Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Parmenides und die Geschichte der griechischen Philosophie by Karl ReinhardtReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 44, Čís. 2 (1917), pp. 114-117Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449276 .

Accessed: 14/06/2014 02:43

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

114 ťJvahy.

kobyla, fem., koza z trámů před mostem na jeho ochrana

proti ledovým krám? od udělání při městkým mostu zbraní neb

Kobyl a jich ubití 137, 158a (1723); sr. zbraň. kobylice, fem., demin. z kobyla, tesařská koza: kobýljczj

jednu 285, 94 (1622). Kokot, příjmení: Petrus Kokot Arch. bibl. Prag. (1410). Koktánek, příjmení z přezdívky: Jan Koktanek I 71b (1529).

Nyní Kotchánek.

Kolauch, příjmení: Lidmila měla jest otce Vavřince řeče ného Kolauch IV Ε 6b (1539).

kolečko, neutr., demin. z kolo, trakař s truhlíkem: (Finova)

jest hodná, aby ji kat na koleczku vyvez 287, 133b (1638). kolem, praep. Opakováno: od vyhotovení hradby kolem a

kolem spálenýho vrchu nad rybníkem vocasem A 1 289 (1729).

kolní, adj. ze subst. kůl: abychom k vratům neb splavům na řece Vltavě z lesův Píseckých druhé sto dubův kolnich k jeh lování vydali Míst. Ρ 92—2 (1590).

kolo, neutr.: na kárách nebo kolefach 2*, 38b (1348), opis

novější. kolopletenec, mask., zločinec v kolo vpletený, nadávka:

(Jeroným Matějka Loti ginů m Vlachům) kolopletenczuw, rožnu

hromů a jináč nadával 285, 15b (1609). Kolouškovec, mask., jméno rybníka: Kolauffkowecz 137,

172a (1721). Kolovrátek, příjmení z přezdívky: Matěj Kolowratek, mlynář

293 (27. Nov. 1670). koltra, fem., pokrývka, ze střhn. kolter: při tom také koltru

postavcovú I 22a (1467).

kolur, mask., kabátec?: (zabitý) měl pěknej kolur, tlumok

kožennej 286, 252 (1631). Kolúšek, příjmení, demin. z Kolúch: Jana Koluífka I 34b

(1494 — omylem psáno 1404). (Příště dále.)

Úvahy. Karl Beinhardt : Parmenides und die Geschichte der

griechischen Philosophie. V Bonnu 1916, Friedrich Cohen. Stran 264. Za 8 mk.

O elejském filosofu Parmenidovi se vykládá v dějinách filosofie, že na podkladě učení Pythagorova a Xenofanovy před

stavy o bohu došel k čistému pojmu jsoucna; jím však že se

nespokojil, nýbrž připojil k němu ne zcela organicky a důsledné

výklad o zdánlivém světě jevů. Proti tomu hájí Reinhardt samo

statnosti a hloubky myšlenek Parmenidových. Jich původnost

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Cvahy. 115

vysvitne ovšem teprve ze srovnání s předchůdci; zato důslednost

a filosofickou hloubka dokazuje spis. se zdarem ze zachovaných zlomků.

Parmenides stanovil v první části své básně tri cesty po znaní: 1. το δη ë&tiv, 2. το μή δν êativ, 3. και το δν και

τό μή δν èauv. Jen první je správná a docházíme jí pojmu

jsoucna. Druhá jest nemožná, ježto nejsoucna nelze poznati. Třetí

je cesta smyslového poznání, podle něhož věci vznikají a zani

kají; spojuje tedy a ztotožňuje jsoucno a nejsoucno a vede jen ke zdání (áó§a). O něm jedná druhá část básně. Protivě jsoucna a nejsoucna odpovídají ve světě zdání protivy světla a tmy, tepla a chladna, vzniku a zániku atd., z nichž jsou všechny věci smí

šeny. Na protivách těch se lidé sami shodli. Tak Parmenides

hlásal dualismus světa o sobě a světa jevů, relativnost smyslového

poznání a zavedl do filosofie pojem νόμος, ϋ-έσις. Z jednotlivostí uvádíme ještě toto. V zl. A 37 (Diels),

kde se mluví o několika στεφάναι, vidí spis. asi právem ne po

pis světa, nýbrž chaosu, z něhož svět vznikl. Právem také za

mítá výklad, že slovy βροτοί δίκρανοι »dvojhlaví« (zl. 6) se míní stoupenci Herakleitovi; jsou to lidé vůbec, kolísající mezi

jsoucnem a nejsoucnem. Za to nesprávně vysuzuje z Gic. de nat.

deor. I 28 (= zl. A 37) Parmenides . . quippe qui bellem, qui dis

cordiam, qui cupiditatem ... ad deum revocet, quae vel morbo

vel eomno vel oblivione vel vetustate delentur, že Parmenides

mluvil o bozích 'Ύπνος, Λή&η, Γήρας. 0 komposici básně vy

kládá, že neni neumělá; častá opakování mají zdůrazniti základní

body soustavy. Mythologická forma jest volena proto, že filosofii,

tak radikálně převracející všechny lidské pomysly, mohl hlásati

jen bůh. Přicházíme k poměru Parmenidovu ke Xenofanovi. Ve sta

rém věku — nejprve u Aristotela (metaf. I 5, p. 986 b 22) —

i v nové době se pokládá Xenofanes za učitele, Parmenides za

žáka a soudí se, že Parmenides zbavil Xenofanův pojem εν και

πάν jeho theologické přítěže. Proti tomu Reinhardt má tvrzení

Aristotelovo za kombinaci a myslí, že Xenofanes spojil pojem

jsoucna, vypracovaný Parmenidem, s bohem. Neboť důkazy jeho

jsou prý hojnější a pokročilejší a to, co praví o bohu: αΐείδ'έν

ταύτφ μίμνει κινούμενος ούδέν (zl. 26), hodí se spíše na Par

menidovo jsoucno. Mimo to byl prý Xenofanes spíše rhapsod a

kritik než hluboký myslitel. Základní prvky, země a voda, z nichž

vykládá svět, jseu zcela vzaty z populárního názoru.

Jisto je, že takový postup —

spojení jsoucna s bohem —

byl možný, ale není nutný. Nebývá vždy ve vývoji na počátku

jednoduché, leda v naší konstrukci. Domnělá vyspělost Xenofa

nových názorů jeví se jen v Pseudoaristotelově spisku De Xeno

phane, Zenone, Gorgia k. 3 n. (= zl. A 28), jenž, jak známo,

nebývá pokládán za spolehlivý pramen (Ed. Zeller, Die Philoso

8*

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

116 LJvahy.

phie der Griechen I l5, str. 507 η.). A jestliže jej s Reinhardtem uznáme za hodnověrný, pak dvě věci nasvědčují obvyklému mí

nění, že Parmenides byl žákem Xenofanovým. Xenofanes v něm

totiž zná pouze jsoucno a nejsoucno (p. 977 a 22 n.), kdežto

Parmenides mluvil i o spojení obou a pokouší se určiti vlast

nosti nejsoucna (p. 977 b 4 n.), což Parmenides zamítal. I jinak

jest vývoj od Xenofana k Parmenidovi na snadě. Xenofanes byl

ještě fysik, jenž uznával zcela hmotné principy (vodu a zemi)

jako jeho iónští předchůdci. Parmenides byl metafysik, jenž prin

cipy zjemnil (světlo a tma) a první kritisoval smyslové poznání.

Jaký byl poměr mezi Parmenidem a Herakleitem? I tu vidí

spis. v prvém učitele, ve druhém žáka. Oba totiž řešili otázku

0 možnosti protiv. Parmenides je vůbec popřel, kdežto Heraklei

tos je pokládal za zdánlivé, poněvadž věci ve své podstatě zů

stávají stejné. Tak smířil protivy a rozřešil problém, daný Par

menidem. Avšak proti tomu třeba namítnouti, že neuí nijak do

kázáno, že by byl Parmenides objevil protivy. A sotva také lze

říci, které z obou řešení je starší. Oba filosofové pokládali pro

tivy za zdánlivé: Herakleitos za proměnlivé vlastnosti neměnné

podstaty, Parmenides za klamy našich smyslů. Více by vážilo,

kdyby bylo pravda, že Herakleitos polemisoval proti Parmenidovu

odsuzování smyslů: όσων όφις όχοή, μά'}ηαις, ταύτα εγώ

προτιμέω (ζΐ. 55). Leč to je zcela nejisté, ježto tu mohl také

stavětí proti sobě zkušenost a nezaručenou pověst.1

Reinhardt nepřestává na vytčení vztahu filosofie Heraklei

tovy k Parmenidově, nýbrž pokouší se ji též zbaviti pozdějších

přídavků: Κ těm počítá s jinými badateli učení o έκπύρωσις, t. j. že se svět v určitých lhůtách spaluje, a o > velikém roku«

(μέγας ένιαντός)', toto" prý snad vzniklo z Herakleitova výkladu, že hříšná duše potřebuje dlouhé doby k svému očištění. Avšak

nevím, néní-li lépe,' vykládati —

jako činí v nejnovější době

zase H. v. Arnim (Kultur der Gegenwart I 5, Allgemeine Geschichte

der Philosophie 21913, str. 107)—»velký rok« jako dobu mezi

dvěma ekpyrosemi. Neboť o očišťování duší u Herakleita nevíme

nic bezpečného, naproti tomu ekpyrosi znal Aristoteles (de caelo

1 10, p. 279 b 16, fys. III 5, p. 205 a 3, metaf. XI 10, p. 1067 a 4) a o určité době, v níž se podle Herakleita svět mění, mluvil Theofrastos (zl. A 6 D). Také učení o stálé změně, toku

věcí (πάντα ρεΐ) upírá Reinhardt Herakleitovi a přičítá jeho žákům; Herakleitos učil naopak stálosti ve změně a jednotě v rozporu.

Zbývá poměr k Pythagorovi. Tu dáme za pravdu spiso

vateli, tvrdí-li, že známe pouze filosofii Pythagorovců a ne Py

thagorovu a že nauku o protivách, byla-li vůbec Pythagorova, od

1 Spis. překládá, nebo spíše vykládá zlomek ten: »Was man se

hen, hořen, lernen kann, Symbol und Gleichnis ziehe ich abstrakter •

Logik vor< (str. 213).

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahv. 117

něho Parmenides bráti nemusil. Ke konci dokazuje, že Parmeni

dovy myšlenky byly východištěm jak Protagorova relativismu, tak i učení Herakleitovců z konce V. stol. o toku věcí.

To jsou hlavní these díla Reinhardtova. Ač jen některé

z nich jsme mohli přijmouti bez výhrady, přece nutno vzdáti

chválu i smělé kritice, jíž podporuje starověké podání, i odvaze, s iakou se snaží nakresliti novv obraz řecké filosofie nřed So

kratem. Κ. Svoboda.

Otto Th. Schulz: Das Wesen des rómischen Kaisertums^ der ersten zwei Jahrhunderte. (Studien zuř Geschiehte and Kultur des Altertums heraosgegeben von E. Drerup, H. Grimme

und I. P. Kirsch. Svazku VIII sešit 2.) V Paderbornu 1916, Ferd. Schôningh. Stran VIII a 94. Za 3 80 mk.

Schulz vytkl si ve své knize veliký úkol, vystihnouti vlastní

podstatu římského principátu se stanoviska státoprávního. Zvolil si k tomu dobu vývoje od r. 43 př. Kr. do 193 po Kr.

Jeho snahou jest dokázati, že principát nebyl průlomem do práv

republiky, nýbrž že si Augnstus a Tiberius vytkli za cíl restitu

tionem rei publicae. R. 32 byl Octavianus nucen užiti státního

převratu. Ale vše, co připravoval r. 29 a provedl r. 28 a 27, ne

bylo prý leč odkládání mimořádné moci část po části a obnovení

starého zřízení republikánského. Hlavní důvody svého názoru před kládá Schulz ve dvou statích: o císařově impériu (odst. II) a o udílení

a odnímání jeho (odst. III). To jsou nejdůležitějši stati celé knihy. Postavení Augustovo ve státě bylo od r. 27 určeno názvy impe rator a^consul. ^Mommsen (Staatsrecht II, str. 840) ztotožňoval

císařovo impérium s mocí prokonsulskou, Gardthausen (Augustus und seine Zeit II, str. 289) je odvozoval z názvu imperator.

Naproti tomu soudí Schulz, že z pouhého názvu imperator žádná

moc nevyplývala. Augustovo impérium lze prý vyložiti z právních

pojmů republikánských jako consulare impérium nejstarší

republiky^ t. j. jako nejvyšší moc vojenskou a soudní. Augustus

ponechal si konsulát, aby měl vrchní dozor nad Římem, Itálií a

senátorskými provinciemi. Ale poněvadž prý to vzbuzovalo zdání

samovlády, vzdal se konsulátu r. 23. Toho roku nabyl tří nových

práv: 1. doživotní moci tribunské, od níž teprve počítal leta své

vlády, takže se nenadsazuje, říká-li se, že se vlastní principát

počíná teprve od r. 23, 2. práva učiniti jakýkoli návrh v každém

sedění senátu přes to, že již nebyl konsulem, 3. doživotního,

impéria prokonsalského, neomezeného pomeriem, a spolu vyššího

impéria v provinciích senátorských. Avšak impérium consulare

bylo r. 23 od konsulátu odděleno a Augustovi i na dále po necháno. Schulz tedy předpokládá v konsulském impériu po

dobnou zvláštnost jako byla potestas tribunicia. Ale takové

impérium consulare nebylo by se srovnávalo s pojmem obno

veného zřízení republikánského, jež Schulz přičítá Augustovi za

This content downloaded from 188.72.127.79 on Sat, 14 Jun 2014 02:43:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions