Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Zur Entstehung der Ilias. (Schriften der Wissenschaftlichen Gesellschaft in Strassburg, 34.Heft.) by Eduard SchwartzReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 45, Čís. 6 (1918), pp. 360-361Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23445325 .

Accessed: 14/06/2014 20:57

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sat, 14 Jun 2014 20:57:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

360

Úvahy. Eduard Schwartz: Zur Entstehung der Ilias. (Schriften

der Wissenschafllichen Gesellschaft in Strassburg, 34. Heft.) V Slrass

burce 1918, K. J. Triibner. Str. VIII a 40. Za 3 rak.

V poslední době čím dále tím více se uznává jednotný původ

Iliady. Také Wilamowitz dokazuje ve svém nejnovějším díle Die

Ilias und Homer (v Berlíně 1916, srv. úvahu Kolářovu v Listech

XLIV, 1917, 37 n.), že větší část Iliady sám vytvořil nebo podle starších básní sepsal jediný básník. Naproti tomu Schwartz se hlásí

k staré theorii písňové. Soudí, že Ilias vznikla sloučením několika

samostatných básní epických. První opěvovala hněv Achilleův;

pořádající básník ponechal z ní jen začátek (A). Druhá jednala o bojích Trojanů s Achaji a závodila s básní o hněvu. Přední

místo v ní měli Diomedes a Aineias. Je dosti pozdní, neboť zná

již uzavřenou taktiku mass. Není jednotného původu: básník zpěvů AE nalezl již hotovou báseň o souboji Menelaově s Paridem (F),

přepracoval její konec a připojil ji k své vlastní skladbě. Skla

datel zpěvu Γ nerad líčil boje, chtěl hlavně vykresliti Parida a

Helenu. Epos Γ-Ε bylo východiskem dvěma samostatným básním,, o Hektorově návštěvě v městě (Z) a o souboji jeho s Aiantem

(.H 1—322). Jej:ch skladatele líčili sympathičtěji Trojany než básník eposu F - Ε ; do jisté míry ho kritisovali, ale při tom ho

následovali. Pořádající básník spojil epos T-E i básně Z Ά Η

1—322 se zpěvem A; pojítkem bylo vypravování o klamném snu

Agamemnonově, radě a vytažení vojska (JB). Episoda o Thersitovi

(B 87 n.) je pozdější přídavek, původně samostatná báseň. Byla

připojena motivem zkoušky (πείρα). V původní básni Agamemnon

nevybízel na zkoušku Beky k návratu, nýbrž nevolky vzbudil svou

řečí jejich touhu po domově. Thersita neusmrtil Odysseus, nýbrž. Achilleus. Končila se v. 335, když Odysseus uklidnil vojsko. V. 336—404 přidal pozdější redaktor. Třetí báseň neb skupina básní jednala o porážkách Achajů a činech i smrti Patroklově.

Je obsažena ve zpěvech A-P. Co předchází (H323-K) je po zdější přídavek. Ve čtvrté básni se mluvilo o zachránění mrtvoly

Patroklovy Achilleem a jeho rozmluvě s Thetidou (2), o jeho boji u řeky (Φ), vítězství nad Hektorem (X) a smrti. Ostatní části

jsou pozdější. Ilias se jistě končila smrtí Achilleovou, jež se v ní

předpovídá (Σ 95, Φ 277, X 359). Proto Malá Ilias, která je po kračováním Iliady, se začínala sporem o zbroj Achilleovu (Aristot..

poet. 23, 1459 b 5). Pozdější básníci změnili konec a vypravovali o pohřbení Patroklově ($") a vydání mrtvoly Hektorovy (Ω).

Jak viděti, nepředstavuje si Schwartz vznik Iliady jednoduše. Musí uznávati množství veršů vložených, vynechaných a přepra

covaných, jimiž pořádající básník sloučil jednotlivé básně v nový celek. Ale kdo čte nepředpojatě Iliadu, stop tak četných změn,

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sat, 14 Jun 2014 20:57:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 361

nepozoruje. Schwartz hledí pouze k obsahu, vše episodické vylu

čuje, rozkládá v prvky ne báseň, nýbrž báj. Básnickou techniku, řeč a metrům neprávem pouští se zřetele. Proto s jeho výklady málo

kdo bude souhlasiti. Správně snad určuje některé pozdější přídavky

{vy, Ψ, β), .ale ty vytkli již dřívější badatelé. Κ. Svoboda.

Otto Kern: Reformen der griechischen Religion (Hal lische Universiťálsreden 9). V Halle η. S. 1918, M. Niemeyer. Str. 22. Za 1*50 mk.

v dějinách řeckého náboženství má veliký význam VII. a VL

stol. př. Kr. Ježto anthropomorfistické náboženství Homerovo většině

lidu nedostačovalo a nevyhovovalo, objevilo se tehdy na různých místech Řecka nové hnulí náboženské, usilující především o mravní

povznesení. Jeho hlavní tři pioudy, delfské náboženství Apollo

novo, eleusinské mysterie a orfismus charakterisuje stručně, ale

velmi zajímavě O. Kern v slavnostní řeči universitní.

V" Apollonovi delfském vidí především boha čistoty. Musil

se sám očišťovati ze zabití draka Pythona dlouholetým pokáním. Zakazoval krvavou pomstu. Jako dárce věšteb byl též bohem

pravdy. Zbožným lidem, jako stavitelům Agamedovi a Trofoniovi,

synům Kleobiovi a Bitonovi, dopřával klidné smrli. Hlasateli jeho moudrosti nebyli jen delfští kněží, nýbrž i staří mudrci a z bás

níků zvláště Pindaros.

Účastníci mystérií eleusinských stávali se dítkami božími

a zajišťovali si radostný život posmrtný. Pozoruhodný jsou názvy bohů a jejich vyznavačů, označující jejich stav neb činnost a za

krývající pravé jméno: Kore (dívka, t. j. Persefone), &εαί (bohvné, t. j. Demeler a Persefone), Pluton (dárce bohatství, t. j. Hades)r Eubnleus (dobrý rádce), Triptolomos (trojí válečník), Eumolpidai

(pěvci), Kerykes (hlasatelé). V Eleusině viděli Řekové »zemi pří chodu» (ελενσομαι).

Náboženství orfické dalo věřícím posvátnou knihu, obdobnou

naší bibli. Jeho vyznavači hleděli dojiti spásy askesí, umrtvováním

těla. Nevěřícím hrozila muka podsvětí. Nauky orfické působily na

školu Pythagorovu a na Platona. Orfický zákaz požívati vajec vy kládá Kern (na str. 18) tím, že bývala obětována bohům pod zemním a byla tudíž posvátná. Ale byla tu stejná příčina jako·

při zákazu jisti maso zvířat. Podle animistických představ sídlí

ve vejci, jakožto prameni nového života, lidská duše. V báji o požití Dionysa (zvaného Fanes a Zagreus) Diem a Titany, z nichž po

cházej! lidé, vidí Kern tento hlubší smysl: člověk chová v sobě

prvek pozemský (titánský) i božský (Dionytův). Tento má býti zachráněn a zproštěn všeho tělesného. Avšak základ oné báje

jistě jiný: jedňak starý mythos o střídání vlády nad světem, jednak kultovní legenda, kterou se mělo vysvětliti požívání boha (v zvířecí

podobě) věřícími. Κ. Svoboda.

This content downloaded from 195.78.109.54 on Sat, 14 Jun 2014 20:57:58 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions