Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Europa im Lichte der Vorgeschichte und die Ergebnisse der vergleichenden indogermanischenSprachwissenschaft. (Quellen und Forschungen zur alten Geschichte und Geographie.Herausgegeben von W. Sieglin. Heft 19.) by Sigmund FeistReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 38, Čís. 6 (1911), pp. 461-463Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23444363 .

Accessed: 16/06/2014 02:30

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.229.162 on Mon, 16 Jun 2014 02:30:43 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 461

Druhá kapitola, historicky zajímavější, podává obraz Livie

jako císařovny (str. 45—70). Vliv její na vládu byl přeceňován.

Augustus nedovolil jí více než manžel milované choti a Tiberius

řídil se jeho příkladem. Livia, za vlády synovy starší již paní,

jevila sice panovačné choutky, ale syn jí neposlouchal, jednal

podle svého přes ' to, že mu matka občas způsobovala prudké

výstupy. V třetí kapitole (str. 71—79) popisuje Willrich vznik a

rozvoj Liviina jmění a zmiňuje se též o její závěti.

Spatně bych charakterisoval výsledek práce spisovatelovy,

kdybych tvrdil, že chce Livii postaviti do ηejpříznivějšího světla, omlouvaje všechny její vady a vynášeje její přednosti. Vynasnažil

se, aby ji posoudil spravedlivě. Pokus jeho se podařil velmi

dobře. Knížka se čte velice pěkně, iako román, nansatiý s nečli

vým užitím všech pramenů i odborné literatury. A. Polák.

Sigmund Feist: Europa im Lichte der Vorgeschichte und die Ergebnisse der vergleichenden indogermanischen Sprachwissenschaft. Ein Beitrag zur Frage nach den Ursitzen der Indogermanen. (Quellen und Forschungen zur alten Geschichte

und Gřeographie. Herausgegeben vcrn W. Sieglin. Heft 19.). V Ber

líně 1910, Weidmaunsche Buchhandlung. Str. 70. Za 240 mk.

Podtitul télo knížky, která vznikla z přednášky konané

r. 1909 na 50. shromáždění německých filologů v Št. Hradci,

ukazuje jasněji, jaký je její účel: spisovatel chce na širším pod kladě badání jazykozpytného a praehistorického pojednati o otázce

po původe a pravlasti Indoevropanů. V prvních čtyřech para

grafech podává obraz předhistorické Evropy, ukazuje, jak podle nálezů arehaeologických usuzujeme o tělesném ustrojení obyva telstva evropského v dobách předhistorickýeh a o jeho hmotné

kultuře, a dospívá k výsledku, že raçové rozložení evropského

obyvatelstva, jaké bylo za doby neolithické, v podstatě se sho-.

duje s poměry, jež nalézáme v Evropě na počátku doby historické.

Kulturní poměry, jež pro původní kmen indoevropský jazyková

palaeontologie zjistila, ukazují na dobu kamennou a na přechod od doby kamenné k době bronzové: do té doby musíme tedy klásti existenci jednotného celkem kmene indoevropského. Je

otázka, odkud přišli Indoevropané, kteří zaujali skoro celou

Evropu a značnou část Asie, a kdy asi se provedlo rozsídlení

Indoevropanů po sídlech, v nichž je nalézáme v době historické.

Otázku druhou spíše lze s jakous takous pravdě podobností

zodpověděti: asi ke sklonku třetího tisíciletí př. Kr. musíme si mysliti

ponenáhlé rozpadávání původního kmene indoevropského. Správně

ukazuje Feist na to, že odlučování jednotlivých částí od bývalého celku se dálo ponenáhlu a postupně; to jest věc i po stránce

ryze jazykové velmi důležitá (na př. pro vývoj indoevropské

This content downloaded from 91.229.229.162 on Mon, 16 Jun 2014 02:30:43 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

462 Úvahy.

deklinace), ale obyčejně se jí nedbá. Ale pokud se týče otázky

po pravlasti Indoevropanů, je spisek Feistův výmluvným svědkem

bezmocnosti, s jakou věda po velikých pokrocích jazykozpytu a

po nesčetných nálezích praehistorických stále ještě stojí vůči

tomuto problému. Z výkladu Feistova je patrno, jak diametrálně

rozdílná jsou v této otázce mínění praehistoriků, a jak vratké

jsou závěry praehistoriků i jazykozpytců: někteří umísťovali pů vodní sídla Indoevropanů (ovšem jen jejich sídla v době, kdy na

stávalo ponenáhlé jejich rozpadávání) dost podrobně, a to vět

šinou v Evropě, a Feist sám — myslím, že poněkud důvěřivě —

ožnačuje území, kde bychom mohli hledati pravlast Indoevropanů,

kdyby nebylo nově objeveného jazyka, t. z v. tocharštiny. Myslím, že objevení tohoto jazyka neznamená pro otázku tuto tolik, kolik

by se mohlo zdáti z výkladu Feistova, protože i bez objevu toho

sotva bychom mohli tak určitě o pravlasti indoevropské mluviti,

jak to činí Feist. A tak, ačkoliv z celého líčení Feistova je viděti

opatrnost, s jakou nutno v otázce této postupovati, i skepsi, s jakou dlužno k těm nebo oněm tvrzením a theoriím se míti,

přece by neškodilo i u Feista této skepse ještě více, leccos, co

má za nepochybné, nepochybné není. Srv. na př. na str. 14 vý klad o vzniku různých jazyků indoevropskýcb, jejichž rozdíly se

prý vyvinuly tím, že jazykem dobyvatelů mluvilo cizorodé oby vatelstvo krajin, jež si Indoevropané podmanili. Celá otázka je

právě tak nerozřešena, jako byla, když se o ní věda začínala

zajímati, a nevím, není-li oprávněn skepticism Hommelův, že

otázka tato vůbec sotva kdv bude uspokojivě rozřešena.

Není tedy spis Feistův příspěvkem k řešení otázky o pra vlasti Indoevropanů, nepodává názorů a výkladů nových, nýbrž

jen předvádí na základě opravdu důkladné znalosti literatury o tomto předmětě, z níž sotva co podstatného bude čtenář po

strádati, dnešní stav tohoto problému. A poněvadž otázka je velmi spletitá a úzce souvisí s vědami, které filologu bývají vzdá

lenější, zejména s praehistorií, historickou geografií, anthropologií,

je filologu vítán spisek, který přístupně podává výsledky, ke

kterým vědy ony v otázce o pravlasti Indoevropanů dospěly, a

to tím spíše, že v souvislosti s tím sneseno také vše, čím se

jazykozpyt zúčastnil řešení této otázky. Spisovatel se zmiňuje také o poměru Indoevropanů k semitské a ugro-finské skupině

jazykové a dobře poukazuje na to, že vážně bude lze o těchto

věcech mluviti teprve tehdy, až jazyky semitské a ugro-finské

jakožto celek budou probadány aspoň tak, jako jazyky indo evropské.

V jednotlivostech bylo by lze ještě leccos dodati. Slova indická na př. uvádějí se nestejně, jednou ve formě nominativní,

jindy ve formě kmenové (leckdy bez jakéhokoliv označení, že je to kmen, na př. ratfan, ruf stojí na str. 36 vedle sebe), což ve

spise určeném také nefilologům je zvlášť nemilé. Rozpor je mezi

This content downloaded from 91.229.229.162 on Mon, 16 Jun 2014 02:30:43 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy.

tím, co se čte na str. 34 a na str. 41 ; na prvém místě se vy

kládá, že luk zhotovali Indoevropané z různého dřeva, jak na

svědčují různé jeho názvy (τόξον, lat. taxus, stind. dhánva-, něm. tanne), ale na str. 41 čteme, že původně nebylo asi zvlášt

ních názvů pro jednotlivé druhy stromů, nýbrž že byly výrazy

pro strom, dřevo vůbec, jež teprve časem se differencovaly, a

označovaly jen určité druhy stromů (a dřev), ale leckdy užito

téhož výrazu v různých krajinách pro různé stromy a výslovně' se podotýká, že dhanva znamenalo původně vůbec strom : »denn

Taonenholz wird man kaum zu einem Bogen verwenden.·

Oldřich Hujer.

Ή. Dralieim: Die Odyssée als Kunetwerk. Ein Beitrag zuř Erklárung der Dichtung. V Milasteru 1910, Aschendorffsche

Buchhandiung. Str. III a 166. Za 2 mk.

Spisovatel chce podati příspěvek k rozřešení problémů

Odysseie, o něž se soustavně naposledy pokoušeli F. Blass, Gh. Henningá a M. Stawellová. Vychází z předpokladu zajisté

správného, že nemáme práva odstraňovati z básně vše, čeho

možno postrádati —

jak činil ještě i Blass — a že máme po vinnost pohlížeti na Odysseiu jako na báseň a jako na umě

lecký celek. Pěkně poukazuje na jednotu, soustředěnost a uza

vřenost děje a vypravování, kterým obsáhlý děj sražen v krát

kou dobu 40 dní, a dobře vykládá o účinném uspořádání dějů, stále poutajících náš zájem. Zdařilý je též výklad o jednotné kresbě povah. Ovšem rationalistický výklad, že Penelope upadá tak často ve spánek pro jednotvárnost svého života, stěží při

jmeme, a řekneme raději s Plautem (Cas. prol. 65): poëta voluit;

básník, nepotřeboval-li přítomnosti Penelopiny, dal ji Athénou

uspati a tak ji odstranil.

V odstavci » Jeviště básně* pokouší se spisovatel nastíniti dějiny vzniku básně. Po vpádu Dorů byla prý přenesena Ithačany pověst o dobrodružstvích Odysseových na Leukadu a tam spojena s po věstmi o plavbě Argonautů a pohádkami foinických plavců. Dra

heim vychází tu od nedokázaných theorií Doerpfeldových o Leu

kadě a od zásady, proti níž už Eratosthenes brojil, že prý totiž

Homer popisuje skutečná místa a kraje. A tak bez rozmýšlení

ztotožňuje Scherii s Kerkyrou, Skyllu s úžinou messinskou,

Symplegady s Bosporem.

Poukázav stručně na to, jak jest závislá Odysseia na Iliadě

ve formě i v obsahu, vykládá obšírněji o skutečných a domnělých nedostatcích básně, pravdě nepodobnostech v určeních časových, o parallelismu osob a dějů, na něž destruktivní kritika kladla ta

kovou váhu. Zajímavý je poznatek obšírně zdůvodněný (str. 103 n.), že ve velkých scénách postupuje básník stejným způsobem, že

děj vždy náležitě připraví, pak jej obšírně rozvádí a stručně končí.

This content downloaded from 91.229.229.162 on Mon, 16 Jun 2014 02:30:43 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions