Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Silbenbildung im Griechischen und in den andern indogermanischen Sprachen.(Ergänzungsheft zur Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete derindogermanischen Sprachen, Nr. 2.) by Eduard HermannReview by: F. NovotnýListy filologické / Folia philologica, Roč. 52, Čís. 4/5 (1925), pp. 292-294Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449882 .

Accessed: 14/06/2014 10:33

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 188.72.126.47 on Sat, 14 Jun 2014 10:33:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

292

t

Úvahy. Eduard Hermann: Silbenbildung im Griechischen und

in den andern indogermanischen Sprachen. (Erganzungsheft zur Zeitschrift fiir vergleichende Sprachforschung auf dem Ge

biete der indogermanischen Sprachen, Nr. 2.). Gottingen, Vanden

hoeck & Ruprecht, 1923. Str. XVI a 381.

Ze zájmu o kvantitu u Homera vyrostla E. Hermannovi

práce zabývající se tvořením slabik ve všech jazycích ie. po v-šech jeho stránkách. Spisovatel zkoumá problém, o který mu

jde, v každém jednotlivém jazyce zvlášť a na konci vyvozuje ze získaných výsledků závěry pro ie. prajazyk.

Jádrem spisu je výklad o tvoření slabik v řečtině, zabíra

jící větší část knihy (1—203). Zde spisovatel uvažuje o všech hláskoslovných zjevech, které souvisí s jeho problémem, všímá

si metriky Homerovy i jiných básníků, zkoumá pravopis nápisů,

papyrů i rukopisů —

svůj nápisný materiál tu uveřejňuje celý,

roztříděný podle dialektů, na str. 132—185 — uvádí a posuzuje

pravidla o dělení slabik, kterým učili staří grammatikové, a doplňuje své prameny také pokusným zkoumáním výslovnosti v nové řečtině.

První otázka, na kterou je podle H. potřebí odpověděti,

je ta, pokud platí slabika s krátkým vokálem za dlouhou, tedy otázka o tak zv. posici. Ve slově έστί je první slabika proto

dlouhá, že jí skupina souhlásek στ poskytuje tolik, aby měla

s jednou morou svého vokálu hodnotu dvou mor. Kde je přesně hranice slabik, o tom mluví H. právem velmi zdrželivě; pro mrtvé jazyky lze podle jeho mínění řešiti jenom otázku, zdali

je slabika zavřená či otevřená. Slabika s krátkým vokálem za

vřená má pro hláskoslovné zjevy souvisící s rhythmickou strán

kou řeči, jako je na příklad tvoření komparativů a superlativů kmenů -o, touž platnost jako slabika s vokálem dlouhým.1

Ovšem délka hlásek jest jen relativní; absolutní jejich délka

je tím kratší, čím delší je slovo. Všechny kvantitativní rozdíly uvádí H. na čtyři stupně, jednu moru, dvě mory, méně než moru

a tři mory.

Výsledek Hermannova zkoumání souhláskových skupin řec

kých je ten, že všechny skupiny o dvou souhláskách po krátkém

1 Myslím, že věci vyložené u Hermanna stačí, aby bylo určitě

odpověděno na otázku, zdali prosodická posice byla úmluva či jev jazykový. Jest jistě dáti za pravdu Grauovi, jenž dokazoval, že sla

biky dlouhé posicí byly dlouhé svým přirozeným složením, ne uměle; Král, jenž vykládá o této otázce v Rhythmice

2 85 п., soudil naopak. Pro latinu snad ani nemohly býti o této věci pochybnosti, když tam má posiční délka stejnou platnost pro místo přízvuku jako délka

přirozená. Je vidéti, že protiklad natura — positio nevystihuje pra vého stavu věci. neboť oboje délky jsou přirozené; l^pe by bylo mluviti o slabikách dlouhých samohláskou a o slabikách dlou

hých souhláskou.

This content downloaded from 188.72.126.47 on Sat, 14 Jun 2014 10:33:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 293

vokálu uvnitř slova náležely jednou к oběma slabikám a tvořily

posici; to platí i pro skupinu konsonant + i nebo u. Hlásko

slovné změny souhláskových skupin se dějí většinou tak, že

se délka slabik nemění, srov. *medhios У μέσσος, *esmi > είμι. Ale jsou i změny, při kterých se délka slabik mění; nej

důležitější jsou ty, kdy se počet mor zmenšuje. Sem náleží

na př. zjev známý z metriky, že před skupinou muta + liquida, nebo muta + nasalis platí slabika s krátkým vokálem za krátkou; to je u H. jeden z případů, kdy je hranice slabiky přeložena

před skupinu souhlásek: slabika je tím otevřena a slovo ztrácí

jednu moru. Toto otvírání se dělo v řečtině postupně i u jiných

skupin, až konečně v nové řečtině všechny skupiny, které je možno vysloviti na začátku slabiky, náleží к slabice následující.

Po dlouhých vokálech před konsonantem byly souhlásky znělé (l, r, m, n, иэ, i, u) jednomorové, ostatní kratší než moru.

Tři mory, které takto vznikaly v slabikách typu dn, byly již v prařečtině uváděny na dvě krácením dlouhého vokálu. Při

skupině tří konsonantů nelze obecně určiti, ke které slabice

náleží konsonant prostřední. Na konci slova je každá jednoduchá souhláska po krátké

samohlásce kratší než jednu moru, nepočítáme-li mezi souhlásky druhou složku dvojhlásek opatřených taženou intonací.1 Skupina souhlásek na konci slova činí posici, ale i tu nastala změna, srov. přizvukování βούκλεψ У βοΰκλεψ. Po dlouhé samohlásce

byla na konci slova každá souhláska kratší než jednu moru, i druhá složka dvojhlásky s taženou intonací.

Souhláska nebo skupina souhlásek na začátku slabiky nemá pro délku slabiky významu.

Zprávy grammatiků o dělení slabik neodpovídají podle H.

skutečné výslovnosti a jsou stanoveny spíše pro písmo. Písmo

samo pak je nedostatečný pramen к poznání, jak se vyslo

vovalo; je jistě divné, že na attických nápisích nesouhlasí dě

lení slabik s posičními délkami, jak je známe z veršů. Teprve

rukopisy se řídí čím dále tím více pravidly grammatiků.

Zkoumání jednotlivých jazyků ostatních namnoze potvrdilo Hermannovi výsledky, ke kterým došel při řečtině, a proto se nerozpakuje přičísti řeckou stavbu slabik již ie. prajazyku

(str. 348). Vývoj šel ve všech ie. jazycích více nebo méně

týmž směrem к otvírání zavřených slabik a tím ke

1 Na str. 93 η. zmiňuje se H. také o místě Dionysia Hal. π. ovv&.

p. 75 U.-R., kde je měřeno &g καλόν έπί—и— u w, εννοιαν 'έχων и — а р., a přiznává se, že tuto míru nedovede vysvětliti; snad

je to prý několik zvláštností, které také žádají svého zvláštního výkladu. 0 tomto místě v. v mé Eurhythmii str. 65 nn.; výklad tam podaný bych nyní obměnil tak, že krátký vokál -j- v může býti podle Dionysia po kládán za rovnomocný s dvojhláskou. Ani Η si nevšiml, že tu jde všude o —v.

This content downloaded from 188.72.126.47 on Sat, 14 Jun 2014 10:33:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

294 Úvahy.

zkracování. Značnější odchylky od stavu, jaký je viděti

v řečtině, nalézá H, zejména v jazycích slovanských. Práce Hermannova není dost ucelená a úměrná; o někte

rých jazycích se v ní vykládá poněkud zběžně, zvláště, pokud mohu souditi, o jazycích slovanských. Ale je to práce velmi

záslužná tím, že činí svým ústředním problémem otázku o slo

žení slabik, že tento problém nezávisle řeší a teprve pak z toho

řešení vyvozuje důsledky pro jiné, velmi četné hláskoslovné

a tvaroslovné zjevy i; před tím se to dělalo obyčejně naopak a hranice slabik byly stanoveny a posouvány ad hoc. Nevím

ovšem, nezašel-li H. ve snaze po jednoduchém výsledku příliš daleko. F. Novotný.

Edwin Marion Сох: The poems of Sappho. With histo rical and critical notes, translations and a bibliography. V Lon

dýně a New Yorku 1924; Williams and Norgate; Cb. Scribner's

sons. Stran 154. Za 52 sh. 6 d.

Vydání Goxovo jest určeno pró širší veřejnost. Tím se vy

světluje jeho ráz. Skládá se ze tří hlavních částí: úvodu (к. I.

а II.), textu zlomků Sapfiných a jejich překladu (к. III.) a ob šírné bibliografie (к. IV.).

К. I. podává stručný výklad o životě a básních Sapfiných. O živote jest uvedeno stručně celkem vše, co o něm víme. Spor

ných otázek Gox ovšem neřeší, nýbrž je jen naznačuje a roz

hoduje se pro některé mínění. Soudí na př., že nejdůležitější část života Sapfina byla mezi r. 610—570. Na str. 14. mohlo

býti snadno vpraveno do textu, že Charaxos byl nejstarší ze

3 bratří Sapfiných, jak jsme nyní zvěděli z Anonymovy bio

grafie SapGny v Oxyrh. Pap. XV, p. čís. 1800, zl. 1. ř. 8 n.

Nejdůležitější jest ovšem zaujmouti správné stanovisko к staro

věkým zprávám o perřersním poměru Sapfině к družkám. O těchto

věcech může býti i ve spisu rázu více populárního pojednáno

obšírněji, ježto o tom širší veřejnost poměrně nejvíce ví. К ře

šení tohoto těžkého problému bylo by však, myslím, potřebí

nejen vědce (klassického filologa), nýbrž též psychopathologa a ženy! Nic by nebylo nepřirozenější než odbývali ona obvinění

naivním rozhorlením nad útoky na čest čisté ženy a pod. Proč

by se mělo a priori odmítati toto těžké ovšem obvinění? Zda

se nevyskytují mezi spisovatelkami a spisovateli vůbec zrůdné

typy? Proč by z nich nemohla býti Sapfo? Leč materiál, který

1 Nemůžeme jich tu vypočítávati všech, ale uvádíme aspoň vzor nou ukázku dialektické geografie, přehled různých způsobů, jak se

jeví skupina nas. n. liq. -j- Ц- Ve stati o latině pochybuje H., že by bylo nutno uznávati délku vokálu před skupinou ns a nf; také ne uznává výklad délky v áctus a pod. pravidlem Lachmannovým a soudí, že je ty délky vysvětliti přece jen analogií; vykládá o i а г u sloves na —io; krátkostpřípony —um v gen. pl. vysvětluje iambickým krácením.

This content downloaded from 188.72.126.47 on Sat, 14 Jun 2014 10:33:46 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions