Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Zu den Wörtern für ‚heute‘, ‚gestern‘, ‚morgen‘ in den indogermanischen Sprachen by K.BrugmannReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 45, Čís. 3/4 (1918), pp. 245-247Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449324 .

Accessed: 14/06/2014 09:32

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.174 on Sat, 14 Jun 2014 09:32:01 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 245

shodného nebo obdobného s naším žena (stprus. gena má Briickner

sám za slovo přejaté z polštiny) nebo mqšb atd.

Přes to, že stať Briicknerova, příliš osobní a subjektivní,

nevyhovuje tomu, co bychom čekali v sousedství stati Thumbovy a Waldovy, přece je to stať poučná a zajímavá svým pojetím a vypracováním, jež má více ráz volného essaye než historicko

kritického líčení: vyniká všemi přednostmi slohu Briicknerova,

jež však se druhdy stávají slabými stránkami argumentace; pro

jevuje auktorfiv rozhled po obsáhlém oboru slovanské jazykovědy,

jenž jisté jej uzpůsoboval k sepsání stati, jaká tu zamýšlena,

kdyby nebylo nervosního neklidu v celém zpracování, jímž způ sobeno také, že o některých věcech se mluví na několika místech

(na př. o skupině tort na str. 46, 58, 62 a 75, o slově jehla na str. 63 a 100, o shodě koncovek slovanských a litevských o-kmenů na str. 73 a 97, etymologické spojování slov. selo s lat.

solum se odsuzuje na str. 46 a 71 atd.), a jisté zaujatosti proti methodě jím potírané. Není-li stať Briicknerova dost spravedliva k přítomnosti slovanské jazykovědy, může dobře sloužiti její budoucnosti, jíž ukazuje správnou cestu. O jazycích baltských

(str. 80—107) jedná Briickner způsobem týmž, ba opakuje se

tam mnoho z toho, co bylo již pověděno v oddíle o jazycích

slovanských, jak jest viděti i z příkladů právě připomenutých.

Úplně v duchu výkladů obsažených v prvním svazku po

hybuje se Joklův výklad o albanštině. Je velmi důkladný a po

učný i ve své části historické i v části, jednající o současném

stavu vědění o tomto jazyce. Oba svazky maji rejstříky jmenné; nebyly by bývaly také

na škodu rejstříky věcné. Celé dílo pak je podniknutí dobré a

záslužné a provedeno dosud většinou velmi zdařile. Jen četné

tituly, které každý díl podle složitého plánu nese, jsou zbytečné; celé dílo je část Grundrissu der indogermanischen Sprach- und

Altertumskunde; dílo samo má dvě oddělení; druhé oddělení, vě

nované jednotlivým jazykům, je rozděleno na čtyři svazky, z nichž

první obsahuje první tři kapitoly první knihy tohoto oddělení, nesoucí název Die westindogermanischen Sprachen, třetí pak za

ujímá první dvě části (nenazývané už kapitolami) knihy druhé,

pojmenované Die ostindogermanischen Sprachen: to vše samou

přehledností je poněkud těžkopádné. Oldřich Hujer. Oldřich Hujer.

Κ. Brugmann: Zu den Wôrtarn fíir ,heute', ,gestern', ,morgen' in den indogermanischen Sprachen. Berichte uber die Verhandlungen der Kônigl. Sachsischen Gesellschaft der

Wissenschaften zu Leipzig, philolog.-historische Klasse, 69. Band,

1917, 1. Heft. Str. 34. Za 1*20 mk.

V rozpravě této neobírá se Brugmann výrazy pro ponětí v titule uvedená v každém jazyce indoevropském dopodrobna,

nýbrž jde mu především o nejstarší z nich a o to, lze-li se z nich

This content downloaded from 195.34.79.174 on Sat, 14 Jun 2014 09:32:01 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

246 Úvahy.

dobrati již prajazykových výrazů pro ponětí ta. Z výrazů pro

pojem ,dnes' má sti. adjá (adjá) za pokračování výrazu prajazy

kového; druhou část složeného tohoto výrazu (α-djci) nalézá také

v lat. ho-die (a s neslabičným i ve faliském foied) a také v druhé části řeckých adjektiv χ&ιζύς, πρωϊζός. Ovšem ani sti. adjá ani lat. hodie nemohou být přímým pokračováním prajazykového

výrazu znamenajícího ,dnes', protože zájmenné jejich složky, těmto

slovům význam takový dávající, mohly jim jej dáli až v oněch

jazycích samých: zájmeno *e~, kteréž je v prvé části sti. slova

adja, nemělo asi původně význam ,tento', nýbrž znamenalo asi

tolik co lat. is, jak Brugmann sám poznamenává, a lat. ho- je

zájmeno jen italským jazykům vlastní. Věc tato byla by žádala

výkladu podrobnějšího. Lat. hodie nyní již Brugmann nestotož

ňuje se stind. adja jako dříve (IF. 29, 213), ale nevidí v něm také pův. *h0 diě jako po příkladě jiných na př. Walde a s ním

Sommer, nýbrž trvá při svém dřívějším výkladě, že v prvé části

je zájmenný kmen ho-. Podrobně obírá se adjektivy χ&ιζός,

πρωϊζός a jejich poměru k adverbiím χ&ιζά, πρωϊζά a χ&ιζόν,

πρωϊζόν s výsledkem, že adverbia na -ζά jsou starší. O slově

χ&ιζά vedle χ&ές se domnívá, že je utvořeno podle πρωϊζά.

Výkladu, že je v něm ι střídnící za redukovaný vokál a že χ&ιζά

je za *χ&βζ-δια nebo *χϋ·θζ-δια, podle Brugmanna vadí, že není

dosvědčen takovýto oslabený stupeň *ghids-\ myslím však, že

není předpoklad takového oslabeného stupně o nic odvážnější,

než předpoklad oslabeného *kurs (a podle *hes v hěsternus

zdlouženého v *kuřs) pro lat. crûs vedle praind. *švars (sti. svah),

proti němuž Brugmann (str. 30) nic nenamítá, a výklad, že χ&ιζός

je podle πρωϊζός, není zrovna přesvědčivý.

Výraz pro ,včera' je shodou mezi lat, here (z *hesi), sti.

hjáh, ř. χ&ές atd. pro prajazyk zaručen. O bližší jeho etymo

logisování se Brugmann nepokouší, za to podrobněji uvažuje

o jeho významu se zřetqjem na to, že pro výrazy sem patřící

z některých jazyků bývá uváděn význam ,zítra'; uvádějí se do

klady takové pro stind. hjáh a pro obdobné výrazy z jazyků ger

mánských (gótské gistradagis překládá jednou ř. αϋριον, sthn.

ěgestem ěgestra znamená ,nudius tertius' a perendie' a podobně

se uvádívá doklad takový ze staré islandštiny). Podrobný rozbor

dokladů těchto ukazuje, že dílem se uvádějí neprávem, dílem

jsou to omyly (sthněm. a podle všeho i got.), dílem jde tu

o zvláštní rčení, v němž pojetí původní změněno; pro původní

význam výrazu, jenž je jim základem, odchylné významy tyto

nic neznamenají. Ve výrazích pro ,zítra' se jazyky indoevropské rozcházejí.

Společno jim je to, že pro ponětí to užívá se výrazů znamena

jících původně ,ráno, jitro'; docela obdobně je tomu v jazycích

semitských a v turečtině, jejichž výrazy sem patřící Brugmann

podle sdělení orientalisty A. Fischera uvádí. Brugmann vykládá

This content downloaded from 195.34.79.174 on Sat, 14 Jun 2014 09:32:01 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 247

to tím, že počátek následujícího dne převládá v představě mluvícího o dni tom celém. Podrobně pak obírá se etymologickým

výkladem latinského výrazu cras\ uvádí několik možností,1 ale

k rozhodnutí nedospívá: výraz ten náleží ke slovům, jejichž uží

vání v době historické nepodává ani nejmenšího poučení o tom,

jak se vyvíjel jejich význam — v případě takovém nezbývá než

uvést různé možnosti takřka bez nároků, že ta neb ona možnost

bude se zdát pravdě podobnější. Oldřich Hujer. Oldřich Hujer.

Kamil Suchý: Der Dialekt der Marchebene in Ungarn. Věstník Král. české společnosti nauk, třída filosof.-hist.-jazyko

zpytná, ročník 1915, č. II. V Praze 1916. Str. 84.

Dialektologická tato studie týká se nářečí padesáti uhersko

slovenských obcí ležících na Moravském poli, tedy nejzápadněj šího nářečí uhersko-slovenského. Vykládá se o hláskách a tvarech

tôhoto nářečí, je tu také odstavec o tvoření slov (str. 16—19),

který uvádí něco suffixů a utvořených jimi podstatných a přídavných

jmen tohoto nářečí a v pěti řádcích několik dokladů slov slože

ných; ještě méně je tu ze syntaxe —

jen několik poznámek o bezpodmětých větách, o rodě a čísle, o předložkách, o infini

tiyě a slovosledu. Poměrně rozsáhlejší je slovník; šest kratších

vypravování a sbírka lidových hádanek připojeno jako ukázky

popisovaného nářečí.

Již z tohoto vypsání obsahu je patrno, že od všestranného

a úplného popisu zvoleného nářečí je tato studie na hony daleko.

Důkladněji popsány jen jeho hlásky a tvary, ale i tyto části

provedeny jsou způsobem, který dnes již stačit nemůže. Hlásko

sloví zpracováno je zcela mechanicky podle jednotlivých hlásek,

jež historická mluvnice česká rozeznává, a při každé z nich vy

počteny zejména odchylky, jež se při té či oné hlásce objevují v popisovaném nářečí od češtiny obecné. Je to tedy vlastně soupis

věcí, jimiž se liší nebo shoduje nářečí to s obecnou češtinou.

Ale i to stanovisko, srovnáváni nářečí s ostatní češtinou, není

provedeno zcela důsledně: praví-li se na př., že je a za e ve

slově šaúd, šaúdek (str. 2), je tu za základ posuzování jevu nářečného vzata nikoliv obecná čeština současná, která má slovo

to ve znění témž, nýbrž čeština stará, která ve slově tom mělo

etymologicky žádané e. Zrovna tak je tomu. praví-li se, že místa

Ijé nalézáme v popisovaném nářečí lé (str. 2 n.), tu je výcho diskem dokonce stav češtiny předhistorické, neboť lie, o které tu

jde, už v dobách předhistorických přešlo v češtině v lé. A tak i leckde jinde sáhá se do dáraé minulosti, ač pravidlem je srov

návání se současnou češtinou. Ani nejmenší poznámkou není

nikde vzpomenuto, jak se hlásky studovaného nářečí vyslovují.

1 Výrazy pro ,zítra1 a ,včera' obírá se také Kluge PBrB. 41, 1916,

182, kde je také pokus o etymologické sloučení lat. crâs se stind. šuah ;

Brugmann se o tomto pokuse nezmiňuje.

This content downloaded from 195.34.79.174 on Sat, 14 Jun 2014 09:32:01 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions