Nomos und Physis (Schweizerische Beiträge zur Altertumswissenschaft, 1)by Felix Heinimann

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Nomos und Physis (Schweizerische Beiträge zur Altertumswissenschaft, 1) by Felix HeinimannReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 73, Čís. 2/3 (1949), pp. 110-111Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459524 .

Accessed: 14/06/2014 06:59

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 193.104.110.48 on Sat, 14 Jun 2014 06:59:09 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

110 tívahy.

106 měří Pl. Men. 1005 me(um) hic in pacat(o) oppido nesprávně , w— místo —, ■— nebo spíše

^ —, , —-—, ^—. . . (okton. jamb.; sr. Lindsayovo vyd.). Na str. 141 dává Westphalovu odvození slova παροιμιακός z οΐμος ,cesta' asi neprávem přednost před přirozeným odvozením z παροιμία ,přísloví' (správně Král Μ. I 222). V mluvě spisu se možno po zastavit nad tím, že je naše i, též vždy vyjádřeno et a nikdy etiam; jinak je mluva jasná, třeba není a nechce být ciceronská (na př. Hellenisticus 13 a j., per extensum 58). Bude tedy konat Kolářova metrika dobré služby nejen u nás, nýbrž i v cizině. Tam bude moci

úspěšně soupeřit s obdobnou učebnicí W. J. W. Kosterovou (Traité de métrique grecque suivi ďun précis de métrique latine, 1936), která sice navíc přináší statistiky o tvaru veršů u různých básníků, ale nemá tak pevný základ rytmický. К. Svoboda.

FelixHeinimann: Nomos und Physis (Schweizerische Beitráge zuř

Altertumswissenschaft, 1). Basel 1945, F. Reinhardt AG. Str. 221. V své knize řeší Heinimann zajímavou otázku, jak vznikl ajaký

význam měl známý soflstický protiklad zákona a přírody, ňeší ji na širokém základě, na rozboru celého řeckého písemnictví až do konce V. stol. a částečně i pozdějšího.

Po prvé se objevuje podle H. spojení pojmů νόμος a φύσις v hippokratovském spise π. áepuuv, ale ony pojmy tu nestojí v pro tivě, nýbrž se jimi vysvětlují rozdílné vlastnosti různých národů. S tím srovnává H. myšlenku Herodotovu (VII 104), že zákon učinil

ňeky hrdinnými, a usuzuje z toho — příliš odvážně — že si onu

dvojici pojmů uvědomili Rekové po svém vítězství nad Peršany, když se ptali po jeho příčinách. Proti sobě postavili ony pojmy

-- obdobně podle tří starších protikladů: slova a činu, jména a věci

(tu, na str. 47, schvaluje H. výklad Kvíčalův o řeči bohů, který zná z H. Guntertova spisu Yon der Sprache der Gótter und Geister, 1921, 113), zdání a skutečnosti. Dále zkoumá H., jak se vyvíjel význam slov νόμος a φύσις. Prvé slovo původně znamenalo 'přidělené' (sr. νεμω), pak 'platné', tedy 'mrav', 'zákon', avšak v osvícenských kruzích V. stol. se stavělo v protivu ke skutečnosti a značilo

'obecné, většinou nesprávné mínění'. Druhé slovo znamenalo pů vodně vznikání (sr. φύω), později podstatu věcí, pravidelný stav, vrozenou povahu a teprve na konci V. stol. věčnou Přírodu.

К postavení pojmu zákona proti pojmu přírody došlo, když poznali národopisci relativnost všech mravů a zákonů a když si lékaři i přírodovědci uvědomili moc přírody. Kdo vyslovil po prvé onen protiklad? Zpráva doxografů, že Anaxagorův žák Archelaos

prohlásil spravedlivost a ničemnost za výtvory mínění (νόμος) a ne

přírody (φύσις), není pravděpodobná; ukazoval asi jen proměnli vost mravů a zákonů u různých národů. Ani Protagoras nestavěl zákon proti přírodě, ale mohl to být sofista Antifon, jenž odůvod

ňuje onen protiklad v zlomcích spisu O pravdě, vzniklého v 20. letech V. stol. Mimo Antifonta nalézá H. onen protiklad tehdy ještě v Arist. Obl. 1075 n. (tu, zdá se nám, neprávem, neboť z νόμιΖβ neplyne νόμος), v Eur. zl. 920 N. a v Demokritově zl. 278 D.

Dále zkoumá H., jak se užívalo oněch pojmů v tehdejších i pozdějších výkladech o vzniku vzdělanosti, v theorii poznání a ve filosofii řeči. Nejvíce tu těží z Ps.-Dem. XXV 15 n. — soudí, že je tu pramenem orfické učení o původním nespořádaném stavu pří rodním a o jeho nápravě vzdělaností — a z hippokratovských spisů π. διαίτης a π. τέχνης. Konečně zjišťuje první rozběhy к překonání onoho protikladu; nalézá je u Thukydida (v Alkibiadově řeči proti Nikiovi VI16, 2), v Euripidových Bakchách (890 n.) a Ionu (642 п.).

V dodatku jedná o době vzniku hippokratovských spisů

This content downloaded from 193.104.110.48 on Sat, 14 Jun 2014 06:59:09 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 111

π. άέρυυν a π. Ιερής νούσου. Podrobným rozborem myšlenkovým i slo

hovým dochází к závěru, že nepocházejí od téhož spisovatele, jak se soudívá, nýbrž že první spis vznikl krátce před válkou pelopon neskou v době složení Herodotových dějin a Ps.-Xenofontovy Ústavy athénské a že druhý spis, v němž ie patrný vliv sofístický, je o 10—20 let pozdější.

Taková je kostra Heinimannových výkladů. Postupují roz

manitými oklikami a nejsou vždy zcela přesvědčivé, ale zaujmou čtenáře důmyslným rozborem mnoha míst antických spisovatelů, bystrou kritikou nových prací (Wilamowitzových, Stierových, Reinhardtových a j.) a úporným úsilím o objasnění řeckého názoru světového. К. Svoboda.

Holger Pedersen: Lykiscti und Hittitisch. Det Kgl Danske Videns kabernes Selskab, Hist.-fil. Meddelelser, Bind XXX, Nr. 4. Kodaň

(Munksgaard) 1945. Кг 4,50. Autor se touto knihou vrátil (po bádání o hetitštině, tocharštině a j.)

opět na pole studií lykických. Nehodlal však podat nový systém řešení nebo

jej precisovat, ani vyčerpávajícím způsobem shrnout názory vlastní i jinými vyslovené a kriticky je hodnotit: vychází z předpokladů daných pracemi hlavně norských a dánských učenců Buggeho, Torpa, Thomsena a vlastními a srovnává jazyk takto získaný s hetitštinou. Toto srovnávání se nenese ani v duchu nej staršího, naivně indoevropeistického období lykických studií, kdy se badatelé snažili srovnáváním s indoevropskými jazyky vniknout do vý znamu nápisů lykických, ani v duchu Klugeho, Bořka, Hestermanna a do

jisté míry i Koniga (k těm autor oprávněně zaujímá energicky odmítavé stanovisko v pozn. str. 57—61), kteří se snažili o totéž porovnáváním s jazyky kavkazskými. Pedersen se pro luštění významu nápisů hlásí к jistě jedině správné methodě kombinační, která při interpretaci používá jen možností uvnitř jazyka daných (různých míst téhož slova a pod.), nebo jinak bez

prostředních (bilinguů). Teprve takto získaný materiál je objektem srovná vání. Typické pro autorovu methodu je to, že při srovnávání s hetitštinou

raději abstrahuje od několika dosti pravděpodobných určení Konigových, protože byla vypracována již v době znalosti hetitštiny a je tedy možnost, že tato znalost na ně měla vliv. Těžko si představit úzkostlivější snahu o to, jak zachovati objektivnost materiálu.

Rozvržení knihy je asi takové. Po úvodě, kde se krátce konstatuje indoevropský charakter lykičtiny, následuje obšírná polemika proti tran

skripcí lykického písma, kterou zavedl E. Kalinka v T(ítuli) L(yciae) (Tituli Asiae Minoris I, Vindob. 1901); liší se hlavně tím, že Kalinka píše к, c, Peder sen χ, к. I když některé argumenty autorovy jsou velmi případné, musíme mít na mysli, že Kalinko^y transkripce kromě Meriggiho počal užívat i Fried rich, takže obě základní sbírky lykického materiálu, totiž TL a Kleinasiatische

Sprachdenkmáler, se shodují na Kalinkově transkripci. Proto asi jí dáme

přednost i my. Hlavní část knihy je věnována hojným formálním a lexikálním shodám

mezi lykičtinou a hetitštinou. Tyto shody, které jsou vybírány velmi střízlivě, takže jsou zcela zřetelné (enklitická, anaforická zájmena, str. 20, jsou výjim kou), někdy mají, jindy nemají parallely v ostatních indoevropských jazy cích. Na př. ak. sg. het. atta-n, lyk. lada; dat. sg. het. anni, lyk. ladi 15. Het. hante-zzi-s „první", lyk. kňtawata (Ped. χη-) „Anfuhrer"; srv. lat. ante

17, 25. Vedle toho het. še-ir „na", ša-ra-a „nahoru", ša-ra-az-zi-iš „oberster", lyk. hri- „přes", hrzzi „oberster" (lyk. s ) h) 24; lyk. zkkale (Ped. zx/qte) „porazili", het. za-ah-ha-a-iš „boj" 32.

Zbytek knihy je věnován různým problémům lykického a milyjského1

1 Pro řeč nápisu TL 55 a poslední části nápisu TL 44 (stéla z Xanthu) užívá autor název milyjština. Je prý od hetitštiny samé vzdálena více než

pouhý dialekt (str. 55).

This content downloaded from 193.104.110.48 on Sat, 14 Jun 2014 06:59:09 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions