Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Ausführliche Grammatik der lateinischen Sprache. Zweite Auflage. Erster Band by Kühner R.;Friedrich HolzweissigReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 39, Čís. 2 (1912), pp. 138-140Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449105 .

Accessed: 15/06/2014 22:20

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.77.38 on Sun, 15 Jun 2014 22:20:17 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

138 Úvahy.

srovnati odpověď na první tvrzení protivníkovo v Odporu proti

Pikartským matlokám (str. 160) a na čtvrtou otázku Pikusovu

(str. 180) s výkladem obsaženým v šesté kapitole Odpovědi na

matrykát bosákův (str. 52— 54).24

Stejně rozhodně možno přiřknouti Korandovi oba české

listy psané panům Dubeckému a Hradeckému, z nichž první jedná >de communionis permutatione e χ e m ρ 1 o s a b a t i« (č. 24), druhý >de spirituali man

d u c a t i o η e« (č. 26). Jejich sloh a všechen způsob argumen tace upomíná na jiné spisy Korandovy a rozličné formální i věcné

shody s oněmi spisy dokazují zjevně jeho auktorství. V prvém listě Koranda hned na počátku odmítá jakési podobenství, pravě, že »neběží na čtyřech nohách« (str. 122), a podobně se vyja

dřuje v »Odpovědi na matrykát bosákův« o příkladě uvedeném

jeho protivníkem, že »nechodí na čtyřech nohách« (str. 94). Také věta o přijímání pod jednou obsažená v tomto listě (»Ani také muož věděno, kdy, kde a od koho jest začato; než po dva

nácti stech letech Tomáš Akvinský najprvé o tom přijímání na

psal», str. 124) je docela Korandovská. V druhém listě výklad 0 duchovním přijímání shoduje se místy slovně s výkladem v Od

povědi na matrykát (str. 53), a konec toho listu je pouhá ob

měna myšlenek, známých z téže Odpovědi na matrykát (str. 54) 1 z odporu proti Pikartským matlokám (str. 161).25

(Příště dále.)

24 Ostatně hned úvodní slova Odporu se velice podobají úvodu

Odpovědi na matrykát. Odpor se začíná slovy: »Mudroch jeden, kterýž podlé duomyslu svého o sloviech ve čtenie sv. Jana položených, což se dotýče těla a krve Kristovy v svátosti velebné oltářní, psal jed nomu pánu urozenému, nepoloživ jména svého< (Man., str. 160). Od

pověď pak slovy: »Jakýs mnich, jeden z nich, kteříž v řeholu svú marnú doufají, proti přijímání velebné svátosti oltářnie pod dvojím zpuosobem, psal jednomu urozenému pánu, nepoloživ jeho ani svého

jména·* (Man., str. 45). 25 Slova listu č. 26: >Tito světí i doktorové o tom přijímání po

svátném předepsaná slova přivodie, jichžto písma nynie psáti bylo by prodleme tesklivé< (Man., str. 126), podobají se místům citovaným z ji ných spisů Korandových výše v pozn. 17 na str. 127.

f

Úvahy. Kúhner Β. : Ausfiihrliche Gram matik der lateinischen

Sprache. Zweite Auflage. Erster Band. Elementar-, Formen- und

Wortlehre, neubearbeitet von dr. Friedrich Holzweissig. Han

nover 1912, Hahn. Str. XVI a 1127. Za 24, váz. za 26 mk.

Známe a pro bohatý materiai ješte dnes vyhledavane a

hojně citované mluvnice Kíihnerovy nemají s vydavateli nových

This content downloaded from 185.44.77.38 on Sun, 15 Jun 2014 22:20:17 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 139

vydání —

aspoň pokud se hláskoslovné a tvaroslovné části týče — štěstí. Mluvnici řeckou vydal nově před dvacíti léty F. Blass

a je s dostatek známo, jaké stanovisko zaujal k výsledkům srov

návacího jazykozpytu. Ještě hůře dopadlo nové vydání mluvnice

latinské, o kterém podána již krátká zpráva v posledním sešitě

LF. (str. 79). Hůře proto, že Blass v úvodě docela upřímně

prohlásil, co soudí o nové jazykovědě, a proto každý, kdo knihu

tu vezme do ruky, ví, jak třeba se po této stránce na ni dí

vati. Ale Holzweissig, vydavatel mluvnice latinské, v úvodě vy kládá a s obdivem mluví o tom, jak veliký pokrok učinila ja

zykověda v posledních desítiletích, mluví o potřebě nového vy dání díla Kiihnerova, aby vyhovovalo požadavkům nové doby, a

cituje nejen v úvodě, ale i v hojných poznámkách textu Brug mannův Grundri-is, mluvnici Stolzovu, Sommerovu, Lindsayovu, slovník Waldův a pod., tak že na první pohled činí nové vydání

dojem opravdu nového zpracování záslužné staré mluvnice: ale

stačí přečisti několik stránek a je nám hned jasno, že to je

pouze klamné zdání, že se tu předkládají čtenáři výklady, z kte

rých dnes vane již vůně dob dávno zašlých a které si mladší

generace přečte nejvýše se zájmem historickým, poznávajíc odtud,

jak se vykládaly ty nebo ony věci latinské mluvnice asi před čtyři ceti lety.

Dokladu toho, co tu pověděno, bylo by lze uvesti neko

nečnou řadu; jen aby se posudek náš nezdál nespravedlivým, uvedeme jich aspoň několik. Vezměme třeba kapitolu o zájmenech: tu čteme na př. takovýto výklad dativu mihi vedle tibi: »in

mihi ist das b in h verflilchtigt, . . . indem mit der Zeit der

Hauchlaut mehr hervortrat und so allmahlich der Lippenlaut

verdrangte« (str. 578); koncovka těchto tvarů je prý z -bhi, -fi, ačkoliv o několik řádků níže se uvádějí starší tvary s koncovkou

-bei·, o novém výkladě akk. med, led, nebo gen. cuius (vykládá se o něm na str. 610: an den Stamm quo- ist demonstratives

i und das pronominale Suffix -ius angetreten) není ani slechu.

O číslovce viginti čte se (ná str. 637); »vor dem v ist vielleicht

d geschwunden, vi ist also = dvi fzwei); -gin ist aus decem

entstanden, . . . viginti steht also statt dvidecenti.« Co tu ne

správností, jaké to matení stadia prajazykového a stadia speciálně latinského! Čísl. quartus je prý z *quatuortus (str. 642) »durch

die Mittelstufen *quatortus, quatertus, quaťrtus«, octMvus

z *odau —(- wus (ib.); při tam vedle nového výkladu figuruje ještě starý Corssenův výklad z diam — diem (str. 1024), prae je prý loc. sg. jako Bomae (985), penes je akkusativ (ib.) atd. Poda

řený je také na př. výklad o gen. sing. latinských o-kmenů

(str. 450). Bylo by zbyteéno uváděti příklady další. Již z toho, co

uvedeno, je patrno, s jakou důvěrou čtenář se může dáti vésti

autorem této knihy v otázkách latinského hláskosloví a tvaro

This content downloaded from 185.44.77.38 on Sun, 15 Jun 2014 22:20:17 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

140 Úvahy.

šloví. Kniha nemá ostatně ani úvodu o latině a jejím poměru k jazykům ostatním, o jejích dialektech a dějinách, věci to, které

jsou nutný při vědeckém studiu každého jazyka; a stručný ná

stin latinské literatury, který byl ve vydání prvním, je ve vy dání novém vynechán a přece nebyl neužitečný. Slovem tedy: co dobrého je v knize Kiihnerově, bylo v ní již ve vydání prvním a tam se může s dobrým svědomím obrátit čtenář i dnes —

je si aspoň vědom toho, že má v rukou knihu z let sedmdesátých, a nebude tam hledati poučení o vědeckých výkladech latinských hlásek a tvarů, které musí hledati i pó novém vydání mluvnice

Kíihnerovy jinde. Oldřich Hujer.

E.Smith: Tocharisch, die neuentdeckte indogermanische Sprache Mittelasiens. (Videnskabs-Selskabets Skrifter. II. Hist Filos. Klasse 1910. No. 5.) V Christianii 1911, v kommissi u J.

Dybwada. Str. 43. Za 2 mk.

Spisek tento je první pokus o srovnávací hláskosloví ja

zyka tocharského, a sice toho jeho dialektu, jejž Sieg aSiegling označili dialektem A (v. LF. 1910, str. 213 n.). Poněvadž pak hláskosloví se musí opírati o etymologický výklad slov, podává Smith nejprve v první části řadu etymologií, v části druhé po

jednává na základě materiálu takto získaného o hláskách jazyka tocharského a o jejich poměru k hláskám ostatních jazyků indo

evropských; krátká kapitola třetí obsahuje několik poznámek o deklinaci a konjugaci. Práce je zakončena úvahou o poměru

tocharštiny k ostatním jazykům indoevropským.

Pokus o vědecké zpracování jazyka tocharského, který tu

podán, je předčasný. Jeho základem je materiál, který uveřej nili Sieg a Siegling, tedy materiál nedostatečný; co se z něho

dalo vytěžiti, vytěženo již od uvedených badatelů. Smith podává

etymologii asi 90 slov; avšak pouze asi o polovici lze říci, že

podaný výklad je bezpečný, z polovice druhé jsou výklady zcela

nejisté a pro hláskosloví ovšem bezvýznamné. V čem lze se

Smithem souhlasiti, jsou právě případy, vyložené již jeho před

chůdci; pouze číslovku válatsa ,1000' vyložil nepochybně správ

něji (od koř. ual) než oni. Již z toho je patrno, že nemohl

pověděti o hláskovém vývoji tocharštiny o mnoho více než zná

me již z dřívějška. V úvodě pojednává Smith také o jméně tohoto jazyka.

Souhlasí s námitkami Staěl-Hollensteinovými (srv. LF. 1910, str. 216) a opíraje se o čínské pojmenování území, v němž texty

psané tímto jazykem nalezeny, navrhuje jméno *Shulěsprache«. Zda právem, nedovoluji si rozhodovati. Ale zdá se, že jsou po

kusy o nové pojmenování tohoto jazyka marný —

při jméně,

pod nímž uveden do světa, asi již zůstane — a konečně i zby

tečny. Ani o poměru tocharštiny k ostatním jazykům indo

This content downloaded from 185.44.77.38 on Sun, 15 Jun 2014 22:20:17 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions