Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Zur Physiologie der Akzentuation langer Silben im Slavo-baltischen. Skrifter utgifna af K.Humanistiska Vetenskaps-Samfundet i Uppsala 22, 1 by R. Ekblom; K. HumanistiskaReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 50, Čís. 6 (1923), pp. 343-345Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23448902 .

Accessed: 16/06/2014 01:07

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.21 on Mon, 16 Jun 2014 01:07:20 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 343

В. Ekblom: Zur Physiologie der Akzentuation langer Silben im Slavo-baltischen. ÍSkrifter utgifna af K. Hamanistiska Vetenskaps-Samfundet i Uppsala 22, 1. V Upsale 1922. Str. 39.

Za 2 šv. koruny.

V nevelikém, ale velmi instruktivním tomto spisku učinil si

spisovatel, jenž fonetické stránce přízvuku slovanského a litevského

již dříve věnoval pozornost (vydal r. 1917 studii Beitrage zur Pho

netik der serbischen Sprache a r. 1918 studii Zum Wortakzent

im Stidlitauischen, obě v časopise Le Monde Oriental), úkolem

vyložiti vývoj přízvuku na dlouhých slabikách v jazycích balto-slo

vanských na základě fysiologické jeho povahy. Opíraje se o experi mentální i jiná pozorování vlastní i cizí popisuje především hlavní

typy přízvučných délek v jazycích baltských a slovanských. Nalézá

tu dva hlavní typy: přízvuk klesavý (v srb.-chorvat., v slovin., v lotyštině) a stoupavý (v slovin., v litevštině); vedle toho se vysky

tuje přízvuk rovný (v lotyštině; čes. vrána má takový přízvuk;

je to přízvuk, kde výška tonu zůstává po celou slabiku táž anebo

jen nepatrně stoupá). Kromě těchto případů jsou čtyři případy

zvláštní, vznikající tím, že stoupání nebo klesání tonu dosahuje

uprostřed slabiky hranic možného vzestupu nebo poklesu tonu:

podle toho, jak se při tom ton vyvíjí, vzniká buď ton ražený

(stosston; ton přeskakuje do falsetta; přízvuk takový má lotyština) nebo lomený (ton dosáhnuv možného vrcholu klesá; přízvuk takový

je litevský ~) anebo, je-li výdechový proud slabší, krátí se

v takových případech vzestupně nebo sestupně vyslovovaná délka, čímž vzniká vysoký akcent krátký (při tonu stoupavém) a hluboký akcent krátký (při tonu klesavém).

Vyloživ takto v první kapitole fysiologický základ nynějšího

přizvukování dálek v jazycích baltských a slovanských, sleduje autor v kapitole druhé tento stav do minulosti: vykládá o balto-slo

vanském systému akcentuačním se stanoviska etymologického. Srovnání slovinštiny (ta jediná z jazyků slovanských má délky klesavé i stoupavé) a ruštiny, kde akcentování plnohlasí prozrazuje

někdejší klesavou nebo stoupavou povahu přízvuku na slabice, jež

je útvarů těchto základem,1 ukazuje mu, že tato dvojitost v přizvu kování délek je praslovanská; podobně srovnání staré pruštiny a

lotyštiny prokazuje totéž pro dobu prabaltskou. Poněvadž pak se

po,této stránce shoduje praslovanština s prabaltštinou, sáhá rozdíl

mezi délkami stoupavými a klesavými do doby baltsko-slovanské.

Na základě těchto poznatků získaných zkušeností a úvahami

theoretickými hledí autor vysvětliti, jak se z tohoto stavu baltsko

slovanského vyvinul stav, jejž postihujeme v jazycích baltských a v jazycích slovanských v době historické. Na straně jazyků balt

1 Meillet Bulletin de la Société de linguistique XX (N°fi5), 191ti, 188 míní, že místo přízvuku v rus. plnohlasí nestačí к určení povahy intonace slovanské, ale blíže se o tom nevyslovuje, proč nestačí.

This content downloaded from 185.2.32.21 on Mon, 16 Jun 2014 01:07:20 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

344 Úvahy.

ských jde především o litevštinu, jež za pruský a lotyšský přízvuk

klesavý má přízvak stoupavý a za pruský stoupavý (a lotyšský

rovný, t. zv. dehnton, jenž se tu vyvinul z pův. stoupavého) má

přízvuk lomený. Na straně jazyků slovanských pak jde zejména o krácení délek, jež měly ton stoupavý, v srbo-chorvatštině, a o krá

cení délek, jež měly ton klesavý, v češtině. Ekblom vykládá tyto

zjevy podle principů, o nichž jednal v kapitole I.: poměry litevské

souvisí podle něho s tím, že litevština ode dávna byla mluvena ve

vysoké poloze (to vedlo к lomenému přízvuku v slabikách původně

stoupavých) a měla tendenci ke stoupavému tonu. Z téže příčiny, z vysoké polohy mluvy, vysvětluje se také krácení stoupavých délek

v srbo-chorvatštině, kdežto zkrácení délek klesavých v češtině sou

visí s nízkou poměrně polohou mluvy české. O stoupavých délkách

slovinských má Ekblom za pravděpodobnější, že se zachovaly tak

z doby praslovanské a že nevznikly tedy sekundárním dloužením

ze starších samohlásek krátkých, které by byly obdobné krátkým slabikám na místě bývalých délek stoupavých v srbo-chorvatštině.

Ekblomův výklad poměrů srbo-chorvatských a českých zní

dost pravděpodobně. Jistě pravděpodobněji než výklad Trubec

kého (Revue des études slaves 2, 1922, 172 nsl.), podle něhož

poměr mezi českým a srbsko-chorvatským vývojem akcentovaných délek je ten, že v srbo-chorvat. převládla druhá část příslušného

přízvuku, jak se jeví v litevštině, kdežto v češtině převládla část

prvá; podle Trubeckého totiž t. zv. circumflex v době balto-slov.

byl takový, že po malém stoupání ton klesal^ a t. zv. akut takový, že ton stoupal a na konci málo klesl. Ekblom právem shledává

výklad tento příliš mechanickým nehledě ani к tomu, je-li charak

teristika dvojího tonu doby baltsko-slovanské správná. Lze-li

pochopiti poměry české a srbo-chorvatské podle výkladu Ekblomova,

při litevštině není věc tak zcela jasná; pochopíme vznik lomeného

tonu z bývalého tonu silně vzestupného, ale vykládáme-li stoupavý ton místo tonu klesavého tendencí к tonu stoupavému, není tím

věc objasněna ještě náležitě.

V kapitole závěrečné se autor stručně zmiňuje o dosavádních

názorech na povahu různých intonací. Odmítá tu zejména výklad К. H. Meyera, že různá kvalita přízvuku nesouvisela s poměry

tonickými, melodickými (srv. LF. 48, 1921, 155); ukazuje velmi dobře, že pro řečtinu je musikální povaha jejího přízvuku zcela

jasně dosvědčena.

Nesnadné otázky, jichž se spis Ekblomův týká, vyloženy jsou

jasně a přehledně, methoda jeho je přesná, všnde je viděti, oč svá

tvrzení opírá. Všechny výsledky nejsou nové, ale i věci již jednou nalezené a (aspoň částečně) uznávané jsou zde s nového hlediska

podepřeny. V jednotlivostech ovšem bude musit pozorování další

praemissy Ekblomovy potvrdit nebo doplnit — sám na několika

místech poznamenává, že pro tu onu věc není ještě fonetických

zápisů a pozorování: je úkolem rozvíjející se v jednotlivých zemích

This content downloaded from 185.2.32.21 on Mon, 16 Jun 2014 01:07:20 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 345

slovanských experimentální fonetiky, aby hleděla opatřit dostatečný materiál к řešení těchto otázek potřebný. Oldřich Hujer.

Zbornik filoloških i lingvističkih studija A. Beliéu povo dom 25-godišúice ňegova naučnog rada posvecuju negovi prijateli i učenici. Beograd 1921. Izdaiíe akad. knižare S. B. Cvijanoviéa. Str. XVIII a 264 s podobiznou a dvěma snímky.

Vnějším popudem к vydání tohoto sborníku, jehož účelem

je uctění dosavadní vědecké činnosti tou dobou nejlepšího jazyko

zpytce srbského Beliče, je pětadvacetiletí jeho vědecké práce; ale více snad než na to hleděno к tomu, že datum to spadá do

doby, jež je tak významná pro politický, národní i kulturní život

Srbů a také ovšem pro srbskou vědu a zejména ovšem také pro

vědu, jejímž nejpřednějším zástupcem mezi Srby dnes Belié je: doba ta zdála se vhodnou přátelům Běličovým, aby se dostalo

uznání práci vykonané za těžkých poměrů starých tím, od jehož další vědecké a učitelské činnosti ještě více se čeká za poměrů tak zcela odlišných od poměrů dřívějších.

Bělic je linguista, ale ve sborníku к jeho poctě vedle prací

linguistických jsou také práce filologické: je zcela přirozené, že

také literární historikové jihoslovanští přispěli do sborníku, věno

vaného uctění osobnosti v dějinách srbské vědy již dnes zajisté

význačné. Tak učitel Běličův Lj. Stojanovič uveřejňuje tu

jednu (druhoo) kapitolu ze svého chystaného velikého díla o Vuku

Karadžičovi (str. 1—16), kapitolu, jednající o stycích Kopitara se Srby před tím, než se seznámil s Vukem; je to zajímavý pří

spěvek pro poznání toho, jak se Kopitar počínal seznamovati

s věcmi srbskými. Jinak se literárně-historické články lohoto sbor

níku obírají některými ještě staršími zjevy literatury jihoslovan ské: D. Kostié zkoumá, zachovalo-li se něco ze Sávovy Služby sv.

Simeona a z jeho Pochvaly sv. Simeonu (str. 158—164), Ticho

mir Ostojié má tu článek »Кн>ижевност у Срему за послед них деспота БранковиЬа 1465—1516« (str. 141—147); vy kládá v něm o literární činnosti, jejímž centrem byl na rozhraní

století 15. a 16. Slankamen, a o kulturním významu monastýru Krušedolského v téže asi době. F. Fancev píše o Markovi

Andrioličovi Trogiraninovi, zapomenutém spisovateli 16. století

(str. 174—179), F. Ilešič o ukázce slovanského písma (glagolice i cyrillice) v knize Giovambattista Palatina z r. 1546 (str. 233 až

238), J. Nikolskij o Turgeněvově francouzském překladě Ler

montovova spisu »Мцыри« (str. 151—157). Úoroviéův článek

»IIexap од лубан>е« (str. 148—150) zabývá se známým motivem

jihoslovanské lidové písně, jak Štěpán Dečanský pil z lebky svého

bratra. Konečně Vukův zájem o lidovou poesii albánskou je osvětlen

pietní studií N. Jokla >Wuks albanische Liedersammlung heraus

gegeben und mit sprachwissenschaftlich-sachlichen Erlauterungen versehen« (str. 33—86): jde tu o sbírku albánských písní, které

This content downloaded from 185.2.32.21 on Mon, 16 Jun 2014 01:07:20 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions