Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Nomos und Physis (Schweizerische Beiträge zur Altertumswissenschaft, 1) by Felix HeinimannReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 73, Čís. 2/3 (1949), pp. 110-111Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459524 .

Accessed: 14/06/2014 06:59

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 193.104.110.48 on Sat, 14 Jun 2014 06:59:09 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

110 tívahy.

106 měří Pl. Men. 1005 me(um) hic in pacat(o) oppido nesprávně , w— místo —, ■— nebo spíše

^ —, , —-—, ^—. . . (okton. jamb.; sr. Lindsayovo vyd.). Na str. 141 dává Westphalovu odvození slova παροιμιακός z οΐμος ,cesta' asi neprávem přednost před přirozeným odvozením z παροιμία ,přísloví' (správně Král Μ. I 222). V mluvě spisu se možno po zastavit nad tím, že je naše i, též vždy vyjádřeno et a nikdy etiam; jinak je mluva jasná, třeba není a nechce být ciceronská (na př. Hellenisticus 13 a j., per extensum 58). Bude tedy konat Kolářova metrika dobré služby nejen u nás, nýbrž i v cizině. Tam bude moci

úspěšně soupeřit s obdobnou učebnicí W. J. W. Kosterovou (Traité de métrique grecque suivi ďun précis de métrique latine, 1936), která sice navíc přináší statistiky o tvaru veršů u různých básníků, ale nemá tak pevný základ rytmický. К. Svoboda.

FelixHeinimann: Nomos und Physis (Schweizerische Beitráge zuř

Altertumswissenschaft, 1). Basel 1945, F. Reinhardt AG. Str. 221. V své knize řeší Heinimann zajímavou otázku, jak vznikl ajaký

význam měl známý soflstický protiklad zákona a přírody, ňeší ji na širokém základě, na rozboru celého řeckého písemnictví až do konce V. stol. a částečně i pozdějšího.

Po prvé se objevuje podle H. spojení pojmů νόμος a φύσις v hippokratovském spise π. áepuuv, ale ony pojmy tu nestojí v pro tivě, nýbrž se jimi vysvětlují rozdílné vlastnosti různých národů. S tím srovnává H. myšlenku Herodotovu (VII 104), že zákon učinil

ňeky hrdinnými, a usuzuje z toho — příliš odvážně — že si onu

dvojici pojmů uvědomili Rekové po svém vítězství nad Peršany, když se ptali po jeho příčinách. Proti sobě postavili ony pojmy

-- obdobně podle tří starších protikladů: slova a činu, jména a věci

(tu, na str. 47, schvaluje H. výklad Kvíčalův o řeči bohů, který zná z H. Guntertova spisu Yon der Sprache der Gótter und Geister, 1921, 113), zdání a skutečnosti. Dále zkoumá H., jak se vyvíjel význam slov νόμος a φύσις. Prvé slovo původně znamenalo 'přidělené' (sr. νεμω), pak 'platné', tedy 'mrav', 'zákon', avšak v osvícenských kruzích V. stol. se stavělo v protivu ke skutečnosti a značilo

'obecné, většinou nesprávné mínění'. Druhé slovo znamenalo pů vodně vznikání (sr. φύω), později podstatu věcí, pravidelný stav, vrozenou povahu a teprve na konci V. stol. věčnou Přírodu.

К postavení pojmu zákona proti pojmu přírody došlo, když poznali národopisci relativnost všech mravů a zákonů a když si lékaři i přírodovědci uvědomili moc přírody. Kdo vyslovil po prvé onen protiklad? Zpráva doxografů, že Anaxagorův žák Archelaos

prohlásil spravedlivost a ničemnost za výtvory mínění (νόμος) a ne

přírody (φύσις), není pravděpodobná; ukazoval asi jen proměnli vost mravů a zákonů u různých národů. Ani Protagoras nestavěl zákon proti přírodě, ale mohl to být sofista Antifon, jenž odůvod

ňuje onen protiklad v zlomcích spisu O pravdě, vzniklého v 20. letech V. stol. Mimo Antifonta nalézá H. onen protiklad tehdy ještě v Arist. Obl. 1075 n. (tu, zdá se nám, neprávem, neboť z νόμιΖβ neplyne νόμος), v Eur. zl. 920 N. a v Demokritově zl. 278 D.

Dále zkoumá H., jak se užívalo oněch pojmů v tehdejších i pozdějších výkladech o vzniku vzdělanosti, v theorii poznání a ve filosofii řeči. Nejvíce tu těží z Ps.-Dem. XXV 15 n. — soudí, že je tu pramenem orfické učení o původním nespořádaném stavu pří rodním a o jeho nápravě vzdělaností — a z hippokratovských spisů π. διαίτης a π. τέχνης. Konečně zjišťuje první rozběhy к překonání onoho protikladu; nalézá je u Thukydida (v Alkibiadově řeči proti Nikiovi VI16, 2), v Euripidových Bakchách (890 n.) a Ionu (642 п.).

V dodatku jedná o době vzniku hippokratovských spisů

This content downloaded from 193.104.110.48 on Sat, 14 Jun 2014 06:59:09 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 111

π. άέρυυν a π. Ιερής νούσου. Podrobným rozborem myšlenkovým i slo

hovým dochází к závěru, že nepocházejí od téhož spisovatele, jak se soudívá, nýbrž že první spis vznikl krátce před válkou pelopon neskou v době složení Herodotových dějin a Ps.-Xenofontovy Ústavy athénské a že druhý spis, v němž ie patrný vliv sofístický, je o 10—20 let pozdější.

Taková je kostra Heinimannových výkladů. Postupují roz

manitými oklikami a nejsou vždy zcela přesvědčivé, ale zaujmou čtenáře důmyslným rozborem mnoha míst antických spisovatelů, bystrou kritikou nových prací (Wilamowitzových, Stierových, Reinhardtových a j.) a úporným úsilím o objasnění řeckého názoru světového. К. Svoboda.

Holger Pedersen: Lykiscti und Hittitisch. Det Kgl Danske Videns kabernes Selskab, Hist.-fil. Meddelelser, Bind XXX, Nr. 4. Kodaň

(Munksgaard) 1945. Кг 4,50. Autor se touto knihou vrátil (po bádání o hetitštině, tocharštině a j.)

opět na pole studií lykických. Nehodlal však podat nový systém řešení nebo

jej precisovat, ani vyčerpávajícím způsobem shrnout názory vlastní i jinými vyslovené a kriticky je hodnotit: vychází z předpokladů daných pracemi hlavně norských a dánských učenců Buggeho, Torpa, Thomsena a vlastními a srovnává jazyk takto získaný s hetitštinou. Toto srovnávání se nenese ani v duchu nej staršího, naivně indoevropeistického období lykických studií, kdy se badatelé snažili srovnáváním s indoevropskými jazyky vniknout do vý znamu nápisů lykických, ani v duchu Klugeho, Bořka, Hestermanna a do

jisté míry i Koniga (k těm autor oprávněně zaujímá energicky odmítavé stanovisko v pozn. str. 57—61), kteří se snažili o totéž porovnáváním s jazyky kavkazskými. Pedersen se pro luštění významu nápisů hlásí к jistě jedině správné methodě kombinační, která při interpretaci používá jen možností uvnitř jazyka daných (různých míst téhož slova a pod.), nebo jinak bez

prostředních (bilinguů). Teprve takto získaný materiál je objektem srovná vání. Typické pro autorovu methodu je to, že při srovnávání s hetitštinou

raději abstrahuje od několika dosti pravděpodobných určení Konigových, protože byla vypracována již v době znalosti hetitštiny a je tedy možnost, že tato znalost na ně měla vliv. Těžko si představit úzkostlivější snahu o to, jak zachovati objektivnost materiálu.

Rozvržení knihy je asi takové. Po úvodě, kde se krátce konstatuje indoevropský charakter lykičtiny, následuje obšírná polemika proti tran

skripcí lykického písma, kterou zavedl E. Kalinka v T(ítuli) L(yciae) (Tituli Asiae Minoris I, Vindob. 1901); liší se hlavně tím, že Kalinka píše к, c, Peder sen χ, к. I když některé argumenty autorovy jsou velmi případné, musíme mít na mysli, že Kalinko^y transkripce kromě Meriggiho počal užívat i Fried rich, takže obě základní sbírky lykického materiálu, totiž TL a Kleinasiatische

Sprachdenkmáler, se shodují na Kalinkově transkripci. Proto asi jí dáme

přednost i my. Hlavní část knihy je věnována hojným formálním a lexikálním shodám

mezi lykičtinou a hetitštinou. Tyto shody, které jsou vybírány velmi střízlivě, takže jsou zcela zřetelné (enklitická, anaforická zájmena, str. 20, jsou výjim kou), někdy mají, jindy nemají parallely v ostatních indoevropských jazy cích. Na př. ak. sg. het. atta-n, lyk. lada; dat. sg. het. anni, lyk. ladi 15. Het. hante-zzi-s „první", lyk. kňtawata (Ped. χη-) „Anfuhrer"; srv. lat. ante

17, 25. Vedle toho het. še-ir „na", ša-ra-a „nahoru", ša-ra-az-zi-iš „oberster", lyk. hri- „přes", hrzzi „oberster" (lyk. s ) h) 24; lyk. zkkale (Ped. zx/qte) „porazili", het. za-ah-ha-a-iš „boj" 32.

Zbytek knihy je věnován různým problémům lykického a milyjského1

1 Pro řeč nápisu TL 55 a poslední části nápisu TL 44 (stéla z Xanthu) užívá autor název milyjština. Je prý od hetitštiny samé vzdálena více než

pouhý dialekt (str. 55).

This content downloaded from 193.104.110.48 on Sat, 14 Jun 2014 06:59:09 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions