Prolegomena zur Geschichte des Theaters im Alterthumby Erich Bethe

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Prolegomena zur Geschichte des Theaters im Alterthum by Erich BetheReview by: Frant. GrohListy filologické / Folia philologica, Roč. 24, Čís. 1 (1897), pp. 54-59Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23436765 .

Accessed: 14/06/2014 05:03

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 194.29.185.109 on Sat, 14 Jun 2014 05:03:19 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23436765?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


54 Úvahy a zprávy.

Úvahy a zprávy.

Prolegomena zuř Geschichte des Theaters im Alterthum. Unter.-uohungen iiber die Entwickelung des Dramas, der Biihne, des Theaters von Erich Bethe. Leipzig, S. Hirzel

1896. Str. XIV a 350 malé osmerky. Cena 5 marek.

Jak z předmluvy se dovídáme, míval autor, professor na

universitě v Rostocku, časté rozhovory se svým kollegou G. Iíor

tem o jevišti divadla řeckého. Bethe přidržoval se hypothesy Dorp

feldovy, Kořte činil mu však se stanoviska theorie starší takové

námitky, že se konečně odhodlal probrati nejen otázku o jevišti,

nýbrž celé zřízeni divadla řeckého od základů znova. Vedl si

při tom metliodou historickou a dospěl k výsledkům, jimiž stou

penci DSrpfeldovi asi sotva budou potěšeni.

Bethe odmítá zprvu všechny zprávy starověké, Aristotela,

Vitruvia, Polluka, malované vásy, zachovaná divadla: nejlepšími

svědky jsou dramata, poněvadž pocházejí samojediná ze století V.

Divadlo a drama mají vzájemný vliv na sebe: proto soudí B., že

náležitým výkladem každého dramatu musíme poznati povahu

divadla, pro něž jest básněno. Touto methodou si veda, dochází

k výsledku, že kusy starší, t. j. veškerá dramata Aischylova, ze

Sofokleových a Euripidovýcli pak ta, kteráž provedena byla před r. 427, nepředpokládají jeviště vyvýšeného. Od roku tohoto

znalo však divadi'lo athénské jeviště; tak na př.

všechny kusy Aristofanovy, jež dosud uváděly se za hlavní

podporu domněnky Dorpfeldovy, vyžadovaly dle B. jeviště. Ovšem

jeviště to bylo nízké a jen několika stupni, po kterých mohl

i chor pohodlně kráčeti, od orchestry oddělené. Hloubku je viště toho odhaduje Bethe dle divadla Dionysova v Athénách na

5 m.

Příčina, proč právě rok 427 jest Bethovi rozhraním, jest to, že kusy před rokem tím provozované neznají stroje (μηχανή). Krom tobo počínají starší tragoedie vždy dějem, kdežto od r. 427

vyskytují se velmi často hned na počátku hotové scény; z toho

soudí B., tuším právem, že od roku onoho mělo divadlo athénské

oponu. Poněvadž oba tyto úkazy, stroje divadelní i opona, vy

skytují se současně, dlužno souditi, že udála se tehdáž v zřízení

divadla důležitá změna, t. j. že asi onoho roku zřízeno bylo

první vyvýšené jeviště, kteréž pak s rozličnými arci změnami

podrženo bylo přes celý starověk a přejato i do věku nového.

Mínění toto jest jaksi kompromissem mezi theorií starší

a novější. Domněnku, že jeviště stol. V. bylo nižší než za dob

pozdějších, přejal spisovatel od Haigha, názor o důležitosti strojů



Úvahy a zprávy. 55

pro otázku o jevišti pochází od Oehmichena, o oponě tvrdil totéž

Weissraann. Než dlužno uznati, že u B. jeví se názory tyto

v novém světle. Přihlédneme-li blíže k nejnovější tlieorii této,

pozastavíme se hned nad tím, že by jeviště vzniklo tak náhle.

Rozhodující však jest, že svědčí proti ní dvě dramata z doby před

r. 427: Aischylův Prometheus a Sofokleův Aias. To cítil také

spis. a věnoval proto oběma širší výklad.

Prometheus dle Β. není zachován ve znění původním, nýbrž

v pozdějším spracování. V dvacátých letech stol. Y. upravil prý

někdo Promethea dle požadavků tehdejší scenerie divadelní, učiniv

z bývalé části trilogie drama samostatné. Důvody jeho jsou tyto.

Konec dramatu, kdež Prometheus propadne se i se sborem Okea

noven, složen jest v anapaestech. Žádná však tragoedie Aischy

ova nekončí scénou anapaestickou, závěry takové vyskytují se

teprve v tragoediích pozdějších, nejprve r. 431 v Euripidově

Medei. Proto prý jest tento závěr pozdní. Než pochybuji, zdali

větší neb menší užívání anapaestů závěrečných jest spolehlivým

kriteriem chronologickým zejména u Aischyla, za něhož forma

tragoedie nebyla ještě nijak ustálena. Aischylos jeví se nám na

jedné straně uovotářem, na druhé konservativcem; jestli kterému

básníku musíme přiznati volnost tvoření, jest to zajisté syn Eufo

rionův. Spiše by nás Bethe přesvědčil, kdyby dokázal, že závě

rečná scéna není Aischyla důstojná neb že obsahuje slova u něho

neobvyklá a nedoložená. Než B. sám jest přesvědčen o velko

leposti její. V původním spracování nepropadl se dle B. ani Frometbeus

ani Okeanovny. Bázlivým dívkám, které nejprve otce za dovolení

prosily, smějí-li jiti z domu, nesluší prý marný vzdor proti Diovi.

Ještě ve v. 935 napomínaly Promethea k mírnosti, Titan odbyl

je drsné, což prý je přimělo k odchodu. Avšak v tom, že z bo

jácných dívek stanou se hrdinky, chtějící všechno s Promel heem

smášeti, jest tolik poesie, že nemáme práva myšlenku tuto Aischy

lovi upírati. Odchod choru po v. 935, kdy kus (ani dle Betha)

ještě nekončí, byl by zcela neobyčejný; odkazy k Prosebnicím,

Peršanům a Sedmi nepostačují, poněvadž tu odchází sbor až ke

konci děje. Chtěl-li by B. býti důsledný, musil by prohlásiti za

pozdější přídavek celou scénu s Hermem, tedy již od v. 943,

k čemuž by asi sotva se odhodlal.

Rovněž nijak není dokázáno, že by Prometheus v původním

kuse Aischylově se nepropadl. Bethe dovolává se prvního zlomku

z následující tragoedie Προμηϋ-ενς λυόμενος, z něhož patrno, že

hra počínala vystoupením sboru Titanů, kteří přicházeli k Pro

métheovi, na skalách kavkazských již před počátkem tragoedie

upoutanému. Z toho soudí B., že Prometheus zůstal také na

konci tragoedie předešlé na jevišti upoután; „kdo věří, že Pro

metheus se propadl, musí uznávati, že za několik minut zcela

zticha opět se vynoří" (str. 179). Než myslím, že pravděpodob



56 tJvahy a zprávy.

nější jest soud zcela opačný. Právě proto, že na počátku ná

sledující tragoedie objevil se divákům Prometheus upoutaný, mů

žeme souditi, že na konci kusu předešlého bylo tomu jinak. Neboť ať soudíme o scénických prostředcích, jichž užíval Aischylos,

jakkoli, tolik, tuším, můžeme připustiti, že mu nebyl neznám onen

jednoduchý a zcela přirozený spůsob odlišovati jednotlivé kusy

od sebe jinou scenerií. Proto myslím, že zakončení Promethea

pochází vskutku od Aiscliyla samého.

O jinýcli námitkách Bethovýc.h můžeme se krátce zmíniti.

Závadnou zdá se B. monodie Prometlieova v. 88 nn., poněvadž

podobné zpěvy skládal teprve Sofokles a Eurípides. Než to do

kázati nelze. Spíše bych připustil pochybnosti pronesené o verších,

ve kterých připomíná se okřídleny vůz, na němž Okeanovny při

jely. Betba právem zaráží, že proti všemu zvyku starověkému

stojí sbor přes celou parodu, ano i přes část epeisodia nehybně

v onom voze, kdežto přece není nic přirozenějšího, než aby hbité

víly mořské čile v orchestře se pohybovaly, tvoříce tak kontrast

s upoutaným Titanem. Rovněž dobře připomíná B., kterak Promé

theus dle v. 124 nn. si představoval, že se k němu blíží sbor

okřídlených bytostí, nikoliv okřídlený vůz. Proto soudí B., že

v. 135 a 274—287 jakož i příslušný verš antistrofy 152 jsou

přídavkem pozdějším, vzniklým za doby, kdy neobyčejnou úpravou

scénickou mělo se staršímu kusu dodati nového půvabu. Tento

názor jest tím pravděpodobnější, že vynechání oněch veršů pranic nevadí souvislosti.

Rozepsal jsem se šíře o této kapitole knihy Bethovy, poně vadž dle stanoviska, jaké zaujmeme k Aischylově Prometheu, musí se říditi soud náš i o jevišti za té doby. Mínění ref. je dle

toho, že již Aischylos měl jeviště vyvýšené. A podobně i Sofokles.

Důkazem toho jest, jak jsem již jinde vyložil, ona scéna z Aianta, kde sbor vrací se do orchestry a marně i zde pána svého hledá.

Za to Tekmessa uzří mrtvolu jeho ihned, jakmile vystoupí. Z toho

patrno, že Aias neusmrtil se v orchestře, nýbrž jinde, totiž na

jevišti. Jinak vykládá si Bethe scenerii tohoto dramatu. Dle

něho Aias ve v. 815 vystrčen byl ekkyklematem na jeviště, po

monologu pak opětně zastrčen, aby na místo herce mohla býti

podstrčena figura. Proto hledal ho sbor marně. Tekmessa při chází a volá prý ještě za scénou (?) slova ίώ μοί μοι (v. 891).

Ye v. 894 vystrčí se opětně ekkyklematem mrtvola Aiantova

a zároveň s ní Tekmessa. Než výklad tento příčí se zřejmě účelu

ekkyklematu, jež i dle B. předváděti mělo scény uvnitř domu.

Aias usmrtil se však ve volné přírodě; nebylo tedy ekkyklematu třeba. Zastrčení mrtvoly Aiantovy znamená tolik, jako její od

stranění ; nepochopujeme však, proč by mrtvola Aiantova měla

býti před sborem schovávána; dramaticky aspoň nijak to motivo

váno není. Záměna figury za herce mohla se díti propadlištěm,




kteréž, jak z Promethea patrno, bylo již Aischylovi známo. So

fokleův Aias má sice mnohé známky starobylosti, avšak že by Sofokles v témž dramatě, kde již jednou (v. 346) bylo potřebí

ekkyklematu, sáhl ještě dvakráte (815 a 894), a to krátce po

sobě, k témuž primitivnímu prostředku, toho netřeba se domnívati.

Ref. jest tedy toho mínění, že i Aischylos i Sofokles pro vozovali kusy své na jevišti vyvýšeném, ovšem ne příliš vysokém. Tak dálo se hned od vzniku tragoedie i komoedie. Bettie uzuává, že prvotní tragoedie, znázorňující dle něho příchod Dionysa Eleu

therského do Athén v průvode Satyrů, hrána byla s vozů. Rovněž

připouští, že v dobách nejstarších stál herec na stupni vedle

oltáře ('ý-νμελη), avšak myslí, jakmile byli herci dva, že byl stupeň onen pro ně malý, což vedlo prý Aischyla k vynalezení pohybli vého jeviště

— kothurnů. Byl by tedy kothurnos jen pomoc z nouze; pak však nepochopujeme, proč r. 427, kdy dle B. bylo zřízeno první jeviště a jiné změny scénické zavedeny, nebyl od

straněn, když ho již třeba nebylo. Byl-li stupeň pro dva malý, což přirozenějšího než souditi, že byl rozšířen? Ostatně prohřešil se B. soudem tímto své zásadě; neboť že u thymely byl stupeň, může se souditi ne z tragoedií, nýbrž z Polluka IV 123 a z misky malíře Bryga (Baumeister, Denkmaler, Suppltf. 7).

O komoedii má Bethe zase jiný výklad. Komoedie vznikla

prý spojením dvou různých živlů, totiž z prostonárodní frašky

peloponneské, totožné s jihoitalským flyakem, a z attického sboru

Dionysových ctitelů, falloforů. Bethe uznává, že ona fraška pů vodní vyžadovala (a jinde také měla) jeviště, ovšem jen na rychlo z prken sbitého, avšak v Athénách podlehla prý komoedie vlivu

tragoedie a byla tudíž hrána v orchestře. Kothurn pak nedostali herci komičtí proto, že by prý byla zavalitá postava pitvornýeh

daimonů, kteří v řečené prvotní frašce vystupovali, značně utrpěla. Zde podpírá jedna hypothesa druhou, a celek ovšem nemůže býti než pochybný. Námitka, že by za 24členným sborem komickým herci se ztráceli, kdyby nebyli nějak nad ně vyvýšeni, nejen trvá dále, nýbrž nabývá při malé postavě osob, kterouž B. před

pokládá, váhy ještě větší.

Mnohem jednodušší jest domnívati se, že, jakož za Thespida, hrána byla dramata v jakési výši, podobně dálo se i za doby

Aisebylovy. Původ kothurnu hledati pak dlužno ve snaze učiniti

herce tragického co nejmohutnějším, by podobal se bohu neb

reku; s tím souvisí též vycpávání těla a vysoká úprava vlasů

(όγκος). O podzemních chodbách, kteréž v některých divadlech pod

orchestrou byly objeveny, vyjadřuje se autor právem velice skep

ticky. Zřízení takových chodeb k tomu účelu, aby tudy mohli

vystupovati duchové zemřelých do orchestry, zdá se mu spůsob

„nejnamáhavější, nejnákladnější a nejnepraktičtější" (str. 85). „Máme se domnívati," táže se spisovatel na str. 88, „že fiekové



58 Úvahy a zprávy.

ve IV. stol. ve svých divadlech se značným nákladem zřídili pod zemní chodbu, aby mohli provésti několik starých tragoedií věrně

se zastaralou technikou?" Bethe soudí proto, že chodby ty hrám

dramatickým vůbec nesloužily. Jaký byl účel jejich, zůstává dle

něho záhadno. Bethe poukazuje k tomu, že divadla neužívalo se

pouze k hrám dramatickým, nýbrž i k mnohým jiným, o jejichž

potřebách nejsme náležitě zpraveni.

O jevišti za doby hellenistickó soudí B. takto. Z časů těch

nemáme ani jediného dramatu úplného, za to však trosky divadel

s vysokým proskeniem. Chceme-li věděti, hrálo-li se před pro skeniem či η a něm, musíme obrátiti se k zprávám těch spiso

vatelů, kteří znali jeviště hellenistické. To jsou Pollux a Vitru

vius. Obě zprávy jsou současné (Pollux čerpal totiž z Jubovy

ΰεατρική ιστορία), obě shoduji se úplně se zachovanými zbytky divadel řeckých: není tudíž nejmenší příčiny pochybovati o věro

hodnosti jejich. V divadle hellenistickém hrálo se

tedy na proskeniu, na jevišti. To jest soud zajisté

správný. Než B. mohl dovolávati se svědka ještě staršího, totiž

nápisu z r. 180 př. Kr., nalezeného v divadle na Delu. Zde vy

skytuje se slovo λογεΐον ve významu προσκήνιον, z čehož ne

zbytně plyne, že hr.ilo se η a proskeniu; jinak by zajisté pří stavba tato nebyla zvána λογεΐον.

Poněvadž proskenion bylo znaČQě vysoké (3"5 to), míuí B., že dramata doby hellenistické choru vůbec neměla. O komoedii

jest to zcela jisto a všeobecně známo, o tragoedii soudí B., že

zároveň se zrušením choregie a zavedením agonothesie (r. 318/7), odstraněn byl v Athénách i chor zvláštním zákonem. Hrály-li se

po té době kusy starší, hlavně Euripidovy, byly části sborové

buď úplně vypuštěny, buď nahrazeny jediným mluvčím, jehož po

případě několik statistů provázelo. Ti arci nevystupovali v or

chestře, nýbrž na jevišti. Mimo Athény nastala změna ta již

dříve, poněvadž hry divadelní v městech ostatních byly úplně v rukou kočujících společností divadelních (oí περί τον /¡ιόνυσον

τεχνΐται), jimž přirozeně záleželo na tom, aby se obešly s perso nálem co možná nejmenšírn. Ačkoliv odpadl chor, měla divadla

tehdejší přece rozsáhlou orchestru; v ní vystupovali, jak Vitru

vius správně dí, „reliqui artífices", t. j. rhapsodové, aule

tové, aulodovó, kitharisté, kitharodové, o jejichž závodech máme

četné doklady v nápisech, a hlavně ovšem sbory lyrické.

Ve vásách, na kterých zobrazeny jsou scény z jihoitalských

flyaků, shledává B. rovněž důkaz toho, že v divadlech doby helle

nistické hrálo se na jevišti vyvýšeném, dovolávaje se, podobně

jako referent, berlínské vasy Assteovy, z níž patrno, že hry tyto

dávaly se také v divadlech kamenných. Jinak domnívá se však

B., že jeviště flyaků bylo podstatně jiné než jeviště attické: ne

bylo prý přístupno ze zadu, nýbrž po schodech se strany přední.




Schody z orchestry na jeviště vedoucí nepřipouští B. pro divadlo

řecké, nýbrž pouze pro flyaky, na něž vztahuje také zprávu me

chanika Athenaia. Než mínění toto sotva je správné. Obraz, na

který Bethe se odvolává (Baumeister, Denkmaler obr. 903), Jze

vyložiti jinak; Athenaios mluví určitě o divadlech vůbec (év τοϊς

■&εάτροις) a ν některých divadlech maloasijských odkryty dokonce

schody kamenné z orchestry na jeviště vedoucí. Z toho patrno, že z divadla řeckého ony schody naprosto vylučovati nesmíme.

Tím padá ovšem domněnka o různosti jeviště pro frašky jiho italské a dramata řecká.

Ve výkladě dalším snaží se B. dokázati, že římská atellaua

není nic jiného než jilioitalský flyax, jejž seznali Římané pro střednictvím Osků. Římané podrželi proto také výšku jeviště touž,

jako byla u flyaků: 1—lx/2 m. Než důvody přednesené nejsou dosti přesvědčivé, jakkoli domněnka tato sama o sobě byla by dosti lákavá. Ke konci podává B. několik pěkných poznámek o provozování dramat antických v V. stol., obraceje se zejména

proti předsudku, že by herci antičtí, opatřeni jsouce kothurny a

škraboškami, byli počínali si při hře snad neohrabaně. O obleku

v satyrském dramatě jedná ve zvláštním dodatku G. Kořte.

Jakkoli ref. nemohl v některých věcecli s autorem souhla

siti, přece neváhá vyzuati, že studium knihy této, novými myšlen kami bohaté a s pravým zápalem vědeckým sepsané, bylo pro něho

pravým potěšením. Doufám, že týž dojem odnese si každý, ať se

přidává k staré či nové theorii o jevišti divadla řeckého. Zejména

stoupencům DĎrpfedovým spis tento vřele doporučuji.*)

Frant. Groh.

Formae urbis Romae antiquae. Delineaverunt H. Kie pert et Ch. Huelsen. Aecedit nomenclátor topographicus a Cbr.

*) Pro hypothesu Dorpfeldovu vyslovil se u nás také Jaroslav

Šťastný v čl. „Z Athén" v Českém časopise historickém II (1896), str. 213. Málo prý se uvažuje u nás o ohledu aesthetickém, jaké totiž živosti nabývá celé představení, přijme-li se hypothesa Dorpfeldova. Ale aesthetické ohledy — i kdyby vskutku svědčily pro hypothesu Dorp feldovu— tu rozhodovati nesmí, jsou zcela subjektivní; co se líbí nám, nemusilo se líbiti Řekům. Šťastný chce také, aby se tato otázka řešila současně s otázkou o přednesu partií chorických jednotlivými choreuty, „který taktéž není ze starověkých zpráv najisto postaven a také zejména z ohledu větší dramatické živosti se postuluje". Ale obě otázky ty jsou docela různé, a rozřešení jedné neprospěje rozřešení druhé. Že by rozdělování partií chorických mezi jednotlivé choreuty v určitých pří padech byl pouhý postulát, není správné. Máme dosvědčeno i dra

maty i přímými zprávami ze starověku, že ne vždy zpíval sbor celý, nýbrž někdy docela i jednotliví choreuté. Otázka je jen ta, do jaké míry samostatnou činnost jednotlivých choreutů uznávati třeba.

J. K.



Documents

Prolegomena zur Geschichte des Theaters im Alterthumby Erich Bethe