Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Slavistische Studien (Veröffentlichungen der Slavistischen Arbeitsgemeinschaft an derDeutschen Universität in Prag. Herausgegeben von Prof. Dr. Fr. Spina und Dr. G. Gesemann. I.Reihe. Untersuchungen, Heft 5.) by Ferdinand LiewehrReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 57, Čís. 6 (1930), pp. 552-555Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23455581 .

Accessed: 15/06/2014 06:34

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 06:34:14 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

552 Úvahy.

Slavistische Studieil. Franz Spina zura sechzigsten Geburts tag von seinen Schiilern. Redigiert von Ferdinand Liewehr.

(Veroffentlichungen der Slavistischen Arbeitsgemeinschaft an der

Deutschen Universitat in Prag. Herausgegeben von Prof. Dr. Fr.

Spina und Dr. G. Gesemann. I. Reihe. Untersuchungen, Heft 5.)

Reichenberg, Gebriider Stiepel Ges. m. b. H., 1929. Str. 202.

O prof. Spinovi možno říci, že je doopravdy prvním sla

vistou německé pražské university: ti, kdo.před ním a v prvních letech jeho akademické činnosti s ním přednášeli o slovanských

jazycích (po případě i o jiných thematečh spadajících do slo

vanské filologie), činili to v rámci indoevropského jazykozpytu

(a bylo by mělo být v pamětním spise »Fiinfundzwanzig Jahre

Slavistik an der deutschen Universilat in _Prag« [v Praze 1928]

podrobněji objasněno, proč tomu tak bylo); kromě toho bývala doba jejich působení na této fakultě nedlouhá, takže ani ne

mohlo zůstaviti znatelnějších stop. Spina byl první docent, jenž se habilitoval pro obor náležející к slovanské filologii, a za dlouho

leté své činnosti vychoval slušný počet učitelů češtiny německým středním školám i několik vědeckých pracovníků, takže к šede

sátým jeho narozeninám mohli již vystoupit s obvyklým sborní

kem, jejž vyplnili jen účastníci domácí, seskupení okolo dvou

nynějších slavistických profesorů německé university, Spiny a Gesemanna.

Spina si zjednal jméno několika pronikavými studiemi o staro

české literatuře. Sborník jemu nyní věnovaný z tohoto oboru

nepřináší však práce žádné. Je tu několik, vlastně většina prací literárně historických, ale týkají se veskrze novější české literatury. Z ostatních prací Spinovým zájmům vědeckým nejblíže je také

na první místo sborníku položená rozprava R. Jakobsona

>Zur vergleichenden Forschung uber die slavischen Zehnsilbler»

(str. 7—20); autor v ní podrobně analysuje desítislabičký verš

ruské lidové epické skladby ^Путешествие Вавилы со скомо

рохами», již měl příležitost studovat nejen ze zápisu, nýbrž i z ústního přednesu lidové, pěvkyně r. 1915 do Moskvy dopra vené. Je to cenný příspěvek k studiu povahy a vývoje slovan

ského dekasylabu. Nejobsáhlejším článkem do sborníku přispěl

neumdlévající pozorovatel různých českých hantýrek E. Rippl;

pod titulem »Beitráge zur tschechischen Sondersprachenkunde«

(str. 50—73) shrnul tři další své příspěvky k tomuto odvětví

české jazykovědy: v prvním se vrací k své knize »Zum Wortschatz

des tschechischen Rotwelsch* (v Liberci 1926) jednak reaguje na některé posudky o ní, jednak dodávaje některé výklady k ma

teriálu v ní sebranému, jednak doplňuje dost podstatně tento ma

teriál výsledky dalšího sbírání; v druhém pojednává o mluvě

vojenské a na konec — v příspěvku třetím — o mluvě student

ské. Látka, kterou se autor už po několik let obírá, je nevyčer

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 06:34:14 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 663

patelná, jak je viděti z vlastních jeho stálých dodatků a doplňků.1)

To, co podává, je ovšem především pouhý hrubý— ovšem cenný —

materiál, indigesta moles, třebas urovnaná v jednotlivé kategorie a podkategorie. V mluvě studentské na př. bylo by třeba —

právě tak jako při jiném materiálu jazykovém

— hleděti času a místa:

bylo by třeba znáti studentské hantýrky jednotlivých míst2) (a po

případě ústavů), aby plně vyniklo to, co v těchto věcech hle

dáme, individuální tvořivost a vynalézavost jazykovou, která se

ztrácí do značné míry u výrazů obecně rozšířených a patrně od

jednotlivých generací a z jednoho místa na druhé přejímaných. Je lo ovšem úkol velmi nesnadný a také namnoze velmi deli

kátní: jak by bylo zajímavé znát na př. přezdívky dávané jednot

livým učitelům (ne učitelům a představeným vůbec)! Na jednom ústavě na př. říkali řediteli studenti všeobecně starej Taš nebo

Takš (na př. ptal-li se kdo: Koho máte na řečtinu? odpověděli:

starýho Takše a pod.), protože začínal každou řeč slovem takš;

jednomu profesoru na témž ústavě říkali Beblafa, jinému jen

Mates, Matýsek podle jeho křestního jména atd. A bude také

potřebí hledět více к době, z níž ten či onen výraz pochází nebo v níž

s^ ho užívalo: podle poměrů té doby se pak pochopí leckterý

výraz, který jinak je nejasný a třeba i dost divný. Vidíme to

u Rippla na př. v tom, jak si neví rady s výrazem dvojka·.

píše, že prý to byl v dřívějších dobách výraz pro »gentigend«;) ale dvojkou nebyla ani není (užívá se snad toho výrazu dosud

nikdy míněna »dostatečná*, nýbrž »nedostatečná«. Je to z dob,

kdy se klassifikace označovala Em (— eminens), ad Em (ademinens), 1 (prima), 2 (secunda)—výraz značky stupně nejnižšího (2) se udržo

val, i když se již vyjadřoval značkou jinou (5 anebo nyní 4). Ostatně dvojka říkali ,nedostatečné' víc profesoři než žáci —

i těchto vrstvových rozdílů bylo by třeba dbáti. Sbírku Ripplo

výcb příkladů bylo by lze ovšem snadno rozmnožiti o výrazy nové. Za mých studií gymnasijních se na př. jednotlivé stupně klassifikace vyjadřovaly na úslavě, na němž jsem studoval, zkrat

kami výbka, chvalka, dobrák, stajda (vedle stačka a dosták,

jež uvádí také Rippl); kdo měl většinu pětek, byl pětkař; kon

ferenci se říkalo konferenda, komposici kompóna, náboženství

zkráceno v nábozku, školník byl školař; hrubá chyba v úloze

byla hrubka, třídní slul třídník; chytat se říkalo, byl-li žák,

zkoušený jednu hodinu, vyvolán z téhož předmětu hned zas

v hodině následující, tahák se říkalo tištěným překladům latin

ských a řeckých klassiků, užívaným od mnohých proti všem

zákazům při domácí přípravě (jinak se jim říkalo také šalabastr v různýcb obměnách). Na sir. 51 uvádí Rippl z mluvy student

ské vartovat ve smyslu ,pozorovat někoho, dávat na někoho

1 V. Slawistische Schulblatter 2.1928, seš.3/4· str. 23 a 3. 1929.80- 56. a

Nyní v Slaw. Schulblalter 4. 1910. 89 si, otiskuje Rippl něco ze studentské hantýrky středních škol plzeňských.

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 06:34:14 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

551 Úvahy.

pozor'; ale toho se užívá leckde i v mluvě obecné. A tak i к lec

kterému výrazu jinému by se dala připjjit taková či onaká

poznámka. Že nemohl Rippl v knihovnách mu přístupných do

stat známých německých prací o studentské řeči německé, je věc

skutečně překvapující.

Druhý, jazykovědnými otazkami se obírající, příspěvek je od F. Liewehra »Beitrage zur slav. SprachwissenschafU (str.

192—201). Jsou to tři samostatné články, z nichž první »Zur

Namenkunde* podává výklad jmen Opava a ΖΤρα, druhý, nadepsaný ne zcela vhodně »Zur Dialektologie«, ukazuje na stejnorodost změn jevících se ve vývoji českých dlouhých samohlásek a dvoj

hlásek, a v třetím »Zur Akzentologie« reaguje autor na některé

námitky van Wijkovy proti jeho výkladům podaným v knize

»Zur Chronologie des serbokroatischen Akzentes». Ve jménech

Opava a Úpa hledá Liewehr indoevrop. kořen ap- znamenající

,voda' (stind. nom. pl. apah, gen. apam, lit. upě ,řeka' atd.),

jistě správně; vykládám již dávno tato dvě jména týmž způsobem.

Ovšem, je-li to pojmenování slovanské, jak se domnívá Liewehr, lak jisté není.1 Výklady podávané v článku druhém jsou

zajímavé: autor ukazuje, že dlouhé samohlásky se úží (zvyšují) —

ё ) t, o > й —,klesavé difthongy se assimilují (ai у ei >ii, au > ou), dlouhé samohlásky vysoké й, у, г se difthongují, protože nemohou

se již více zúžiti, nebo se krátí. Ovšem nejsou všechny tyto vý

klady stejně přesvědčivé; parallelila vývoje hlásek e a o není úplná, nebof ё pravidlem přechází přímo v $, o však v U přes difthong uo. Také vývoj difthongů není stejný: za ei mají některá ná

řečí ii, ale za ou není nikde uu. Při у, ΰ přijímá zase vývoj

úplně parallelní: и у ou, у у ai, ale výklad, že уУе'г, o němž

by byl měl říci přece jen víc než >gelegentlich wurde die Ver

mutung geáufierU, není několika jeho poznámkami odbaven. Mimo

chodem .se také dotýká autor slova cierkev (str. 1968); jeho výklad z *<brbkbvb, jež prý dalo *cěrkev (snad s náhradným dloužením!) a pak cierkev »wegen der im Friihčech. ganz ungewohnlichen

Lautfolge cě<, je jistě nesprávný a také nesprávné je, že proti odvození č. cierkev z *сьгьку svědčí r, protože by za гь musilo

být ř jako ve slově dvířka z *dvbnka; ve slově dvířka je ř

analogické, v. Gebauer Hist. Ml. 1. 339, 343, a dial. je tvar s r

ještě hojně zachován (v. ibid. 343). Z drobných tří příspěvků, jež R. Zasche spojil pod názvem

»SprachIiches Allerlei« (str. 73—75), jen první zasluhuje zmínky; autor se v něm pokouší o výklad záhadného výrazu z scsynomat v MastDrk. 277, v němž vidí spojení dvou synonymních výrazů: sčiniti a másti. Ale pak bychom čekali se, sczynomat, jak po znamenal již Zubatý Naše řeč 13. 1929. 181, a také předpokládané

1 Ε. Schwarz, Zeitschr. fur Ortsnampnforschung 6. 1930. 193—197

divozuje nyní, že jsou tato jména původu iilyrského.

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 06:34:14 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 555

tvoření není docela na snadě. Stran sledu hlásek i — a, jenž se

mu pro výraz znamenající ,míchanici' zdá charakteristickým, by se byl měl odvolat na článek W. Krause Κ,Ζ. 50. 1922. 123 η. а 52. 1924. 312 п., kde se o tomto zjevu jedná. Druhé dva článečky

nepřinášejí nic nového: jeden vykládá o stč. móž, že u takovéhoto

pomocného slovesa starý optativ snadno mohl převzíti funkci in

dikativu, — ale к tomu srv. LF. 56. 1929. 359 — a druhý jedná o dávno už známých dvojicích rozlišených kvantitou kořenné

slabiky a významem (město — místo atd.), aniž o nich povídá co

nového.

Vedle těchto článků linguista s prospěchem přečte také dva

články rázu národopisného: Schneeweisův čl. >Die Hochzeits

bráuche der Serbokroaten in iliren Hauptelementen« (str. 28 — 49),

v němž při lícení jednotlivých fasí svatebního ceremonielu najde mnoho starobylých, indoevropských zvyklostí a bohatou terminologii, a čl. B. Schiera »Deutsčh-slavische Kulturiiberschichturigen am

Bauernhaus der Sudeten- und Karpathenlander« (str. 82—97), kde způsobem velmi zajímavým se ukazuje, jak se pronikaly různé typy obytných stavení s pecí a krbem, šířící se jednak od

západu, jednak od východu. Také tu terminologie má jistý význam a samo poznání věcí, o něž tuto jde, má i pro filologa nemalou

důležitost. Oldřich Hujer

Václav Ertl: Časové úvahy o naší mateřštině. Sbírka

přednášek a rozprav, vydávaná s podporou ministerstva školství

a nár. osvěty. Rada I. Extense vysokých škol pražských. Redi

gují prof. dr. Miloslav Hýsek a prof. dr. Theodor Kašpárek. Praha 1929. Nákladem Jednoty československých matematiků

a fysiků v Praze. 100 str., 8°. Za 16. — Kč.

Tato knížka Erllova obsahuje sedm úvah z let 1927—28, z nichž šest bylo původně otištěno v Národních listech a jedna,

poslední, v Naší řeči. Profesor Miloslav Hýsek vykonal záslužnou

práci, když je sebral a vydal v jedné knížce, neboť by byly jinak

zapadly. A přece zaslouží, aby byly pilně čteny, jednak pro obsah

sám, jednak proto, že podávají úhrn zásad, jimiž se Ertl řídil

v své práci pro Naši řeč. Za ta léta horlivé puristické praxe na

byl Ertl jedinečných zkušeností, ale neměl čas, aby shrnul jejich

teoretický výtěžek v odborném výkladu o zásadách, které by

mohly obecně platit pro českou kritiku jazykovou. Smrt jej od

vedla právě ve chvíli, kdy uzrával к této definitivní žni. Jsou

tedy tyto populárně psané články jediným přímým pramenem pro

poznání Ertlových názorů, a tím se jim ovšem dostává významu zcela zvláštního.

První z těch úvah, „Upřímné slovo'1 (3—9), obírá se ože

havou otázkou nynějšího i budoucího poměru obou spisovných dialektů našeho jazyka. Ertl uznává, že by velmi prospělo ná

rodnímu životu obou větví, kdyby měly jeden společný jazyk

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sun, 15 Jun 2014 06:34:14 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions