Vom Altertum zur Gegenwart

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Vom Altertum zur GegenwartReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 47, Čís. 3/4 (1920), pp. 222-230Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449039 .

Accessed: 15/06/2014 16:20

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.72.154 on Sun, 15 Jun 2014 16:20:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/action/showPublisher?publisherCode=icsipcasp

http://www.jstor.org/stable/23449039?origin=JSTOR-pdf

http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp


222 Úvahy.

παλαιστριαϊον). Na konec odůvodňuje Pasquali některé opravy

textu, jež pojal do svého vydání. Jeho vydání není kritické; nemá kritického aparátu ani vý

kladu o vzájemném poměru rukopisů. S Dielsovým roztříděním

rukopisů Pasquali nesouhlasí. Tak jako lipští vydavatelé (Theo

phrasts Charaktere, bgb.... von der philologischen Gesellschaft

zu Leipzig, v Lipsku 1897) přihlíží též k pozdějším rukopisům. Větších interpolací kromě doslovů neuznává, spíše vymítá jedno tlivá slova, jindy přidává některé částice. Jazyku nevnucuje ryze altického rázu. Text je provázen obratným překladem a stručnými

poznamkami. V úvodě je spis pěkně charakíensovan. Κ. Svoboda.

Vom Altertum zuř Gegenwart. Die KuUurzusammenhânge in den Hauptepochen und auf den Hauptgebieten. V Lipsku a

Berlíně 1919, Β. G. Teubner. Str. VIII a 308 Za 12 60 mk.

Dílo »Vom Altertum zur Gegenwart*, vzniklé společnou prací dvaceti šesti badatelů, filologů, dějepisců, theologů, přírodovědců

atd., chce ukázati, jak antika působila a dosud působí ve všech

oborech lidské kultury. V" první části spisu se líčí její působení

historicky, v různých dobách středního a nového věku, ve druhé

části se probírá vliv antiky podle jednotlivých odvětví vzděla

nosti. Přes veliký počet spolupracovníků má kniha jednotný ráz:

všude se ozývá přesvědčení o hlubokém, nepřetržitém a dosud

neukončeném působení antické kultury. V úvodní kapitole vykládá W. Jager o dvojím chápání

antiky, tradičním a tvořivém. Ukazuje, že kultura všech moderních

národů je cizí, přejatá. Zprvu přijímali národové antické prvky

způsobem passivním, vnějším; pak si je osvojili aktivně, duševně,

ježto jimi zatím vyspěli. Pravověrní humanisté, přeceňujíce tradici, vidí v antice vzor vší moderní kultury. Neprávem, neboť každá

doba musí míti svůj vlastní ideál. Naopak realisté podceňují

tvořivý prvek v tradici, nechápou správně poměru přítomnosti k minulosti. Právě nejslavnější doby ve vývoji lidstva — renais sance v Itálii, reformace ve Francii a v Německu, nový huma

nismus v Německu —- těžily nejvíce z antiky a měly největší

humanisty. Jim nebyla antika tradicí, nýbrž bojem proti tradici.

Vergil, Horác, Petrarca, Byron, Shelley, Goethe, Nietzsche prožili řeckou kulturu intuitivně, ne vědecky. Duch řecký byl jim duchem tvořivým, samostatným. Touž myšlenku jako Jager vy slovil již Zělinskij svou antithesou: » Antika má býti pro nás ne

normou, nýbrž semenem < (Starý svět a my, přel. Fr. Novotný, str. 80 aj.).

První, historickou gást knihy zahajuje A. Dop s ch výkladem o hospodářských poměrech na počátku středověku. Obvyklé mínění o velikém převratu, způsobeném na rozhraní starého a středního

věku příchodem nových národů, pokládá za nesprávné. Římané

povolávali sami od III. stol. Germány, aby chránili jejich území



Úvahy. 223

dávali jim pozemky a mísili se s nimi. Germáni se usazovali

v starých všech a městech a obnovili římská opevnění. Užívali

římského rozdělení půdy: německý lán (hufe) odpovídá řím

ským podílům (sortes, acceptae), německá marka římskému

společnému užívání lesů, pastvin a vod (compascua), služby sedláků panskému dvoru jsou pokračováním římských robot (opera et iuga, angariae). Římské a germánské polní hospodářství, práce

hliněné, kovové, sklářské i nářadí domácí se velmi podobají. Zcela podrželi Germáni římské peníze, míry a váhy. Shody,

jež uvádí Dopschj jsou zajímavé, ale nemohou změniti obvyk lého oddělování starého a středního věku, jež je podmíněno vy

stoupením nových národů na pole dějin. Rozdíl mezi starým a středním věkem jest nepoměrně hlubší než mezí středním a

novým věkem.

O vzdělanosti na rozhraní starého a středního věku jedná K. Holi. Pojítkem obou období jest církev. Chtěla dobýti celého

světa, t. j. celé římské říše. Řečtinu učinila kulturním jazykem na východě, latinu na západě. Nestavěla se proti státu, organiso vala se po jeho vzoru. Na východě císař zastupoval boha a stát

byl mnohými zřízeními spojen s církví. Na západě si dobyl římský

biskup práva dávati zákony (decretalia). Κ vědám se stavěli

křesťané původně nepřátelsky, ale obrana proti vzdělaným po hanům je nutila obírati se starou filosofií; těžili zvláště z Platona, Aristotela a stoe. Vedle filosofie byl pěstován dějepis; zprvu za

kládány pouhé seznamy biskupů, pak synchronistické přehledy. Církevní kazatelství se opíralo o staré řečnictví. Potřeba výkladu Písma vedla k filologii. Textovou kritiku zahájil Origenes. Mnohé

vědomosti starověké přenesla církev do středověku v knihách

Boethiových, Cassiodorových a Isidorových. O písemnictví v době přechodné píše E. Norden. Za po

slední veliké spisovatele klassické pokládá Tacita a Juvenala. Po

nich nastal úpadek, z něhož vynikají jen básníci Ausonius a

Klaudianus. Nová, opravdová poesie vznikla v křesťanských hymnech,

skládaných zprvu v metrech staré poesie, později přízvučně. V dějepisectví nebylo vlastně přechodu: po Ammianu Marcellinovi

přišel záhy Cassiodorus, Řehoř Turský a Paulus Diaconus. Nový literární druh stvořil Augustin svými Vyznáními.

W. Goetz pojednává o obnovení antiky ve středověku

a v renaissanci. Křesťanství vzniklo z antiky a přeneslo ji do

středověku. Vědomě se opírala o antiku doba Karla Velikého,

jenž shromáždil kolem sebe přední učence. Po druhé bylo těženo

z antiky za císaře Otty Velikého, jenž měl styky s Itálií. Na konci

XI. stol. byl vzbuzen v Itálii zájem o římské právo. Současně

užívala scholastická theologie Platona a Aristotela k propracování

svých nauk. Tak byla připravena renaissance. V Itálii působil hlavně Řím, na severu se uplatnila i řecká kultura. Renaissance

dala vědecký základ reformaci.



224 Úvahy.

P. Hensel charakterisuje novohumanismus. Od humanismu

renaissančního se liší tím, že jest omezen hlavně na Německo a

že se obrací především k Bekům. Stvořil jej Herder, jenž u Reků

nalezl kulturu přirozenou, svobodnou a mravnou, a W. Humboldt;

jemu byla antika ideálem, který osvobozuje a povzbuzuje. Zá

štitou jim i všem novohumanistům byl Goethe, který spojoval v sobě jako Platon vědce a umělce.

E. Spranger mluví o poměru XIX. století k antice. Liší

tu především dvojí hledisko, idealisující a historické. Dále roze

znává klassicistický názor na antiku, jenž ji oceňuje esteticky,

romantický názor, jenž zdůrazňuje její mystické prvky, nazírání

politické, křesťanské, filosofické a kulturně historické. Klassicismus

nalézá u Humboldta, Hôlderlina a Hegela, romantické chápání u německých romantiků, starších badatelů o mythologii, u Schopen hauera a Nietzscheho. Politicky působil starý věk na probuzení národního cítění, na revoluci r. 1848 a na anglický liberalismus.

Křesťanství * s antikou spojovali výtvarní umělci Thorwaldsen a

Cornélius. Filosofické chápání shledává Spranger u Schleier

machera, Trendelenburga, Zellera a Bonitze, kulturně historické

u Ed. Meyera, Burckhardta a Wilamowitze. Článek Sprangerův je založen příliš schematicky, málo historicky. Spisovatel chtěl vy

jmenovati všechny přední německé badatele XIX. stol., ale neměl

pro všechny vhodných rubrik. Proto uvádí jako představitele filosofického pojímání antiky dějepisce filosofie a

" spojuje zcela

různorodé badatele Burckhardta a Wilamowitze. Neprávem se také

omezuje téměř výhradně na Německo.

Druhou, rozsáhlejší část knihy zahajuje Ed. Meyer vý kladem o starověkém státu a hospodářství. Ve státním vývoji se odehrává dvojí spor, mezi státní mocí a právem jednotliv

covým a mezi tradicí a pokrokem. U Řeků se vykonal veliký

pokrok počínaje VIII. stol. př. Kr., kdy na místo hospodářství naturálního nastoupilo peněžní. Změněné poměry si vynutily se

psání zákonů. Ale tím nebyly ukončeny stranické boje; vznikla

tyrannis v VII. a VI. stol., krvavé revoluce a protirevoluce. Indu

strialismus a kapitalismus, užívající otroků jako levné pracovní

síly, zbavovaly občany výdělku. Dovozem levného obilí trpělo domácí polní hospodářství. Obyvatelstvo se hrnulo do měst, kde

rostl počet chudiny. Státní forma od V. stol. byla demokratie.

Alexandrovým dobytím světa vzniklo na místo starých městských

států, navzájem se svářících, království. Jeho pokračováním bylo řím

ské císařství. Bím byl původně také městský stát, ale podroboval si

stále nové a nové země. Podle jména vládli v něm občané slou

žící ve vojště, ve skutečnosti dědičná šlechta. Od punských válek

se stal fiím vládou světovou. Starý stát městský novým pod mínkám nevyhovoval; Augustus zřídil principát. Ale selský stav

vymíral, města stravovala lid, provicie pustly, svobodný rolník

se stával poddaným, úřady se staly dědičnými, umění klesalo a



Úvahy. 225

nad filosofií vítězilo náboženství. Monarchie Diokletianova a Kon

stantinova zadržela rozklad jen na krátký čas. Článek Meyerův

jest poučný a zajímavý zdůrazňováním hospodářských podmínek, ale vybočuje vlastně z rámce díla. Kromě několika poznámek hledí

jen k starému věku, místo aby ukázal, jak staré myšlenky a

útvary politické působily v dobách pozdějších. Tutéž výtku lze

učinili i některým dalším článkům.

L. Mitteis oceňuje zběžně římské právo. Římané vytvořili

pro soukromé právo a proces dokonalé nazírací formy. Jejich

právní pojmy se staly neuvědomeným základem moderního

právního myšlení. Nelze tedy zavrhnouti římské právo jako

přežitek, nýbrž třeba zkoumati jeho podmínky, aby bylo jasné, -co je zastaralé a co posud cenné.

Vliv řeckého práva na římské ukazuje J. Partsch (z Frei

burku). Hlavní působení padá do doby IV.—II. stol. př. Kr.

Z řeckého práva pocházejí aedilské předpisy o prodeji, praetorská actio iniuriarum, povinnost ručení při smlouvách trhových, nájem ních a námezdních a trestní řízení v quaestiones. Od II. stol. sice

uvažovali sami římští právníci o právu, ale podle řeckých pojmů

filosofických, zejména stoických. Řecká rhetorika pomáhala tvořiti

římský proces. V řeckých a pořečtěných provinciích se musilo

p$ávo říditi řeckými poměry hospodářskými. V V. stol. po Kr.

působila na římské právo znova řecká právní theorie. Poroz

umění římskému právu a jeho historická kritika vyžadují zna

losti práva řeckého.

J. Ziehen jedoá o starověké výchově. Polemisuje proti Th. Zieglerovi (Geschichte der Padagogik), jenž popíral její vý znam v dějinách pedagogiky. Vytýká důležité místo, jež přiřkli výchově ve státu Platon a Aristoteles, a stanoví ideje antické

paedagogiky, posud cenné: státní myšlenka ve výchově, harmo

nické spojení tělesné a duševní výchovy, poznání, že vědění bez

umění nemá ceny, a výchova jinochů v efebii.

Zajímavé myšlenky o řecké mluvnici pronáší W. Schulze.

Stručná učebnice Dionysia Thraka svými kategoriemi a názvy se stala základem vší mluvnice a byla jím až do konce XVIII.

štol. V XIX. stol. k ní přistoupila soustava indické grammatiky.

Vytvoření řecké abecedy z foinické, jež neměla znaků pro samo

hlásky, bylo velikým dílem, neboť předpokládalo rozložení slova

v hlásky. Stejně velikým činem bylo rozložení věty ve slova.

Řekové nedospěli k rozeznávání kmene a přípony a neuvědomili

si náležitě vztahu slov ve větě. Grammatikové nelišili zpravidla

podmětu a přísudku, ač je lišila Aristotelova logika. Kmen a ohý bací příponu rozeznával v řečtině první Ph. Buttmann; skoro

současně nalezl Fr. Bopp totéž lišení u indických grammatiků. Na

žádném jazyku nelze tak dobře ukázati pravidelnost jazykového tvoření jako na řečtině; odtud vyplývá její vzdělávací význam.

Listy filologické. XLVII, 1920. 15



226 Úvahy.

A. Martin ukazuje, že všechna odvětví dějepisu byla známa

již starému věku. Hekataios a Herodot založili dějepis, ježto si

dávali otázku, proč se co stalo. Thukydides rozeznával pravé

příčiny od vnějších podnětů. Polybios byl si vědom působení

přírody na obyvatelstvo. Herodot, Eforos a Polybios líčili světové

dějiny. Tacitus kreslil mravy a se Sallustiem a Liviem podával

charakteristiky osob. Starověcí dějepisci znali cenu praktických

vědomostí, zvláště politiky a válečnictví, podnikali daleké cesty,

vyptávali se svědků a pátrali po úředních zápisech. Všechny

zprávy podrobovali od doby Hekataiovy kritice. — Středověcí

kronikáři následovali římských annalistů. Einhard v životopise Karla Velikého napodobil Suetoniův život Augustův. Otto Fri

sinský se odvolával při svých digressích na příklad římských

spisovatelů. Středověké životopisy podávají ideální obraz osob,

jak toho žádala stará rhetorika. Renaissance ve svém zápase se

středověkem zplodila historickou kritiku, která se obracela nej

prve proti středověku a pak i proti starověkým historikům. Ale

podle jejich vzoru líčili renaissanční dějepisci mimo války též

státní zřízení. V duchu antiky vyloučili všechny zázraky. V době

barokní se líbil nejvíce Tacitus svým umělým, vzrušeným slohem.

Od XVIII. stol. nepůsobí starý dějepis přímo, ale dílo Herodotovo

a Thukydidovo je nám stále vzorem: toto dějepisu pragmatického, ono vypravujícího.

G. Roethe sleduje působení antické literatury na literatury

moderní, zejména německou. Na románské národy působila hlavně

latinská literatury pro jazykovou příbuznost, na Angličany a na

Němce literatura řecká. Staré německé epos, francouzské chansons

de geste a provençalskà lyrika napodobují Vergilia, Ovidia a

Statia. Renaissanční poetika se opírá o Aristotela. (Na str. 161

praví Roethe o J. C. Scaligerovi, že byl Francouz a že založil

svou Poetiku na Aristotelovi; ve skutečnosti byl pofrancouzštěný Ital a více než z Aristotela těžil z latinských grammatiků a bás

níků). Barokní poesie pastýřská následuje Theokrita a Vergilia. Antická mythologie byla obecným majetkem všech básníků. Němci

poznávali antiku nejprve prostřednictvím italským, pak francouz

ským, přímo teprve od doby Lessingovy a Herderovy. Ideálem byl

tehdy Homer, jejž před tím ocenili v Anglii. Nyní působí antika mocně

na německé drama (Hofmannsthal, Werfel, Hasenclever a j.). Působení antického umění výtvarného stopuje L. Curtius.

Dokonalé umění starověké nemohlo hned působiti na barbarské

národy severní a východní. Jejich umění nedbalo ani formy, ani

podobnosti se vzorem. Když tito národové přijímali vyspělé umění

antické, měli mnohem těžší postavení než Řekové, přijímající umění egyptské a assyrské, jež bylo nerozvinuté a poskytovalo tak volného pole činnosti umělcově. Umělci za Karla Vel. a po něm měli nesnadný úkol, ale šťastně jej provedli: v románském

stavitelství ožila stará souměrnost; ozdoba detailní je též staro



Úvahy. 22Ί

věká. I gotické umění mělo antické vzory v podání šatu a v de

koraci. Italská renaissance čerpala plným douškem z antiky. Na

severu působila antika přímo teprve od konce XVIII. stol., ale

spíše literárně než výtvarně. Novoklassicismus byl osudným pře tržením rokoka.

O poměru křesťanství k antice uvažuje H. Lietzmann.

Řečtina byla dorozumívacím jazykem židů a řecky bylo hlásáno

též křesťanství. Prameny o životě a učení Kristově jsou řecké.

Největší apoštol, Pavel, byl řecky vzdělán. Křesťanství sice po^ tíralo starý svět, ale užilo jeho filosofie při formulování dogmat, jebo

mysticismu pro ty, kdo toužili po spáse, a jeho asketických myšlenek

pro vytvoření mnišství. Sv. Tomáš, tvůrce křesťanské filosofie, jest učeň Platonův a Aristotelův. Od doby humanismu jest řecký

Nový zákon základem protestantské theologie. Katolická církev,

jako dědička římské říše, podržela latinu.

M. Wundt ukazuje, jak celá nová filosofie závisí na řecké.

Atomismus, obnovený Gassendim, pochází od Epikura. Descartes

i Spinoza byli platonovci. Leibniz chtěl spojití Demokritův mecha

nismus s účelností Aristotelovou. Kant a Fichte stavěli na Plato

nově idealismu, Hegel se opíral o Herakleita a Aristotela. Moderní

positivismus se hlásí k Protagorovi. Nove filosofii nelze rozuměti

bez staré, neboť z ní vyrostla a je s ní srostlá. A starověké

filosofie nelze poznati z překladů; pojmům idea, energie, entelechie

rozumí jen ten, kdo umí řecky. G. Mul 1er jedná o řecké mathematice. Již první řecký

filosof, Thaïes, znal některé poučky geometrické, ale ne na zá

kladě přesných důkazů. Mathematiku jako vědu založili Pythago

rovci; uvědomili si poměr mezi arithmetikou a geometrií, znali

čísla' irration'àlni a znázorňovali je geometrickou konstrukcí, obí

rali se úlohami zdvojení kostky, trisekce úhlů a kvadratury kruhu.

Platon vytkl jako úkol mathematiky přesné vymezení úlohy

(διορισμός) a její analysi. Theodoros a Theaitetos obírali se

směrností a nesměrností čísel, Menaichmos kuželosečkami, Eu

doros poměrem veličin spojitých a nespojitých. Eukleides zbudoval

na definicích logicky přesnou stavbu mathematiky. Archimedes

určoval povrch a obsah těles, užívaje methody exhaustní. Apol lonios zpracoval nauku o kuželosečkách a připravil půdu analytické

geometrii. Hipparchos založil trigonometrii, Theodosios sfaeriku.

E. Goldbeck dokazuje souvislost novověké fysiky se starou

filosofií. Své učení, že se země otáčí kolem slunce, opíral Ko

prník o řecké pythagorovce. Snad naň působil i Platon, jemuž

je slunce pramenem dění. Před Giordanem Brunem věřili řečtí

atomisté v nekonečnost světa; jejich názory byly známy z básně

Lucretiovy. Aristotelova myšlenka, že by při otáčení země vy

hozený předmět nepadl na totéž místo, přivedla Galileie k zákonu

setrvačnosti. Keplerovo učení o přitažlivosti slunce vychází od

starověkého pozorování o přílivu, způsobeném přitažlivostí měsíce,

15*



228 Úvahy.

a od Platonova učení v božské moci slunce. Nynější názor o stejné látce vesmíru má předchůdce v Anaxagorovi, jenž poznal, že měsíc

je z téže látky jako země. F r. Β o 11 vypočítává stručně zásluhy Reků o hvězdářství.

Bekové se naučili od Babyloňanů určovati dráhu slunce a

oběžnic a předpovídati zatmění. Ale nad své učitele daleko

pokročili. Anaximandros hlásal, že se země vznáší ve vesmíru.

Pythagorovci učili, že se otáčí kol vlastní osy. Eudoxos vykládal

důmyslně pohyb oběžnic. Aristarchos dokazoval, že se země po

hybuje kolem slánce. Hipparchos sestavil seznam hvězd a ob

jevil jejich praecessi. Starověký zeměpis oceňuje J. Partsch (z Lipska). Skla

datel díla περί άέρων, ύόάτων, τόπων vysvětloval odchylné tělesné znaky různých národů z podnebí. Aristoteles vykládal

stoupání Nilu. Eratosthenes první změřil obvod země a tím

umožnil přesné mapování. Poseidonios rozeznával sedmero pásů

podnebných. Klaudios Ptolemaios určoval ve svém díle země

pisnou šířku a délku míst. Staří znali hlavní větry a mořské

proudy, správně vykládali vznik delt, dun a naplavenin, pře

mýšleli o stoupání a klesání mořského dna a o posunutí hranic

moře a země. Starověké zprávy přispívají i nyní k řešení spor

ných otázek o změně rostlinstva a podnebí v jižních krajinách a o stoupání a klesání půdy.

H. Stadler ukazuje, jak mnohé myšlenky moderního pří

rodopisu byly vysloveny nebo naznačeny ve starém věku. U Ana

ximandra nacházíme zárodek nauky vývojové; domnívalf se, že

člověk žil nejprve ve vodě, v podobě rybí. Herakleitos hlásal

životní boj. Xenofanes pozoroval, že země pochází ž moře. Škola

hippokratovská znala dědičnost znaků, rozlišovala obratlovce a

bezobratlé, konala pokusy na živých zvířatech a uvažovala o plo zení. Aristoteles učil, že nejúčelnější organismy se udrží, ostatní

hynou. Podal soustavu živočišnou podobnou naší; rozeznával

zvířata s krví (obratlovce), totiž ssavce, ptáky, čtvernožce snáše

jící vejce, kýtovce a ryby, a zvířata bezkrevná (bezobratlá), totiž

hlavonožce, vyšší korýše, hmyz a.měkkýše. Jako novější přírodo

pisci všímal si i života a duševních vlastností zvířat. Po něm

zoologie upadla a stala se snůškou zajímavých vypravování. Theofrastos založil botaniku povšechnou a zeměpisnou a pokusil se o rostlinnou fysiologii. Výtečně popsal některé východní rost

liny. Po Theofrastovi byl obrácen zřetel k léčivé moci bylin. Dílo Dioskoridovo vládlo v různých zpracováních až do XVII. stol.

E. Lippmann jedná o lučbě. Starověk znal některé che

mické techniky, zvláště barvířství, sklářství a práce s kovy a

hlínou, ale nepěstoval chemie jako vědy. Nicméně se v něm ob

jevují některé myšlenky, na př. o atomech, čtyřech základních

prvcích, prahmotě, přeměně látky, na nichž bylo lze dále budo

vati. Na rozvoj chemie působil také tím, že se obíral alchymií.



Dvahy. 229·

Drahé kovy a kameny napodobovali již egyptští kněží a podle nich alexandrijští Rekové; opírali se jednak o východní mystické

představy, jednak o učení starých řeckých filosofů. Z Egypta se

rozšířila alchymie ve středním věku prostřednictvím byzantským,

jihoitalským a arabským do západní Evropy a dala podnět ke

vzniku moderní lučby. J. Ilberg mluví o lékařství, Řečtí lékaři dělali pokusy

anatomické a fysiologické, pitvali zvířata i za živa; v Alexandrii,

jež byla střediskem lékařů, dokonce i živé zločince. Alkmaion po

znal, že mozek je sídlem duševní činnosti, Herofilos objevil nervy, Erasistratos rozlišil nervy citlivé a hybné. Lékaři pozorovali

pečlivě příčiny a znaky nemocí, dokonale popsali různé druhy horeček a některé nemoci, jako úbytě a záškrt, vyšetřovali tep

nemocných a užívali přírodního léčení. Znali dobré obvazy, uspá vání a asepsi. Pěstili oční lékařství, porodnictví a psychiatrii. Ve středním věku zachránili mnoho ze starého lékařství Arabové, ale přece nabyla vrchu pověra, již zdolal teprve nový věk.

Vymoženosti starověké techniky popisuje A. Rehm. Rekové

i tu se učili od Egypťanů a Babyloňanů, ale to, čemu*se naučili, velmi zdokonalili. Ve dvou obdobích byla jejich technika nej

tvořivější : v prvním (po r. 600) byl vystavěn dlouhý vodovod

samský a athénský, Dareiů ' most přes Bospor a Xerxův přes

Hellespont. Κ tomu bylo třela přístrojů visovacích a nivellačních.

Určení světových stran a slu ieční dráhy sloužil gnomon a skafe.

V druhém období (po r. 40)) byly vytvořeny dokonalé stroje válečné. Archimedes vynalezl kladkostroj a šroub a dovedl stano

vití specifickou váhu těles. Hipparchos užíval rozmanitých pří

strojů hvězdářských. Ktesibios vynalezl stříkačku a vodní varhany.

Hojné hračky a přístroje se zakládaly na tlaku vzduchu. Též se

užívalo vodních hodin, vodního mlýna a větrného kola.

V závěrečné stati dokazuje E. Fraenkei, že překlady

starověkých spisů nemohou nahraditi čtení v originále. Poznání

jazyka některého národa je cennější než poznání kteréhokoliv

jiného jeho výtvoru, neboť jazyk jest nerozlučně spiat s jeho

myšlením a životem. Pozorujeme-li význam slov άρετή, virtus,

νόμος, lex, άρχων, magistratus, poznáváme mnoho z duševního

života starých národů. Což teprve, pozorujeme-li celé věty! Jejich

pohyb a soulad nelze překladem vystihnouti. Staré jazyky mají

jiného ducha než moderní, neboť jsou výrazem života zcela od

chylného. I Wilamowitzovy překlady řeckých tragoedií obsahují leccos neřeckého, z okruhu bible a kostelní písně. Rekové vy tvořili literární druhy a současně i jejich formy, které jsou s ob

sahem pevně spojeny. Překlad má cenu jen pro překladatele a

jeho nejbližší kruh; každé překládání je novým tvořením v duchu

doby překladatelovy. Od známého spisu Zělinského liší se nové dílo tím, že při

hlíží k vědám exaktním a že nestaví proti sobě antiku a pří



230 Úvahy.

tomnost, jako činí Zělinskij, nýbrž sleduje historicky působení

antiky v středním i novém věku. Filosofickou hloubkou, roz

hledem a nadšením sotva který ze spolupracovníků se může

vyrovnati Zělinskému. Přes to najde v nové knize mnoho zajíma vého i klassický filolog i dějepisec i každý jiný vzdělanec. Je psána arci především pro Němce: na několika místech vyslovují

spisovatelé své obavy o budoucnost německého lidu. Ale věří, že mu právě klassické vzdělání mládeže může připraviti lepší budoucnost. Proto pozvedají svůj hlas proti těm, kdo chtějí zvrátiti humanistický základ gymnasia. U nás jest odpůrců humani

stické výchovy více než kde jinde; z nového díla, jehož spisovatelé náleží rozmanitým oborům vědeckým, by se mohli poučiti, jak čet

nými nitkami je svázána kultura moderní s antickou. Κ. Svoboda.

Sylvain Molinier: Les » Maisons sacrées« de Délos an temps de l'indépendance de l'île 315—166/5 av. J. G. (Bibliothèque de la faculté des lettres sv. XXXI.). V Paříži 1914, Alcan. Str. 108

a 5 tabulek. Za 5'50 fr.

Chrámu Apollonovu na Delu patřila mimo jiné nemovitosti

také řada domů, obývacích i obchodních, které byly pronajímány soukromníkům za poplatky peněžité, plynoucí do pokladny chrá

mové. Tyto nájemné poměry studuje spis. knihy svrchu uvedené

dle delských nápisů, přihlíží však pouze k době, kdy Delos ne

podléhal Atheůanům, t. j. k době od r. 315 — 166/5 př. Kr. Nejvíce materiálu poskytly účty správců majetku chrámového, t. zv. hiero

poiů. Výsledky spisovatelovy jsou při nedostatku jiných zpráv o starověkých nájemnících a domácích pánech dvojnásob zajímavé. Běžnou lhůtou pro nájem domů na Delu od r. 277 př. Kr. bylo 5 let, pro nájem pozemků 10 let. Letopočty roků, kdy se všechny

nájmy obnovují, končí se cifrou 7 či 2; po uplynutí prvních 5 let

může býti nájem témuž uchazeči prodloužen, někdy nastupuje

zvýšení nájemného. Zemřel-li nájemce mezi touto dobou, podržují

nájem děti nebo dědicové jeho za týchž podmínek až do konce

lhůty. Nastane-li změna nějaká v osobě nájemcově nebo podobně mezi lhůtou, platí změna jen do konce této lhůty. Udržování

budovy v dobrém stavu a podnikání větších oprav je povinností

majitelovou. Nájemce musí míti pro každý rok ručitele, jinak se

nájemná smlouva zrušuje. Nastane-li takovéto zrušení vinou ná

jemcovou a masil-li dům býti pronajat novému nájemci se slevou,

zůstává dřívějšímu nájemci povinnost differenci uhraditi. Nemůže-li

nájemce dostáti svým závazkům finančním, stává se dlužníkem

chrámovým, obnos dlužný se v tom případě nezvyšuje. Výše

nájemného není stálá, stoupá a zase klesá; náhlé značné zvýšení

nájemného ve dvou případech vysvětluje spis. tak, že hieropoiové chtěli tímto způsobem uhraditi náklady spojené s důkladným znovuzřízením budov. Jindy hrály tu však určitou roli také po

měry politické a obchodní. Spis. vypočítává pak cenu domů chrámo



Documents

Vom Altertum zur Gegenwart