Parmenides und die Geschichte der griechischen Philosophieby Karl Reinhardt

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Parmenides und die Geschichte der griechischen Philosophie by Karl ReinhardtReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 44, Čís. 2 (1917), pp. 114-117Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449276 .

Accessed: 14/06/2014 02:43

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

114 ťJvahy.

kobyla, fem., koza z trámů před mostem na jeho ochrana

proti ledovým krám? od udělání při městkým mostu zbraní neb

Kobyl a jich ubití 137, 158a (1723); sr. zbraň. kobylice, fem., demin. z kobyla, tesařská koza: kobýljczj

jednu 285, 94 (1622). Kokot, příjmení: Petrus Kokot Arch. bibl. Prag. (1410). Koktánek, příjmení z přezdívky: Jan Koktanek I 71b (1529).

Nyní Kotchánek.

Kolauch, příjmení: Lidmila měla jest otce Vavřince řeče ného Kolauch IV Ε 6b (1539).

kolečko, neutr., demin. z kolo, trakař s truhlíkem: (Finova)

jest hodná, aby ji kat na koleczku vyvez 287, 133b (1638). kolem, praep. Opakováno: od vyhotovení hradby kolem a

kolem spálenýho vrchu nad rybníkem vocasem A 1 289 (1729).

kolní, adj. ze subst. kůl: abychom k vratům neb splavům na řece Vltavě z lesův Píseckých druhé sto dubův kolnich k jeh lování vydali Míst. Ρ 92—2 (1590).

kolo, neutr.: na kárách nebo kolefach 2*, 38b (1348), opis

novější. kolopletenec, mask., zločinec v kolo vpletený, nadávka:

(Jeroným Matějka Loti ginů m Vlachům) kolopletenczuw, rožnu

hromů a jináč nadával 285, 15b (1609). Kolouškovec, mask., jméno rybníka: Kolauffkowecz 137,

172a (1721). Kolovrátek, příjmení z přezdívky: Matěj Kolowratek, mlynář

293 (27. Nov. 1670). koltra, fem., pokrývka, ze střhn. kolter: při tom také koltru

postavcovú I 22a (1467).

kolur, mask., kabátec?: (zabitý) měl pěknej kolur, tlumok

kožennej 286, 252 (1631). Kolúšek, příjmení, demin. z Kolúch: Jana Koluífka I 34b

(1494 — omylem psáno 1404). (Příště dále.)

Úvahy. Karl Beinhardt : Parmenides und die Geschichte der

griechischen Philosophie. V Bonnu 1916, Friedrich Cohen. Stran 264. Za 8 mk.

O elejském filosofu Parmenidovi se vykládá v dějinách filosofie, že na podkladě učení Pythagorova a Xenofanovy před

stavy o bohu došel k čistému pojmu jsoucna; jím však že se

nespokojil, nýbrž připojil k němu ne zcela organicky a důsledné

výklad o zdánlivém světě jevů. Proti tomu hájí Reinhardt samo

statnosti a hloubky myšlenek Parmenidových. Jich původnost

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Cvahy. 115

vysvitne ovšem teprve ze srovnání s předchůdci; zato důslednost

a filosofickou hloubka dokazuje spis. se zdarem ze zachovaných zlomků.

Parmenides stanovil v první části své básně tri cesty po znaní: 1. το δη ë&tiv, 2. το μή δν êativ, 3. και το δν και

τό μή δν èauv. Jen první je správná a docházíme jí pojmu

jsoucna. Druhá jest nemožná, ježto nejsoucna nelze poznati. Třetí

je cesta smyslového poznání, podle něhož věci vznikají a zani

kají; spojuje tedy a ztotožňuje jsoucno a nejsoucno a vede jen ke zdání (áó§a). O něm jedná druhá část básně. Protivě jsoucna a nejsoucna odpovídají ve světě zdání protivy světla a tmy, tepla a chladna, vzniku a zániku atd., z nichž jsou všechny věci smí

šeny. Na protivách těch se lidé sami shodli. Tak Parmenides

hlásal dualismus světa o sobě a světa jevů, relativnost smyslového

poznání a zavedl do filosofie pojem νόμος, ϋ-έσις. Z jednotlivostí uvádíme ještě toto. V zl. A 37 (Diels),

kde se mluví o několika στεφάναι, vidí spis. asi právem ne po

pis světa, nýbrž chaosu, z něhož svět vznikl. Právem také za

mítá výklad, že slovy βροτοί δίκρανοι »dvojhlaví« (zl. 6) se míní stoupenci Herakleitovi; jsou to lidé vůbec, kolísající mezi

jsoucnem a nejsoucnem. Za to nesprávně vysuzuje z Gic. de nat.

deor. I 28 (= zl. A 37) Parmenides . . quippe qui bellem, qui dis

cordiam, qui cupiditatem ... ad deum revocet, quae vel morbo

vel eomno vel oblivione vel vetustate delentur, že Parmenides

mluvil o bozích 'Ύπνος, Λή&η, Γήρας. 0 komposici básně vy

kládá, že neni neumělá; častá opakování mají zdůrazniti základní

body soustavy. Mythologická forma jest volena proto, že filosofii,

tak radikálně převracející všechny lidské pomysly, mohl hlásati

jen bůh. Přicházíme k poměru Parmenidovu ke Xenofanovi. Ve sta

rém věku — nejprve u Aristotela (metaf. I 5, p. 986 b 22) —

i v nové době se pokládá Xenofanes za učitele, Parmenides za

žáka a soudí se, že Parmenides zbavil Xenofanův pojem εν και

πάν jeho theologické přítěže. Proti tomu Reinhardt má tvrzení

Aristotelovo za kombinaci a myslí, že Xenofanes spojil pojem

jsoucna, vypracovaný Parmenidem, s bohem. Neboť důkazy jeho

jsou prý hojnější a pokročilejší a to, co praví o bohu: αΐείδ'έν

ταύτφ μίμνει κινούμενος ούδέν (zl. 26), hodí se spíše na Par

menidovo jsoucno. Mimo to byl prý Xenofanes spíše rhapsod a

kritik než hluboký myslitel. Základní prvky, země a voda, z nichž

vykládá svět, jseu zcela vzaty z populárního názoru.

Jisto je, že takový postup —

spojení jsoucna s bohem —

byl možný, ale není nutný. Nebývá vždy ve vývoji na počátku

jednoduché, leda v naší konstrukci. Domnělá vyspělost Xenofa

nových názorů jeví se jen v Pseudoaristotelově spisku De Xeno

phane, Zenone, Gorgia k. 3 n. (= zl. A 28), jenž, jak známo,

nebývá pokládán za spolehlivý pramen (Ed. Zeller, Die Philoso

8*

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

116 LJvahy.

phie der Griechen I l5, str. 507 η.). A jestliže jej s Reinhardtem uznáme za hodnověrný, pak dvě věci nasvědčují obvyklému mí

nění, že Parmenides byl žákem Xenofanovým. Xenofanes v něm

totiž zná pouze jsoucno a nejsoucno (p. 977 a 22 n.), kdežto

Parmenides mluvil i o spojení obou a pokouší se určiti vlast

nosti nejsoucna (p. 977 b 4 n.), což Parmenides zamítal. I jinak

jest vývoj od Xenofana k Parmenidovi na snadě. Xenofanes byl

ještě fysik, jenž uznával zcela hmotné principy (vodu a zemi)

jako jeho iónští předchůdci. Parmenides byl metafysik, jenž prin

cipy zjemnil (světlo a tma) a první kritisoval smyslové poznání.

Jaký byl poměr mezi Parmenidem a Herakleitem? I tu vidí

spis. v prvém učitele, ve druhém žáka. Oba totiž řešili otázku

0 možnosti protiv. Parmenides je vůbec popřel, kdežto Heraklei

tos je pokládal za zdánlivé, poněvadž věci ve své podstatě zů

stávají stejné. Tak smířil protivy a rozřešil problém, daný Par

menidem. Avšak proti tomu třeba namítnouti, že neuí nijak do

kázáno, že by byl Parmenides objevil protivy. A sotva také lze

říci, které z obou řešení je starší. Oba filosofové pokládali pro

tivy za zdánlivé: Herakleitos za proměnlivé vlastnosti neměnné

podstaty, Parmenides za klamy našich smyslů. Více by vážilo,

kdyby bylo pravda, že Herakleitos polemisoval proti Parmenidovu

odsuzování smyslů: όσων όφις όχοή, μά'}ηαις, ταύτα εγώ

προτιμέω (ζΐ. 55). Leč to je zcela nejisté, ježto tu mohl také

stavětí proti sobě zkušenost a nezaručenou pověst.1

Reinhardt nepřestává na vytčení vztahu filosofie Heraklei

tovy k Parmenidově, nýbrž pokouší se ji též zbaviti pozdějších

přídavků: Κ těm počítá s jinými badateli učení o έκπύρωσις, t. j. že se svět v určitých lhůtách spaluje, a o > velikém roku«

(μέγας ένιαντός)', toto" prý snad vzniklo z Herakleitova výkladu, že hříšná duše potřebuje dlouhé doby k svému očištění. Avšak

nevím, néní-li lépe,' vykládati —

jako činí v nejnovější době

zase H. v. Arnim (Kultur der Gegenwart I 5, Allgemeine Geschichte

der Philosophie 21913, str. 107)—»velký rok« jako dobu mezi

dvěma ekpyrosemi. Neboť o očišťování duší u Herakleita nevíme

nic bezpečného, naproti tomu ekpyrosi znal Aristoteles (de caelo

1 10, p. 279 b 16, fys. III 5, p. 205 a 3, metaf. XI 10, p. 1067 a 4) a o určité době, v níž se podle Herakleita svět mění, mluvil Theofrastos (zl. A 6 D). Také učení o stálé změně, toku

věcí (πάντα ρεΐ) upírá Reinhardt Herakleitovi a přičítá jeho žákům; Herakleitos učil naopak stálosti ve změně a jednotě v rozporu.

Zbývá poměr k Pythagorovi. Tu dáme za pravdu spiso

vateli, tvrdí-li, že známe pouze filosofii Pythagorovců a ne Py

thagorovu a že nauku o protivách, byla-li vůbec Pythagorova, od

1 Spis. překládá, nebo spíše vykládá zlomek ten: »Was man se

hen, hořen, lernen kann, Symbol und Gleichnis ziehe ich abstrakter •

Logik vor< (str. 213).

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahv. 117

něho Parmenides bráti nemusil. Ke konci dokazuje, že Parmeni

dovy myšlenky byly východištěm jak Protagorova relativismu, tak i učení Herakleitovců z konce V. stol. o toku věcí.

To jsou hlavní these díla Reinhardtova. Ač jen některé

z nich jsme mohli přijmouti bez výhrady, přece nutno vzdáti

chválu i smělé kritice, jíž podporuje starověké podání, i odvaze, s iakou se snaží nakresliti novv obraz řecké filosofie nřed So

kratem. Κ. Svoboda.

Otto Th. Schulz: Das Wesen des rómischen Kaisertums^ der ersten zwei Jahrhunderte. (Studien zuř Geschiehte and Kultur des Altertums heraosgegeben von E. Drerup, H. Grimme

und I. P. Kirsch. Svazku VIII sešit 2.) V Paderbornu 1916, Ferd. Schôningh. Stran VIII a 94. Za 3 80 mk.

Schulz vytkl si ve své knize veliký úkol, vystihnouti vlastní

podstatu římského principátu se stanoviska státoprávního. Zvolil si k tomu dobu vývoje od r. 43 př. Kr. do 193 po Kr.

Jeho snahou jest dokázati, že principát nebyl průlomem do práv

republiky, nýbrž že si Augnstus a Tiberius vytkli za cíl restitu

tionem rei publicae. R. 32 byl Octavianus nucen užiti státního

převratu. Ale vše, co připravoval r. 29 a provedl r. 28 a 27, ne

bylo prý leč odkládání mimořádné moci část po části a obnovení

starého zřízení republikánského. Hlavní důvody svého názoru před kládá Schulz ve dvou statích: o císařově impériu (odst. II) a o udílení

a odnímání jeho (odst. III). To jsou nejdůležitějši stati celé knihy. Postavení Augustovo ve státě bylo od r. 27 určeno názvy impe rator a^consul. ^Mommsen (Staatsrecht II, str. 840) ztotožňoval

císařovo impérium s mocí prokonsulskou, Gardthausen (Augustus und seine Zeit II, str. 289) je odvozoval z názvu imperator.

Naproti tomu soudí Schulz, že z pouhého názvu imperator žádná

moc nevyplývala. Augustovo impérium lze prý vyložiti z právních

pojmů republikánských jako consulare impérium nejstarší

republiky^ t. j. jako nejvyšší moc vojenskou a soudní. Augustus

ponechal si konsulát, aby měl vrchní dozor nad Římem, Itálií a

senátorskými provinciemi. Ale poněvadž prý to vzbuzovalo zdání

samovlády, vzdal se konsulátu r. 23. Toho roku nabyl tří nových

práv: 1. doživotní moci tribunské, od níž teprve počítal leta své

vlády, takže se nenadsazuje, říká-li se, že se vlastní principát

počíná teprve od r. 23, 2. práva učiniti jakýkoli návrh v každém

sedění senátu přes to, že již nebyl konsulem, 3. doživotního,

impéria prokonsalského, neomezeného pomeriem, a spolu vyššího

impéria v provinciích senátorských. Avšak impérium consulare

bylo r. 23 od konsulátu odděleno a Augustovi i na dále po necháno. Schulz tedy předpokládá v konsulském impériu po

dobnou zvláštnost jako byla potestas tribunicia. Ale takové

impérium consulare nebylo by se srovnávalo s pojmem obno

veného zřízení republikánského, jež Schulz přičítá Augustovi za

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions