Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Kultur, Ausbreitung und Herkunft der Indogermanen by Sigmund Feist; Indogermanen undGermanen by Sigmund FeistReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 42, Čís. 2 (1915), pp. 143-149Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449171 .

Accessed: 14/06/2014 22:36

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 188.72.126.108 on Sat, 14 Jun 2014 22:36:33 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 143

Sigmund Feist: Kultur, Ausbreitung und Herkunft der Indogermanen. Berlin, Weidmannsche Buehandlung. 1913. Str. XII a 573. Váz. za 15 mk.

Sigmund Feist: Indogermanen und Germanen. Ein Beitrag zuř etiropâischen Urgeschichtsforschung. Halle a S., M.

Niemeyer, 1914. Str. VI a 76. Za 2 mk.

Dosti dlouhou dobu mělo odvětví jazykovědy, jež se snaží

sestrojili na podkladě jazykovědeckého badání obraz o duševním

i hmotném životě dávných Indoevropanů, tedy ono odvětví, jež

bývá (a zejména bývalo) zváno linguistickou palaeontologií, téměř

jediného vzděvatele v O. Schraderovi. Hlavní jeho díla Sprach

vergleichung und Urgeschichte (1. vyd. v Jeně 1883, vyd. 3.

tamt. 1907) a Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde

(ve Strasburee 1901) a i pro širší kruhy určený spisek Die

Indogermanen (Wissenschaft und Bildung, sv. 77, v Lipsku 1911;

překlad ruský s úvodem A. Pogodina vyšel v Petrohradě 1913)

byla a jsou bohatým zdrojem poučení o všech otázkách a věcech

vztahujících se ke kultuře indoevropského pranároda, a jeho

činnost, hojně posuzovaná a druhdy i odsuzovaná, znamená velmi

plodnou a výsledky bohatou periodu ve vývoji této vědecké dis

cipliny. Dalším dílem, které se vedle prací Schraderových může

postaviti, jest teprve Hirtův obsáhlý spis Die Indogermanen, ihre

Verbreitung, ihre Urheimat und ihre Kultur (ve Strasburee

1905 a 1907) a dílo toto je také, jak Hirt sám v úvodě (str. VI) poznamenává, jakousi reakcí proti názorům Schraderovým, pokud s nimi Hirt nesouhlasí (a jsou to právě některé z hlavních thesí

Schraderových, jež Hirt zamítá) a ovšem také proti jeho methodě,

pokud ji uznává za nesprávnou. Hirt zejména na to klade důraz, že pomocí jazykovědy dá se velmi málo zjistiti o kultuře (u Sehra

dera, zvláště v pracích jeho starších, byla jazykověda téměř je

diným prostředkem ke zjištění kulturních poměrů dávných dob

předhistorických) ; jeho vypsání indoevropské kultury je vedeno

přesvědčením, že pravlast Indoevropanů byla v severoněmecké

nižině. Přes to, že spisu Hirtovu leccos lze vytýkati (zejména ovšem to, co právě pověděno, že líčí kulturní poměry indo

evropského pranároda se stanoviska určité theorie o indoevrop ské pravlasti, o jejíž správnosti při nejmenším lze pochybovati),

je to dílo významné: odděliv výklad vlastní od bohatého apparátu vědeckého dal tak dobrou knihu i odbornému pracovníku i vzdá

lenějšímu interessentu, jenž může se sám z materiálu v po známkách připojeného přesvědčovati o správnosti či nejistotě au

torových výkladů podávaných v textu.

Nejnověji, šest let po knize Hirtově, objevuje se podobné cíle sledující kniha Feistova. Feist obíral se otázkami souvisí

cími s indoevropskými starožitnostmi již dříve, zejména v knížce

»Europa im Lichte der Vorgeschichte und die Ergebnisse der ver

This content downloaded from 188.72.126.108 on Sat, 14 Jun 2014 22:36:33 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

144 Úvahy.

gleichenden indogerm. Sprachwissenschaft (v Berlíně 1910;

srv. o ní v Listech filol. 38, 1911, 461—463); problémy, které

ve spisku tom jen stručně naznačoval a řešil, zabývá se důklad

něji, obsáhleji a úplněji v této nové knize. Již z titulu dřívěj šího malého spisku je patrno, jakou cestou jde Feist za po znáním věcí, jež poznati chce. I on je především jazykozpytec a jazykověda je mu při studiu o indoevropských starožitnostech

vůdcem předním (na str. 97 nového spisu čteme vysloveno jeho krédo zcela zřetelně: vorlâufig kann man nur auf die linguis tische Archáologie eine Kulturgeschichte der Indogermanen auf

bauen), ale všímá si hojně i výsledku věd jiných, praehistorie, srov

návací vědy náboženské a pod., k nimž obrací se o potvrzení

toho, co vyčetl z fakt jazykových. Srovnáme-li citovanou větu

Feistovu s Hirtovým vyznáním v úvodě k jeho knize (ebenso habe ich betont, dass sich mit Hilfe der Sprachwissenschaft allein

iiber die Kultur wenig ermitteln lassen wird, str. VI), vidíme

hned rozdíl mezi oběma stanovisky; a vzpomeneme-li, že Hirt

líčí kulturu indoevropskou se stanoviska přijaté theorie o pra vlasti Indoevropanů v severoněmecké nížině, kdežto Feist otázku

o pravlasti řeší až na podkladě fakt a dat získaných o duchovní

a hmotné kultuře národa, jehož pravlast hledá, vidíme druhý

podstatný rozdíl obou knih: v případech obou dopadne srovnání

sotva asi v neprospěch knihy Feistovy. Dvacet kapitol, v něž Feist rozdělil svůj výklad, seskupeno

jest v pět větších oddílů: první má nadpis Die indogerm. Sprach wissenschaft und Alterlumskunde, druhý Sprachwissenschaft und

Vorgeschichte, třetí Die Kultur der Indogermanen, čtvrtý Die

Nachbarvolker der Indogermanen a posléze oddíl pátý Das indo

germanische Sprachgebiet und die Frage nach der Urheimat.

Z těchto nadpisů je patrna disposice díla Feistova. Oddíl první a druhý lze označit jakožto úvod, v němž autor seznamuje čtenáře

s předmětem, o němž se v knize jedná, s methodami, jichž se

užívá k řešení otázek s předmětem tím souvisících, a vůbec

se vším, čeho je třeba k porozumění výkladů dalších. Již z těchto

úvodních kapitol je stanovisko Feistovo, námi již svrehu na

značené, docelo zřejmo: jazykověda je mu východištém. Proto

vykládá ve třech prvních kapitolách, shrnutých v jeden celek,

o dějinách indoevropské jazykovědy a indoevropské archaeologie, o tom, jak nabýváme obrazu o indoevropském prajazyku, a

o theorii indoevropské archaeologie a posléze podává nástin tohoto

prajazyka, jak jej podle dosavadních výsledků jazykovědy možno

podati. Výklady ty jsou vesměs stručné, ale dobře informují. V kapi tole třetí dialektické rozdíly prajazyka pominuty skoro úplně, což

ovšem souvisí se spisovatelovými sotva správnými názory vylo

ženými teprve v kapitole XIX.; ale i při stanovisku jeho o dia

lektických rozdílech; prajazyka nemůže být pochyby a mělo se

to vytknouti. Leccos je ve výkladech těchto hodně elementární,

This content downloaded from 188.72.126.108 on Sat, 14 Jun 2014 22:36:33 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ûvahy. 145

ale to snad jsou superflua, quae non nocent, neboť kniha je určena také pro nefilology a možná dost, že leckomu z čtenářů

takových byla by vítána obšírnost ještě větší, ási jako pro nás

rozhodně by neškodilo, kdyby výklady kapitoly V., jednající o ke

ramice, poměrech racjových, hrobích, nářadí a zbraních na sklonku

doby kamenné v Evropě a centrální Asii, byly podány jasněji a přístupněji.

Vlastní výklad o kultuře Indoevropanů začíná se kapitolou šestou. Pramenem hlavním k seznání této kultury jsou Feistovi,

jak už víme, především fakta jazyková: shledává, které výrazy lze prajazyku indoevropskému přičísti, určuje, jaký význam výrazy

ty měly, a z toho seznává, které předměty a pomysly byly

známy tomu národnímu celku, který jazykem tím mluvil. Ale

není mu jazyk pramenem jediným a dokonce ne ani tak vý

lučným, jak by se mohlo zdáti z citovaných výše slov aukto

rových; hned kapitolu následující a ovšem větší nebo menší

měrou také všecky kapitoly ostatní ukazují jasně, oč zlomko

vitější by byl obraz indoevropské kultury, kdyby se k sestrojení

jeho nepoužilo i pomůcek jiných. Jsou celé odstavce opírající se vůbec o svědectví jiná než jazyková; předhistorické nálezy,

poměry různých národů indoevropských z dob historických, jak nás o nich poučují zprávy starých dějepisců, přežitky dochované

u nich až do dob našich, jak je popisuje lidověda, jakož i oby čeje a zvyklosti národů primitivních

— to vše napomáhá k se

znání poměrů indoevropských tam, kde fakta jazyková mlčí neLo

jsou nejasná a připouštějí různý výklad. Při posuzování a oceňování fakt jazykových vede si Feist

celkem opatrně a střízlivě, ale přes to najdou se u něho výklady, s kterými nelze souhlasiti. Nalézáme-li v latině, keltštině, ger mánštině totéž označení pro moře (lat. mare, stir. muir, něm.

ineer, slov. mor je), je na snadě domnívati se, že slovo to již v prajazyku mělo tento význam. Ale Feist se domnívá, že tomu

tak není, že slovo to znamenalo stojatou vodu vůbec a že význam »moře« je teprve sekundární (str. 500 η.). Κ mínění tomu veden

je především reakcí proti učení, že Itidoevropané znali moře a

že tudíž nutno klásti pravlast Indoevropanů do krajiny ležící při

moři; podporu pak svého mínění nalézá v tom, že slovo, o něž

jde, v některých jazycích starogermánských skutečně znamená

» stojatá voda, bařina« a pod. S Feistovým odporem proti učení,

jež té- okolnosti, že prajazyk měl výraz pro moře, užívá k lo

kalisování indoevropské pravlasti k moři, lze zajisté souhlasiti;

neboť není pochyby, že výraz znamenající moře mohl míti pů vodně význam jiný a že mohl význam »moře« dostati až po

zději u národů, kteří přišli do styku s mořem. Ale tvrditi, že

výraz ten skutečně měl význam jiný, nelze, nemáme k tomu

nijakých bezpečných důvodů; nuceni bychom byli k výkladu takovému, kdybychom jistě « nëpochybnë věděli, že původní

Listy filologické. XLII, 1915. 10

This content downloaded from 188.72.126.108 on Sat, 14 Jun 2014 22:36:33 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

146 Úvahy.

Indoevropané moře skutečně znáti nemohli. Zatím však nelze

tvrditi více než že ze shodného výrazu pro »moře« v několika

indoevropských jazycích nic nelze usuzovati o indoevropské pra vlasti. Upřílišněno je trvám také domnění, že výrazy lat. rota, stir. roth, sthněm. rad, lit. ratas, jež veskrze znamenají »kolo«,

nejsou původu prajazykového, nýbrž že vyvinuly se až v jed

notlivých jazycích jakožto odvozeniny kořene reth- »běžeti« (str..

159). Jsou v knize Feistově také etymologie některé velmi po

chybné; je-li ve slov. bbčela »Grundelement *bhei-, *bhoi-« (str.

180), je velmi nejisto (srv. Berneker Etvm. Wôrterbuch 1, 116);

stejně nejisto je, je-li lat. ïdus původu etruského (str. 263) — docela jinak na př. vykládá slovo to nyní Reichelt KZ. 46, 325 n.; rovněž spojování slovanských výrazů pro »les« (cslov. Zěss atd.) s řec. άλσος (str. 195) je sotva oprávněno (v. Ber

neker 1. c. 1, 713, Preobraženskij θτΗΜΟΛΟΓΗίθΟκίίί CJiOBapb

pyCGKaro H3£JKa 1, 489; novou etymologii slova Zěsts podává

nyní Reichelt KZ. 46, 350) —

výklady takové a podobné mohly docela dobře odpadnouti. Lit. kepù (peku chléb) a ř. άρτο κόπος (pekař) nespojuje Feist patrně s kořenem peku- (slov.

pekq atd.), nebot na str. 249 uvádí vedle sebe jen tato dvě

slova a na str. 251, kde se mluví o koř. peku-, neuvádí zase

oněch dvou výrazů; odvozuje tedy patrně slova ta, jako kdysi

Fick, od koř. kuep-, což je velmi málo pravděpodobno. U ně

kterých výrazů etymologické příbuzenstvo Deuvedeno úplně, ač

to bylo pro poznání rozšíření slova a jeho významu žádoucno; tak při slov. orěchv neuvedeno lit. riéšutas (str. 190), při lit.

lýnas atd. (str. 187) neuvedeno slov lim, liúb, při suppono vaném prajazykovém *elus (st. 187) neměl scházeti slovanský

výraz jehct, který existenci předpokládaného *elus pěkně do

tvrzuje (srv. Zubatý Sborník filol. 1, 1910, 113) atd.

Opomenutí taková a jiná podobná mají v mnohých pří

padech původ v tom, že Feist málo je obeznámen se slovan

skými jazyky a slovanskými prameny a pomůckami. Na str. 140

vykládá o tom, že »zum Schlafen legte man sich auf ein Streu

lagerc, a uvádí pro to některé výrazy jaz. indoevropských, zna

menající lůžko nebo některé jeho součásti, ale slovanského vý razu postelja, jehož souvislost se slovesem steljg je tak patrna, neuvádí. Na str. 186 výrazy πέρκη, sthněm. forhana atd. velmi

vhodně by illustroval slovanský název téže ryby pbstrugr>; na

str. 146 při indoevrop. kořeni deigh- mělo být uvedeno slov.

sbdh; vedle stind. agá mohlo být jakožto >rýmující se« slovo

(Meillet Études 246) uvedeno slov. koza (str. 153; uvedené tam

jazino má zníti jazno) atd. Tento nedostatek netýká se jen slovanských slov, nýbrž

také slovanských věcí: Feist nezná slovanských pramenů a slo

vanské literatury odborné a proto mu unikají mnohé věci, které

by byly s prospěchem jeho výkladům. Co ze slovanštiny uvádí, je

This content downloaded from 188.72.126.108 on Sat, 14 Jun 2014 22:36:33 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 147

jen více náhodné a druhdy i nespolehlivé a nepřesné. Na ně

kterých případech zvlášť je viděti velmi jasně, jak chápe se

pouze toho, co mu náhoda přinesla do ruky. Na str. 111 na

doklad, že bratr je ochráncem sestřiny ctnosti, uvádí se bělo

ruská píseň, v níž dívka praví k jezdci, že dala by mu věnec, ale že se bojí bratra —

píseň tuto zná Feist proto, že nedávno

Leskien ji otiskl jakožto ukázku toho, jak písně ruské přejímány a přebásněny bývají od Litvanů; kdyby toho nebylo, nevěděl by o tomto motivu, v slovanských písních tak častém, nic. Nebo

na str. 110 vykládá o tom, jak trestány vdané ženy, prohřešily-li se proti manželské věrnosti, a uvádí příkladem obyčej prý malo

ruský, dle něhož provinilá žena vyvedena z domu a ze vsi, což

prý sluje vyvodí: opět taková náhodná jednotlivost, ač Niederle

Život starých Slovanů 1, 104 n. má o lom, jak si Slovane v té

věci vedli a vedou, doklady četné a mnohem jasnější ; doklad

Feistův není ověřen, Feist neuvádí, odkud o něm ví, jím uvedený název líčeného aktu rozhodně nevypadá malorusky a Niederle

o tom nic nemá. Tento nedostatek, že totiž není udáno, odkud

auktor ví, co uvádí, právě při věcech slovansfcýeh. opakuje se

častěji: na př. na str. 305 při výkladě o kupování nevěsty, na

st. 307 při výkladě o únosu nevěsty, na str. 309 při líčení sva

tebních zvyků; nebo na str. 290 uvádí se v překlade citát

z ruského pramene, ale nenaznačeno, odkud citát vzat atd. Kdyby

byl býval Feist sáhl k příslušným pomůckám slovanským (na

př. k slovníkům), byl by nalezl pro leckteré věci, o nichž vy

kládá, pěkné doklady a opory a leckterá podivná věta jeho knihy

by byla dopadla správněji a výrazněji. Na str. 109 na př. se

čte: Der Mann »fiihrt« die Frau »heim« (gr. γυναίκα άγεσ&αι, lat. uxorem oder in matrimonium clucere, russ. šenifosja): daftir dient als spracblicher Ausdruck die idg. Wurzel *wedh

»heimfuhren« ... a mezi uvedenými příklady je také »allbulg.

veda, lit. vedù ,fiihre, heirate'« a pak »altbulg. věno*. Jak se po bok řeckému a latinskému výrazu dostalo ruské šenihsja, není

dost jasno ; lit. vedù pak ani slov. vedq samo o sobě neznamená

>heirate< (vyjímaje jisté případy), nýbrž jen ve spojení s pří slušným předmětem (lit. vedù pačiq, podle čehož pak i o ženě

výrq, vèsti ,provdati se', strus. voditi ženu = hmítb aceHy,

aceHHTbcii, srv. Sreznevskij Maiepia^H 1, 278; podobně také

bulharsky), ale bohatá terminologie ruská k svatbě a svatebním

zvyklostem se vztahující (BUBOflt, BUBOflHoe, bhbo/íhhíi centra,

BHBOflHOH CTOJit atd.) se měla uvést místo ojedinělých drobtů.

Bylo-li Schraderovi v kritice posledního jeho spisku Die Indo

germanen vytčeno, že kultuře slovanských národů přikládá příliš

veliký význam pro seznání poměrů indoevropského pranároda

(BphW. 1912, 501), Feistovi se jistě výtky takové nedostane. V uváděných slovích slovanských je spousta chyb často dost

podivných (govçdz 151, mlěze 26, 155, qzb 187 m. ašb, sbrebrv

10*

This content downloaded from 188.72.126.108 on Sat, 14 Jun 2014 22:36:33 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

148 Ûvahy.

209, hasblb 400 atd., o časté záměně jerů ani nemluvě) a všecky

chyby ty jsou také ve slovním indexu.

Podobně více jen náhodně bral v okruh svých výkladů také doklady z jazyků baltských. Na str. 313 na př. mluví o li

tevských písních nad mrtvými a cituje dvě strofy jedné takové

písně, jež nedávno otištěna v KZ. 44, 360 n. Ale ve sbírkách

písní litevských byl by našel písně lepší, poetičtější než je ta, z níž ukázky cituje, byl by našel píseň kratší, kterou mohl otisk

nouti celou místou dvou (k tomu ještě za sebou ani nenásledu

jících) strof, a byl by shledal, že zpívají písněj takové nejen vdova nebo dcera zesnulého, nýbrž i rodiče nad mrtvolou dětí.

Oč charakterističtější je na př. píseň,-kde dívka pěje: »Matičko má milá, kam se poději? Kdo mi kabelku připraví, ke komu já se přivinu? Přivinu se ke kameni, kámen studený; přivinu se ke

plotu, vítr mne profoukne.* Na str. 312 uvádí se got. Jilaiw, ř. τύμβος na doklad toho, že na místě, kde mrtvý pohřben, na

sypána hromada hlíny; uvedeno mělo býti také lit. kâpas »rov«,

kapal »hřbitov«, souvisící se slov. kopwb. Litevská slova píší se dvojím pravopisem, píše se no vedle ů, ie vedle ë, sz vedle

s, l vedle y a to nejen v textu, nýbrž i v indexu!

V poslední části své knihy se obírá Feist vzájemným po měrem jednotlivých jazykův indoevropských, z něhož se obyčejně

usuzuje o dialektickém rozčlenění prajazyka a o pravlasti indo

evropské. Vyjímaje skupiny árské neuznává Feist žádného jiného celku, jejž by tvořily některé z indoevropských jazyků; jazyky baltské a slovanské podle něho prodělaly spíše parallelní než

společný vývoj (str. 453) —

přijímá tedy v otázce této zcela

stanovisko Meilletovo, které však sotva dá se podstatnými dů

vody nějakými uhájit. Hlavní novum této části je výklad, že

Germáni nejsou přímí potomci Indoevropanů, nýbrž že to jsou

starší, v Evropě před příchodem Indoevropanů sídlící obyvatelé, kteří byli od přišedšího kmene indoevropského odnárodněni: ger mánština prý ukazuje vývoj, který nelze pochopit jakožto přímý,

vnějšími vlivy nerušený vývoj starého dialektu indoevropského,

nýbrž dá se vyložit vývoj ten jen tím, že indoevropský dialekt

byl vštípen lidu docela jinak mluvícímu, v jehož ústech se vy vinul tak odchylně. Nevím, jde-li tu o věc lak rozhodně a zá

sadně novou, jak by se mohlo zdát z výkladů Feistových (už dříve známých), neboť že změny, jež od stavu původního nalé

záme v jednotlivých jazycích indoevropských, do značné míry

byly způsobeny stykem a míšením Indoevropanů s lidem jinak

mluvícím, uznáváno a učeno dávno. U Feista je ovšem výklad ten konkrétně prováděn na určitých zjevech (pošinutí souhlásek,

slovník, přízvuk), ale právě v jednotlivostech nelze věc dokázati,

nýbrž výklad takový zůstává v případech jednotlivých jen více

nebo méně pravděpodobnou theorií.

This content downloaded from 188.72.126.108 on Sat, 14 Jun 2014 22:36:33 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 149

V knize o Indoevropanech pokládal Feist za národ, který

vštípiv staršímu obyvatelstvu svou řeč dal tak popud, že v ústech

toho obyvatelstva se vyvinul nový indoevropský dialekt, Kelty. V brožuře Indogermanen und Germanen od mínění toho upouští a spokojuje se tím, že to provedl neznámý nyní kmen indoevrop

ský. Jinak v brožuře té rozvádí a podrobněji dovozuje tuto svou

theorii; výklady jeho jdou tu více do šířky než do hloubky a není tu — kromě věci již uvedené — nic v podstatě nového

a odchylného od výkladu staršího.

Pravlast indoevropskou klade Feist do centrální Asie, ale

neodvažuje se určení bližšího. Snesl pro to důvody rázu rozma

nitého, anthropologické, historické, kulturně-historické, jazykové,

neposledním důvodem je mu také tocharština, jíž vůbec v ce

lém spise věnována pozornost veliká, ale nemyslím, že by dů

vody ty přesvědčovaly. Zůstane i po výkladech Feistových zatím

při tom, že východiště Indoevropanů dlužno hledati někde na

východě; zda v Evropě nebo v Asii nebo na hranicích Evropy a Asie, nelze říci. Oldřich Hujer.

Rudolf Blùmel, Einfiihrung in die Syntax. Heidelberg 1914, XII ~f" 283. Indogermanische Bibliothek, zweite Abteilung: Spraehwissenschaftliche Gymnasialbibliothek, VI.Band. Za3*60 mk.

Bylo -li spisovatelovým přamm, aby jeho uvod do skladby,

jenž jest věnován H. Paulovi a F. Klugovi, nabádal k samo

statnému promýšlení syntaktických otázek, není pochyby, že přání to nezůstane nevyplněno. Bliimelova kniha má mnohé vlastnosti,

jež tomu nebudou na překážku. Samostatnost i bystrost prokázal Bliimel několika pracemi, jež nejsou odborníkům neznámy (Die

Aufgaben der nhd. Wortstellungslehre, PBB. 35, 494—534; Neu

hochdeutsche Appositionsgruppen, Zprávy gymn. ve Wiirzburgu na r. 1909—10 a 1910—11, str. 48-f-85; Der Ursprung des

griechisc^en Bereichsakkusativs und anderes, IF. 33, 1—96;

,Verbindung von Ganzem und Teil' und andere Gruppen syntak tischer Beziehungen in der nhd. Umgangssprache, IF. 34, 285—

295), a dovednost reprodukovali cizí myšlenky osvědčil na př. v článku »Die Rutzsche Lehre vom Zusammenhang der Spráche und dès Gesangs mit der Kôrperhaltung* (GRM. 4, 389—410). Obě tyto vlastnosti projevují se také v Bliimelově úvodu přes to, že první z nich byla omezována požadavky elementárního uve

dení do skladby a ohledy paedagogickými. Rovněž přístupný sloh Bliimelův, druhdy i aforistický, volba dobře promyšlených

příkladů a občasné zdůraznění důležitých hledisek, to vše bude

napomáhati k dosažení vytčeného cíle.

Kniha Bliimelova má 7 kapitol. Rozsah a úkoly skladby jsou předmětem první kapitoly (str. 1—47). Duchaplná kniha Riesova »Was ist Syntax?* dala jí nejen název, nýbrž v nej

This content downloaded from 188.72.126.108 on Sat, 14 Jun 2014 22:36:33 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions