Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Grammatik der ruthenischen (ukraïnischen) Sprache by Stephan von Smal-Stockyj; TheodorGartnerReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 44, Čís. 6 (1917), pp. 440-444Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23445365 .

Accessed: 16/06/2014 04:54

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.109.96 on Mon, 16 Jun 2014 04:54:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

440 Úvahy.

ve v. 80 snad chtěl básník říci, že ta nemoc, totiž vínomilství,

je charakteristická známka právě χρηστών άνδρών, ne že jí stonají i velmi řádní mužové; v. 110 α'ιγιαλόν τρέφει komicky

spíše »břeh si doma pěstuje* než >břeh si doma pořídil*; v. 130

έξήλλετο vyskakoval ven (m. skákal po nich); v. 440 οϋς έγώ

'δίδαξα κλάειν přeloženo >kteří... vyplakati umějí·, čím se

ztrácí důraz, že právě Filokleon, jejich παλαιός δεσπότης (v. 442) byl, jenž je asi často κλάειν εκέλενεν; v. 571 της εν&ύνης άπολϋσαι přeloženo »bycb ustal důvody zkoumat« (spíše snad

»bych ho propustil z obžaloby»); v. 788 μετ έμοϋ neznamená

»dostav ode mne kdys drachmu*, nýbrž se mnoii dohromady,

jako dosud někdy vojáci dostávají po několika dohromady žold, není-li dostatek drobných peněz; v. 821 ώς χαλεπός άρ' ήσ&' ίδεΐν spíše »přísně ses na nás díval* než » těžko bylo tebe zřít* ; v. 984 spíše »pro nic jiného než že jsem se nacpal kaše* než

>ač kromě kaše ničím jsem se nenacpal«; v. 987 není sroz

umitelný výraz > proti tomu druhému*, neboť řecké επί τον

ύστερον neznamená asi nic jiného než »k druhému osudí* (opak ve v. 991 ó πρότερος). Ostatně možná, že proto rozumíme jinak těmto a některým jiným veršům, že máme před sebou jiný text

než měl překladatel; nemajíce po ruce jiného pramene než Hallovo

a Geldartovo oxfordske vydání, nemůžeme to dobře rozsouditi.

Při Krejčího překladech z Aristofana divím se velmi jedné věci: že nejsou všeobecně rozšířeny a známy, jak kritice tak čte

nářům.1 Mohly by přece vykonati tolik dobrého, jak svým ob

sahem, tak formou. Aristofanes se svou volností slova mohl by

býti v mnohých věcech mluvčím našich myšlenek, ukazovati, že

bývalo na světě jinak než nyní, mohl by nám půjčovati svou

satiru, která nestárne. A po stránce formální by byly ony pře.

klady kladným protějškem povrchnosti, nedostatků a chyb, které

kritikové bohužel tak často nalézají v překladech z jazyků mo

derních; mohly by býti vzorem, co jest tvůrčí práce překladatelská.

Augustin Krejčí přetlumočil českým čtenářům velkou část Aristofana a tím velkou část řecké kultury. O dokončení svého

pracného díla se postará sám. Aby nepracoval nadarmo, o to ať

se postarají čeští čtenáři; -zasluhuje toho umění Aristofanovo i umění překladatelovo. Frant. Novotný.

Stephan von Smal-Stockyj und Theodor Gartner·. Graitl matik der ruthenischen (ukraïnischen) Sprache. Wien 1913. Buchhandl«rg der Szewczenko-Gesellschaft der Wissenschaften in Lemberg. Str. XVI a 550. Za 15 K.

Plnou pravdu mají spisovatelé této knihy, věnované pa mátce Fr. Miklosiche, praví-li v předmluvě, že maloruština dosud i slavistům je velmi málo známa, a vidí-li příčinu toho v tom,

1 Feuilleton o nich a o Aristofanovi, který poslal referent více než před rokem do Nár. Politiky, nebyl tam vytištěn.

This content downloaded from 195.78.109.96 on Mon, 16 Jun 2014 04:54:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 441

že není dost přiměřených pomůcek ku poznání a k vědeckému

studiu tohoto jistě důležitého a zajímavého jazyka, třebas bychom neviděli jeho důležitost s auktory právě v tom, že je to jazyk,

jímž mluví co do počtu příslušníků druhý největší národ slovan

ský, a že se jím mluví v domnělé pravlasti Slovanstva. Bylo již o maloruštině, o její minulosti i o jejích nářečích dosti psáno, ale práce ty jsou většinou roztroušeny po časopisích a publi kacích druhdy málo přístupných, a bylo by jistě vítáno, kdyby

výsledky studia dosavadního byly shrnuty v celkový obraz toho,

co dosud o maloruštině víme. Ale knihy takové spisovatelé nové

této mluvnice maloruské, kteří již před delší dobou společnou

prací napsali maloruskou mluvnici školní, nám nepodávají, jak se hned také v předmluvě dovídáme; oni «popisují živou malo

ruštinu a snaží se zároveň stanovití její poměr k ostatním jazy kům slovanským» (str. V). Měli dodati, že popisují především spisovnou řeč Malorusů h a 1 i č s k ý ch, nikoliv současnou malo

ruštinu všecku. Úkol druhý, který si vytkli, vlastně dost podivně

je spojen s úkolem hlavním, neboť otázku o poměru jazyka jed noho k příbuzným jazykům ostatním lze řešiti jen na podkladě důkladného historického výkladu o jazyce, o nějž jde; v mluvnici popisné nevyrůstá tedy organicky výklad takový z výkladu ostatního, jest jen jakýmsi samostatným přídavkem.

Úkolu, který spisovatelé své knize stanovili, plně vyho

vují části jednající o kmenosloví (str. 113—192) a o tvarosloví

(str. 193—376); po stránce syntaktické neobsahuje mluvnice

úplného popisu maloruštiny, jak ukazuje již nadpis tohoto od

dílu (Syntaktisches, str. 377—454) i úvodní jeho poznámka, že se v oddílu tomto podává jakýsi výběr syntaktických poznámek,

poněvadž skladbu jazyka nelze úplně vyčerpá ti; ale i tak obsa

huje oddíl ten dobré a vítané poučení o syntaktických zjevech

maloruských. Výklad v kmenosloví upraven je tak, že se vykládá,

kterými suffixy se tvoří jednotlivé druhy slov podle jejich vý

znamu; k výkladům o kmenech slovesných přidán přehled pro

středků, jimiž se vyjadřují rozmanité vidy téhož děje slovesného.

V tvarosloví uváděny jsou vedle paradigmat maloruských vždy také paradigmata církevněslovanská; výklad o skloňování sub

stantiv podán nikoliv podle obvyklého dělení jmen na základě

kmene, nýbrž podle praktického zřetele k poměrům maloruským,

jemuž v mluvnici popisné, mající usnadňovati také naučení se

popisované řeči, neupřeme oprávnění. Dělidlem hlavním je gram

matický rod, dělidlem dalším zakončení; v každé tak vzniklé

kategorii je pak několik vzorů podle poměrů přízvukových. Zde

shromážděno je hojně vítaného a dobře uspořádaného materiálu.

Pro rozdělení.konjugací mají spisovatelé za nejsprávnější dělítko

osobní koncovky praesentní, v povědomí jazykovém z tvarů vy

abstrahované a stále žijící; podle toho rozeznávají pro maloruš

tinu tři konjugace. Ale ve výkladu se tohoto rozdělení nedrží:

This content downloaded from 195.78.109.96 on Mon, 16 Jun 2014 04:54:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

442 Ûvahy.

se zřetelem na církevní slovanštinu, na jejíž tvary chtějí tvary maloruské připojiti, podávají přehled tvarů maloruských podle Leskienova dělení slovanského slovesa a ke konci připojují pře hled toho, jak se mají dnešní tři konjugace maloruské ke slo

vesným třídám Leskienovým. Kompromisní toto stanovisko, jiné v deklinaci a jiné v konjugaci, jistě nenáleží k přednostem knihy. Vítány ovšem jsou zase seznamy sloves náležejících k jednotli

vým konjugacím, uspořádané podle růzností přízvukových. Hláskosloví (str. 21—112) se neobešlo bez historie a srovná

vání. Je to přirozeno, poněvadž k porozumění některých zjevů, o nichž vykládá mluvnice, jsou výklady, zejména historické, ne

zbytné. Ovšem spisovatelé naší mluvnice šli někdy příliš daleko

do minulosti, patrně se zřetelem na poslední odstavec své knihy,

jednající o poměru malorušliny k ostatním jazykům slovanským, a na druhé straně historického vývoje jazyka maloruského ne

dbali dost pozorně, takže výklady jejich nejsou vždy bezpečné a závěry z nich plynoucí jsou namnoze nesprávné. Ani postup

výkladu v hláskosloví není dobrý. Začíná se kapitolou ^Schrift

und Lautbestand« ; před tím již v úvodě na str. 12—20 jsou

poznámky obecně fonetické: jistě by bylo vhodnější spojití tyto

poznámky s výkladem o tom, jakou fonetickou platnost mají

písmena abecedy maloruské. Hláskosloví vlastní — pořád ještě pod

záhlavím »Schrift und Lautbestand« — se počíná výčtem samo

hlásek a souhlásek maloruských, při čemž již je také výklad o jejich původu. Pak teprve je kapitola »Lautwandel« — a přece stav popsaný na stránkách předcházejících je výsledkem těchto

změn, o nichž se teprve vykládá. V této kapitole o změnách

hláskových je rovněž uspořádání nevhodné: při samohláskách se

mluví nejprve o změnách starých (str. 58—75) a pak o změ

nách mladších (str. '75—87), čímž se trhá souvislost výkladu o některých hláskách; nepatří pak vůbec do výkladu o změnách

hláskových výklad o střídání samohlásek (ablautu), protože tu

vůbec — ani pro praslovanštinu — o hláskovou změnu nejde.

V odstavci o souhláskách vůbec výklad o změnách starších a

mladších už není oddělen, ač tu někdy jde o časové vzdálenosti

mnohem větší než ve výkladě o samohláskách ; změny praslo vanské a jen maloruské na některých místech projednávají se

vedle sebe — zejména za nepřehledný mám výklad o měkčení

souhlásek. Vede to pak druhdy i k takovým podivným a čtenáře

věci neznalého matoucím větám, jako je na str. 107, kde se

praví, že původně nebylo na konci slova souhlásek: »wenn es

einmal dazu háte kommen sollen, so warf man den Endkonso

nanten ab, z. B. in ηγηη Lamm statt ηγηλτ«! Ostatně nepřesné

vyjadřování najde se i jinde: na str. 41 na př. čteme, že malo

rus. o na počátku slova »entspricht in einzelnen Fállen ursl. je

(aus e)« —

jde tu o případy jako Ó3epo, ÓJieHB, ócíhb atd.

Správně věc ta vyložena teprve v § 18, ale zase tu špatně umí

This content downloaded from 195.78.109.96 on Mon, 16 Jun 2014 04:54:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 443

stěna v kapitole o starších změnách hláskových, protože tu ne

jde >nm einen ruthenisehen Lautwandel, wohl kaum um einen

slawischen·, jak praví spisovatelé sami na str. 72.

Výklady o hláskových změnách maloruských a také vý

klady o praslovanských hláskách, pokud tu jsou obsaženy, od

chylují se leckde od mínění běžného, ale jsou ceny velmi po

chybné. Tak na př. přechod o a e v i ve slabikách zavřených

vykládá se tak, že po zániku pův. s nebo předcházející sou

hláska těžce se vyslovovala, »Kraft und Aufmerksamkeit wandte

sich diesen Konsonanten zu und so kůrzte sich .. . e oder o

allmáhlich bis zu einem i-Laut ab« (str. 76 n.). Vysvětlení ta kové samo sebou sotva koho uspokojí a nad to je ve zřejmém

odporu s historickým vývojem těchto hlásek, který lze jednak z památek písemných, jednak z nářečí nynějších sledovati. Spiso vatelé ze srovnání poměrů maloruských s praslovanskými činí

závěry o hláskách praslovanských, ale ne vždy správně a vlastně

zbytečně, poněvadž to není úkolem mluvnice maloruské a ze

jména ne mluvnice popisné. Tak co se vykládá o praslov. e a

jeho vlivu na předcházející souhlásku na str. 48 n., nikterak

z poměrů maloruských nutně nevyplývá a doklady starých pra menů mluví přímo proti tomu. O e se vykládá na str. 51, že

ještě před ztrátou nosovosti, která nastala teprve v maloraštině, to byl difthong počínající se neslabičným i, zvuk takový asi jako ve franc, bien. Podle toho tato difthongisace, k jejímuž předpo kladu vede maloruská střídnice n, nastala už — rozumím-li

dobře — v praslovanštině ; kousek níže se po výkladě o vzniku

slovanské nosovky e praví, že difthongisace nastala v seVerních

jazycích slov., kdežto v jaz. jižních nikoliv. Ale předpoklad ta

kový je naprosto neodůvodněn. Pro y předpokládá se (nastr. 53 n.)

již pro praslovanštinu dvojí výslovnost; jinak prý znělo již tehdy y v těch nářečích, v nichž později splynulo s i, a jinak tam, kde zůstalo od i rozlišeno až do dob historických

— opět předpoklad,

nemající nijaké opory. A také domnění, že g ještě před vzni

kem jednotlivých slov. jazyků u jedné části Slovanů přešlo ve

spirans γ (a později v h), domnění již dříve od jazykozpytců zejména ruských zastávané, není o nic pravděpodobnější, pouka

zuje-li se na to, že shoda některých jazyků slov. v této věci

>auf einer náheren physischen Verwandtschaft beruhe, als auf

einer gefállig gleichen Lautentwicklung« (str. 56 η.). A tak by

bylo lze uvésti ještě jiné výklady z tohoto hláskosloví, jež ne

dojdou souhlasu u těch, kdo pečlivě odvažují fakta vyplývající

z historie jednotlivých jazyků slovanských. Ve výkladech těch namnoze se již zcela zřetelně hlásí sta

novisko, jež spisovatelé zaujali v otázce poměru maloruštiny

k ostatním jazykům slovanským, v otázce, jíž je věnována po

slední část jejich knihy (str. 454—495). Zcela správně vychá zejí v řešení této otázky od samého základu: stanoví nejprve,

This content downloaded from 195.78.109.96 on Mon, 16 Jun 2014 04:54:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

444 Úvahy.

čím se τ hláskosloví, kmenosloví, tvarosloví i skladbě maloruština

liší od praslovanštiny, a zkoumají potom, s kterými jazyky slo

vanskými které rysy má maloruština společný. Ale z těchto

shod mohou pro otázku, o niž jde, míti význam jen takové zjevy, které se vyvinuly v dobách předhistorických, nikoliv ty, o kte

rých víme, že se vyvinuly v samostatném již vývoji jednotlivých

jazyků: vím-li, že nosovku ç měl každý ze slov. jaz. ještě na

počátku dob historických, tedy dosti dlouho po tom, co se od

dělil od společného prajazyka, co znamená pro vzájemný jejich

poměr, že v několika z nich z tohoto q vyvinulo se «? Rysy ta

kové dlužno z úvahy vyloučiti, ale toho spisovatelé naší mluv

nice neučinili: dovolávají se i shodných docela pozdních novo

tvarů a vyjadřují pak čísly, v kolika věcech se maloruština s kte

rým jazykem shoduje, zapomínajíce, že shody takové nutno vážiti, ne počítatiI Je patrno, jakého významu je pak výsledek, k ně

muž dospívají, výsledek vyjádřený na str. 480: »Die blossen

Zahlen sprechen deutlich aus, dass zwischen Ruthenisch und

Russisch keine náhere Verwandtschaft besteht als zwischen an

deren slavischen Sprachen« a kladně na str. 471, kde se na zá

kladě toho, že napočítáno nejvíce shod maloruštiny se srbštinou,

praví, »dass die Ruthenen einstens eine viel engere Gemeinsam

keit mit den Serben gehabt haben miissen als mit den Russen*.

Obírati se jednotlivostmi tohoto od základu pochybeného výkladu vedlo by daleko. Domnívají-li se spisovatelé naší knihy, že do

kázali, »dass es kein ,Urrussisch' gegeben hat« (str. 493), jsou na omylu. I jejich materiál, správně-li je utříděn a vyložen, uka

zuje, že maloruština v několika slarých a podstatných věcech se

shoduje s velkoruštinou a běloruštinou a že vyvinula se tedy ze

společného s nimi základu — »praruštinat, chceme-li tak tento

základ nazývati, tedy byla. Mluvnice Smal-Stockého a Gartnerova není tedy tím, čím

bychom ji mít chtěli a čím být mohla. Ale pres to i tak části

její popisné prokáží studiu jazyka maloruského dobrou službu

již tím, že je umožní a usnadní, a pak také hojným materiálem,

který je v nich snesen. Historické a srovnávací výklady v hlásko sloví ovšem nesmějí při tom býti brány vždy za bernou minci.

Oldřich Hujer.

Drobné zprávy. Jest starý spor o to, jaký byl k onec života Feidiova

Nejrozšiřenější mínění nyní jest, že Feidias, dokončiv sochu Athény Parthenos, byl obžalován, že prý zpronevěřil zlato jemu svěřené, že však se mu podařilo uprchnouti z Athén do Elidy, kdež byl pověfen zhotovením sochy Diovy v Olympii. Naproti tomu soudí jiní, že Feidias přišel z Elidy do Athén, kdež zemřel ve vězení; podle nich byla Fei diova socha Diova starší než jeho Athéna Parthenos. Otázku tuto znova

This content downloaded from 195.78.109.96 on Mon, 16 Jun 2014 04:54:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions