Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Die Technik des Altertums. Zweite, verbesserte Auflage by Albert NeuburgerReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 49, Čís. 6 (1922), pp. 301-305Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23448721 .

Accessed: 15/06/2014 03:22

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 03:22:13 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 801

nosily a pak ukládaly zase až do příští slavnosti, jak je to

známo zejména o selatech; ty věci jsou ona άκίνητa, o kterých

píše Herodot VI. 134. Ovšem později se stává д-εσμός výrazem

pro božské ustanovení, když na místo tohoto pojmu nastupuje v politickém myšlení pojem zákona, νόμος. Pak nabývá i příjmení

θεσμοφόρος smyslu nábožensko-politického.

Etymologie slova νόμος je jasná; souvisí se slovesem νέμω

» znamená úděl, co je někomu nebo něčemu přiděleno jako stálá

vlastnost, trvalé zaměstnání, úkol, obyčej, zv>k. Pevná tradice,

charakteristická složka tohoto pojmu, se uplatňuje nejprve v životě

náboženském, ale později se stává νόμος výrazem pro posvátnou

tradici i v životě občanském.

Spis Ehrenbergův dobře ukazuje, že πόλις, »společenství svo

bodných občanův®, mohla vzniknouti teprve tehdy, když se jednot

livci naučili podřizovati své osobní zájmy nadosobní autoritě;

školou a udržovatelem této kázně bylo náboženství. Jest ovšem

další otázka, jak vznikla tato ukázněnost náboženská a zdali před

její změnou v ukázněnost občanskou nepředcházelo sbírání zkuše

ností světského pospolitého života, jež by bylo vedlo ke krystali

saci oné náboženské ukázněnosti; ale tuto otázku si spisovatel

nedává a také na ni neodpovídá, spokojuje se myšlenkou, že na

počátku bylo náboženství, tedy týmž předpokladem, na kterém

založil své dílo Fustel de Coulanges.

Výklady Ehrenbergovy nejsou prosty násilností (jakro na př.

&έμις — hromada země) a jeho .kombinační schopnost opouští

leckde cesty jistoty i pravděpodobnosti. Leckde bychom rádi na

hradili jeho domněnky domněnkami jinými, na př. že pojem δίκη se svými druhy ίΰεΐα a σκολιά pochází spíše od váženi než od

vrhání, zvláště jak si ono vrhání představuje spisovatel. Ale nové

otázky a jiná řešení starých otázek jsou zcela pochopitelné při

úvahách, jak se vyvíjela jedna složka kollektivního myšlení. Spis

Ehrenbergův, jenž doplňuje a někde i opravuje knihu Hirzelovu

»Themis, Dike und Verwandtes· (1907), je disserťace po

daná v Tubinkách, ale jeho obsah ukazuje pracovníka důkladně

vzdělaného a jistě jdoucího к dobře viděnému cíli svých pro

blémů. Frant. Novotný. Frant. Novotný.

Albert Ncuburger: Die Technik des Altertums. Zweite, verbesserte Aaflage. Mit 676 Abbildungen. V Lipsku 1921,

R. Voigtlander. Stran XVIII a 570. Za 60 Mk.

Jak širším kruhům, tak i filologům jest antická technika mnohem méně známa nežli jiná odvětví starověké kultury. Pří

činou toho jest především, že od doby nového humanismu se

zdůrazňuje umělecký ráz antiky, ba ideální, duchovní kultura

antická se staví v protivu к technické kultuře nového věku.

Mimo to badatel o antické technice by měl býti jednak vyškolen

filologicky a archaelogicky, aby porozuměl starým zprávám a pa

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 03:22:13 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

002 Úvahy.

máOcám, jednak by měl míti vědomosti technické, aby dovedl

starověké zprávy věcně vyložili á mezery v našich pramenech

doplniti. Dosud poučovalo soustavně o antické technice jediné

dílo, H. Bliimnera «Technologie und Terminologie der Gewerbe

und Ktinste bei den Griechen und Romern« (v Lipsku 1875 п.).

Spisovatel archaelog sebral a vyložil všecky staré zprávy o prů

myslu, řemeslech a technické stránce jednotlivých umění, Snaže

se hlavně objasniti starověké názvosloví. V odborných otázkách

si vyžádal poučení techniků. Stručné dějiny starověké techniky a podrobný výklad o některých jejích vymoženostech (automatech, hodinách a j) podal H. Diels (Antike Technik, v Lipsku X1914, s1920; srov. Listy fil. 44, 1917, 41 п.). Nové souborné dílo

o starověké technice napsal technik. Uvádí jen málo starověkých

dokladů, a jak uvidíme, často nesprávně, za to však úplnou lite

raturu novověkou. Pojednává i o orbě, mechanice, stavbě měst

<i silnic, o čemž Bliimner nejednal. Přihlíží též к starověkým národům východním ; právem, neboť technické objevy se šířily od národa к národu.

Nehledíme-li к podrobnostem a věcem obecně známým (vá lečné stroje, antický dům, divadlo a j.), nabýváme z díla Neubnr

gerova takového obrazu o řecké a římské technice. Dolování

kovů bylo po celý starý věk velmi primitivní. Pod zemí se

kopaly úzké chodby. Bezpečnostních opatření nebylo. Jediné ná

stroje byly kladivo a nebozez ; také užíváno ohně. Získaná ruda

byla dopravována ručně. Voda byla odstraňována měchy. Zlato

bylo získáváno nejčastěji z říčního písku, jenž obsahoval zlatá

zrnka; byl zachycován do koží. Stříbra se dobývalo z rud. Měď

byla získávána pražením kyzu měděného v pecích, cín tavením

cínovce. Měď a cín slévány v bronz. Poměr byl 80— 85°/0 mědi

a 20—15% cínu. Někdy přiměšováno olovo, železo a zinek. Ze

zinkové rudy a mědi robena mosaz (aurichalcum). Olovo bylo získáváno pražením a tavením leštěnce. Surové železo bylo ne

známo, ježto nebylo dosaženo vysoké teploty, potřebné к jeho

vyrobení. Kujné železo a ocel získávány tavením rudy v jedno

duchých pecích. Kovy byly různě zpracovány. Byl zhotovován

drát, vytlačovány ozdoby, zlato bylo tepáno na tenké lístky Mince byly napřed ulity, pak raženy. Od pradávna bylo známo

spájení a svařování kovů. Vyvinuté bylo lití kovů. Duté sochy

byly zhotovovány tak, že hliněné jádro bylo pokryto vrstvou

vosku, ta pak vrstvou hlíny. Pak byl vosk rozpuštěn a místo

něho vpuštěn roztavený kov. Směšováním kovů bylo způsobováno různé zabarvení. Známy byly práce filigranové, smaltové a vy kládání kovem.

Ke kácení stromů a zpracování dřeva užívali Řekové a Ří

mané pil, nebozezů, seker, dlát, později i hoblíku. Kůže byla

vydělávána tříslem nebo kamencem. Obuvníci krájeli kůži nožem

a propichovali šidlem, jednotlivé části sešívali nebo nýtovali.

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 03:22:13 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ovahy. soá

Podrážky byly kožené nebo dřevěné, a někdy byly okovány. V polním hospodářství se užívalo jednoduchých nebo složitých

pluhů, kos, srpů. Zrní vyšlapával dobytek, nebo mjáceno cepem, nebo vydroleno dřevěnou deskou, zatíženou kameny. Plevy odví

vány průvanem. Před mletím bylo namočené zrní praženo, aby

bylo snáze zbaveno slupek. Malé mlýny byly pohybovány rukou, větší zvířaty neb vodou. Také rozmíláno zrní v hmoždíři. Těsto

hněteno někdy zvláštním strojem. Pivo bylo vařeno bez chmele, z ječmene a špaldy. Jeho předchůdcem byl nápoj, podobný rus

kému kvasu. Vinné hrozny byly vymačkávány šlapáním, šťáva

se pak dala kvasiti do nádob. Olivové plody rozmačkávali Ří

mané v stroji, podobném hmoždíři ne1 o mlýnu (trapetum). Pak

vymačkávali olej zatíženými deskami nebo šroubovým lisem. Mýdla se užívalo hlavně к lékařským účelům. Oblíbeny byly vonné

masti a líčidla, obsahující zpravidla olovo, Římané ochlazovali

nápoje v jamách se stlačeným sněhem nebo přiměšovali do ná

pojů sněhu. Pokrmy byly konservovány vysycháním, uzením a

nasolováním.

Hrnčířský- kruh byl vynalezen asi u jednoho národa, v Malé

Asii nebo v Egyptě. Z Egypta se rozšířilo umění glazury. Hlavní

součástí černé glazury bylo železo a soda nebo magnetovec a

soda. Zvláštností římského hrnóířství byla t. zv. terra sigillata s mdlým, sametovým leskem. Po mnohých pokusech se ji poda řilo v nejnovější době napodobiti: nádoby jsou pokryty jemným povlakem hliněným, pak hlazeny kartáčem a konečně páleny. Sklo vynalezli Egypťané, ne Foiničané. Ti objevili foukání skla.

Římané zhotovovali sklenice, okenní tabule a skleněná zrcadla, -

Sklo zbarvovali podobnými prostředky jako my. Také je brousili.

V starším věku byla známa tato t.kaniva: hedvábí, jež přišlo z Cíny, len, bavlna, vlna, byssus (lasturové hedvábí), bombykia

(asi hedvábí bource z ostrova Kou), konopí. Vlákna byla spřá dána a navíjena na vřeteno s přeslenem. Tkalcovský stav byl velmi jednoduchý. Niti osnovy byly zatíženy a rozděleny v přední a zadní řadu, mezi nimiž probíhal člunek s útkem. Útek srážen

dřívkem, později nástrojem podobným hřebenu. Tkaniny byly

čištěny mydlicí, močem a j. Pak byly barveny buď přímo nebo

byly napřed mořeny. Vlněná tkanina byla zpracována v sukno

dlouhým máčením, tlučením a česáním. Látky byly bíleny sírou

a hlinkami.

Nejvzácnější barvivo byl purpur, pocházející z různých měk

kýšů (Purpura, Murex). Jejich těla byla rozmělněna, nasolena,

myta a vařena. Jiných ústrojných barviv poskytoval červec (Coc cus ilicis), mořena, šafrán, borůvka, ořech, boryt, lakmus a j. V malířství užíváno neústrojných barviv, rumělky, různých hlinek,

křídy, běloby, okru, rudky, suříku, malachitu a j. Nástěnné malby

«gyptské mají podkladem vrstvu křídovou, kretské vápennou, římské sádrovou. Též malováno na plátno, obílené dřevo a hia

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 03:22:13 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

304 Úvahy.

zený mramor. Barvy byly buď vodové nebo rozředěné bílkovinami

(temperové). Enkaustické malování záleželo v nanášení horké

barvy smíšené s voskem, Staří národové znali všecky jednoduché stroje. Ozubeného

kola užil Heron pro taxametr a různé hračky. Hojně bylo užíváno násosek a kol na spodní vodu. Na tlaku vzduchu byla založena

stříkačka, vodní varhany a Heronova báň. Heronova parní koule

(aeolipila) je zárodkem turbiny. Oheň byl .rozděláván třením dřev, křesáním a zapalovacími

skly. Osvětlováno bylo loučemi, pochodněmi, svíčkami z vosku neb mastku a kovovou nebo hliněnou lampou olejovou. Filon z Byzanlia zhotovil lampu, ve které olej samočinně přitékal. Heron sestrojil lampu, v níž se posunoval samočinně knot. Hlav ním palivem bylo dříví a dřevěné uhlí, vyrobené v milířích. Místnosti byly vytápěny pánvemi s uhlím, v nichž se vyvinoval τ nebezpečném množství kysličník uhelnatý, nebo přenosnými kamny s roštem.

Města podle plánu počali stavětí Babyloňané a Egypťané, U Řeků stavěl tak Hippodamos. Nerovnost půdy byla překoná vána terasami a schody. Italská města, zejména města vzniklá

z táborů, měla podobu pravoúhelnou a byla rozdělena dvěma

cestami, stojícími, na sobě kolmo. Starověká města bývala opev něna původně valy z hlíny a kamení nebo ze dřeva, později

kamennými hradbami. Velmi pevné byly brány. Jejich stavitelé se snažili přenésti tíhu hořeniho balvanu na sírany. Po stranách

bran byly věže, odkud se střílelo na nepřítele. Ulice byly úzké,

někdy byly zdobeny Sloupovým. Zdi se skládaly z balvanů ne

pravidelných nebo zhruba otesaných neb kvádrů nebo různě

velikých kamenů, vtlačených do vápenné malty (opus incertum)v nebo z drobných kostek, stojících na hraně (opus reticulatum). Kámen byl řezán kovovými pilami. Všichni staří národové stavěli z cihel, jež byly sušeny ria slunci nebo slabě páleny. Klenby užívali Assyrové, Řekové v pozdějších dobách a Římané : ti znali klenbu valenou, křížovou i kopulovou. Střechy byly ploché neb

sedlovité. Byly pokryty rovnými nebo oblými taškami. Zednické

nástroje se podobaly našim. Nivellování se dálo pomocí stolku

s olovnicí nebo vodních vah, visování pomocí dioptra. Řekové stavěli ústřední vodovody. Samský byl veden horou^

v Pergamu užito přirozeného tlaku vody. Římané stavěli dlouhé

vodovody nad zemí i pod zemí. Aby se voda čistila, byla pouš těna na čas do nádrží, kde se usazovaly nečisté látky. Řekové

spojovali záchody a lázně přímo s kanalisací. V Athénách byly

odváděny splašky z města a rozváděny malými kanály do okolí,,

aby se vsákly do země. V Římě odváděla splašky cloaca maxina

do Tibery. Římské silnice byly pokud možno přímé, beze zření к pře

kážkám. Původně byly dřevěné. Na půdu kladeny pražce a upev

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 03:22:13 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 305

flovány dřevěnými hřeby. Později byla podkladem cesty kamenná

klenba ; nahoru kladeny menší a menší kameny. Po straně byl

příkop. Někdy byly vedeny silnice skalami. Liviova zpráva (XXI 37), že Hannibal rozpustil skály ohněm a octem, je nesprávná. Římané

stavěli klenuté kamenné mosty. Pilíře nebyly daleko od sebe

vzdáleny, ale byly vysoké, aby mohla rozvodněná řeka procházeti. Lodi byly stavěny na suchu v loděnicích, a pokud nebylo

jich užíváno, byly zas vytahovány na sucho. Stavětí se začalo

s kýlem. К němu byly připojeny vpředu a vzadu vaznice (ste

veny), po stranách žebra se zářezy. Pak byla lodní kostra pobita

prkny. Otvory byly ucpány koudelí. Lodi nebyly vždy kryty; střed býval volný. Kormidlo bylo široké veslo. Někdy byla dvě

kormidla, na levo i na právo od zádi, někdy i vpředu lodi. Loď

měla 1—2 stožáry. Jako kotvy užíváno kamenů, pak dřevěných háků zatížených kameny neb olovem, konečně háků železných. Obchodní lodi pojaly něco přes 50 tun. Rychlost byla průměrně 8 km za hodinu. Lodi se držely nejraději blízko pobřeží, ježto nebylo dostatečných pomůcek orientačních. Přístavy byly chráněny

hrázemi, t. j. dvojitými zdmi, jejichž mezera byla vyplněna ka mením. Za hlavní znak antické techniky pokládá Nenburger ne

šetření lidskými silami, jichž byl ve starém věku nadbytek.

Škoda, že spisovatel nedal prohlédnouti svého díla před

vydáním některému filologu. Byl by se tak vyhnul četným omy lům. Na př. na str. 13 datuje výpravu Argonautů na r. 1350, na str. 52 uvádí jako doklad: Cicero, Celsius V 11 (má býti asi Persius 5, 11 a před tím snad Cic. de nat. I 54), na str. 92

praví, že Plutarch pěje: »Mel, mlýne, mel. . .«, na str 229 píše, že do r. 422 př. Kr. užívalo se klepsydry jako kuchyňského

nářadí, od toho roku jako hodin. Vysoudil to asi z Dielsových slov (uv. sp.2 193), že se Aristofanes ve »Vosách« zmiňuje o klepsydře jako hodinách. Přes tyto a podobné omyly poskytuje dílo Neuburgerovo každému filologu mnoho zajímavého poučení. O jeho užitečnosti svědčí, že bylo 1. vydání (1919) v krátké

době rozebráno. K. Svoboda. К. Svoboda.

A. Bosenberg: Geschichte der romischen Republik. — V Lipsku a Berlíně 1921. Aus Nátur und Geisteswelt sv. 838.

Stran 117.

Kdežto L. Bloch stojí v známé své práci »Soziale Kampfe im

alten Rom« (Aus Nátur und Geisteswelt sv. 22), jež vyšla r. 1920

ve čtvrtém vydání, na stanovisku demokratickém, hledí Rosenberg na dějiny římské republiky se stanoviska arislokratického — a to

jest u kommunisty, jakým jest Rosenberg, věc opravdu nepochopi telná — s tendencí ukázati, že komplikovaný mechanismus zřízení

římské republiky byl schopen života, že neměl v sobě nikterak

zárodky nemoci, jež vedla ke zkáze, že republika mohla dále

existovati, kdyby jí nebyli stále ohrožovali demokrati svými ne

Listy filologické, XIXL. 1922. 20

This content downloaded from 185.2.32.110 on Sun, 15 Jun 2014 03:22:13 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions