibung kann

Luther den Yater oder den Schôpfer der neuhochdeutschen Ge

meinsprache nennen" ; str. 294). Není tomu dle B. tak. Luther

sice září stkvěle svým duchem nad veškerým vývojem nové mluvy

spisovné, ale větší význam jeho vždy bude spočívati v tom, že

přihlédl a sáhl k obecné mluvě lidové, odkudž čerpali všichni znamenití jeho nástupci a hlubocí myslitelé. V podstatě jest však

typ nhněmecké mluvy spisovné o půl druhého století starší než

Luther, jednotný ráz její jest o více než dvě století mladší. Na

upravení hlásek, flexe, syntaxe atd. pracovalo po něm ještě šest

generací. Snaliu však o jednotnou vytříbenou mluvu nejúčinněji

projevil Opit z, hlavně zákonem o hiátu, řídě se při tom před chůdci románskými (Ronsard) a Hollanďany. Svým pravidlem 0 hiátu učinil konec nejistotě o nehlasném e; žádal elisi, zavr

hoval synkopu a apokopu; zavedl apostrof, a to nepatrné zna ménko stalo se symbolem rostoucí potřeby integrity slov.

Velmi pěknými pracemi jest zastoupena také literární hi storie. Co do novosti thematu zajímá především pojednání K.

Goebelovo: Amerika in der deutschen Dichtung. Spis. po kouší se aspoň v obrysu stanovití, zdali a jak nové velké politické 1 mraví ideje, které se pojí ku vzniku a vzrůstu nového světa, měly vliv na poesii německou. Ovšem že; arci teprve z minulého století dá se vliv ten mocněji stopovati, a to u Klopstocka, Her

dera, Klingera, Seumea, Schubarta, Schillera a zejména u ro

zervaného Lenaua, a také u Goetha. Jím končí spis. své velice

pěkné výklady. G. Roetlie přispěl obšírnou studií: „Die dramatischen

Quellen des Schillerschen Tell. Schiller vedle pramenů kroni kářských a kulturně-historickýcli čerpal ze švýcarských dramat 16. století. Užil starého kusu „Urner Spicl", kusů Bodmerových a Ambiihlovýcb. Jest to studie velmi důkladná a kritická. (A přece se tu nemluví o „plagiatu", jak u nás nedávno učinil p. Arbes!)

This content downloaded from 185.44.77.128 on Sun, 15 Jun 2014 12:27:04 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy a zprávy. 235

Y Ε. Elsterově práci „Uber eine ungedruclcte Opern

dichtung Goethes" jedná se o fragmentech Goethovy zpěvohry

„Die Mystifizierten", která se chová ve výmarském archivu, G.

K1 ee otiskuje obšírný dopis Tieckův jednající o jeho cestě z Ber

lína do Erlang (Tiecks Reise von Berlin nach Erlangen 1793), Max Rieger podává ukázku z chystaného díla svého „Klinger in der Zeit seiner Reife". Folklor jest zastoupen článkem Ew.

Fliigelovým: „Englische Weihnachtslieder", methodický jest článek K. Reissenbergrfiv: Lessings Laokoon als „Schid lectureR. Koegel vyličuje v pěkné studii „Goethe und Bee

thoven" vzájemný poměr obou geniů, při čemž se nám Goethe

jeví málo sympatickým. Jak řečeno, bvl tento sborník Hildebrundovi noctou asi nei

vzácnější. Jan Krejčí.

Dr. Friedrich Lorentz: Ueber das scliwaclie Praete ritum des Germanischen und verwandte Bildungen der Schwestersprachen. Eine sprachwissenschaftliche Unter suchung. Leipzig, K. F. Koehler. 1894.

Po výkladu, jejž o germánském slabém praeteritu podali

Behaghel, Collitz, Kluge a jiní, přichází spis. s výkladem novým.

Dovozuje, že slabé praeteritum germ. jest složeninou slovesa

s iniunktivem koř. dhë. Tím se vlastně vrátil k mínění Grimmovu; už ten pokládal slabé praeteritum za složeninu, a sice kmene

slovesného a perfekta kořene dhë.

Původní koncovky singuláru jsou -ëm. -ëz, -éct, vedle

toho -čm, -oz, *-ôcî, resp. s dentalem -dhěm, -dlies, -dhët,

*-dom, *-Jós, *-ťt δ J5 ; stanovisko potud nové, pokud se pro 1. os. sg. většinou uznává stupeň o, pro 2. a 3. stupeň ë; to

vykládá spis. tím, že vedle tvaru dhë byl v prajazyku také tvar

dh-S, S- iniunktiv koř. dhë (Brugmann), a právě z toho v germ.

povstal stupeň o ; obou tvarů užívalo se původně promiscue, pak se vyrovnaly.

Y plurálu má záp. germ. a sev. koncovky *-duma, *-dudi,

*-dunJ5, a není třeba považovati je za přenesené ze sloves

silných; jdou buďto na *dhamo, *dhate, *dhont, nebo na *dh-mmo, *dh-nt (čtudi by bylo novotvarem); duma: sti. *á-dhi-ma, *š-&a-μεν ~

gt. sët-um: sti. pa-pt-i-ma, rs-τράψ-α-μεν, Optativ pak měl pra

germ. koncovky *d-ï-m, *d-ï-s, *d-î-^, *d-î-ma, *d-ï-di, *-d-ï-nJ5 ; (sg. jde na pův. *dh-iëm, pl. na *dh-ï-mo.) Co se týče koncovek

gótských, přijímá spis. výklad Kógelův (Z. f. d. Gymnslw. 34, 407).

Přecházeje potom k otázce kmenu spis. vychází od stanoviska

jistě správného, že totiž první část slabého praeterita byl asi

původně samostatný pád, který k iniunktivu ve druhém členu

stojí v určitém poměru syntaktickém. Co se týče toho pádu, hledí

This content downloaded from 185.44.77.128 on Sun, 15 Jun 2014 12:27:04 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions