Untersuchungen zur Geschichte und Verwaltung Aegyptens unter roemischer Herrschaftby Arthur Stein

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Untersuchungen zur Geschichte und Verwaltung Aegyptens unter roemischer Herrschaft byArthur SteinReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 43, Čís. 2 (1916), pp. 134-136Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449186 .

Accessed: 14/06/2014 04:25

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.108.199 on Sat, 14 Jun 2014 04:25:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

134 Úvahy.

Arthur Stein : Untersuchungen zuř Geschichte und Verwaltung Aegyptens unter roemischer Herrschaft Stuttgart 1915, J. B. Metzler. Str. XI a 260. Za 9 mk.

Kniha Steinova obsahuje šest pojednáni o dějinách doby císařské, zejména egyptských. V prvním správně a výstižně řeší

olázku o povaze vlády Augustovy, již po vzoru Mommsenově

nazývá dyarchií (t. j. vláda principa a senátu). Výkladu Ed.

Meyera (Hist. Ztschr. 91, 1903, sir. 385 n. = Kleine Schriften, Halle 1910, str. 441 n.), jako by byl Augustus chtěl obnoviti stát

svobodný, právem nevěří a tvrdí, že vědomě připravil konec

republiky, třeba se snažil zachovati formy ústavní. Prostředky,

kterými upevnil moc svou proti senátu, byly nové uspořádání

senátu, k němuž vlastně neměl práva a při němž vyloučil živly sobě nepohodlné, dále vrchní vojenské velení a vypomáhání

státu, zvláště při opatřování obilí.

Nový materiál, hlavně nápisný, snáší v druhé stati o po čátcích císařského kultu. Ukazuje, že v Římě samém nebyl

Augustus za svého života ctěn jako bůh, ač počátek byl učiněn

kultem jeho genia. Zato v ostatní Itálii a v provinciích se mu

dostalo božských poct soukromých i veřejných. V západních

provinciích dálo se to z podnětu samotného panovníka v konciliích

(provinciálních sněmech) vždy ve spojení s uctíváním bohyně města Říma. Ve východních provinciích byla pro to již půda

připravena kulty králů hellenistických. Spojení s bohyní Říma ne

bylo tu nutné, třebas chrámy byly úředně zakládány také k její

poctě. Augustus byl nazýván ΰεός a při jeho jménu se přísahalo. V Egyptě nebyla Roma vůbec uctívána, ježto tam vládl pa novník sám.

V další části jedná spis. o dobytí Egypta, vlastně jen o po slední jeho fasi, totiž o událostech po bitvě u Aktia (2. září r. 31) až k dobytí Alexandreie (1. srpna r. 30) a triumfu Octavianovu

(13.—15. srpna r. 29). Nevhodně jest uspořádán výklad o státoprávním poměru

Egypta k říši. Příčiny zvláštního jeho postavení spatřuje totiž spiso vatel jednak v kontinuitě správy z doby Ptolemaiovců, jednak v způsobu, jak byl Egypt přivtělen k říši (dobytí), jednak ve vý znamu jeho pro principa jakožto zdroje příjmů. Pod tyto tři

rubriky a ještě další dvě — »trvání některých zjevů» a «změ

něně poměry« —

zařaďuje výklady o rozmanitých sporných

otázkách, stručné, pokud následuje jiných badatelů, obšírné,

pokud na několika místech podává vlastní výzkumy. Tak při náší nové doklady pro výjimečné postaveni Alexandreie v Egyptě:

'Αλεξάνδρεια κατ' Αί'γνπτον, Άλ. και ή χώρα, 'Αλ. καΐ Αίγυπ

τος a j. Vzhledem k známému zákazu, že žádný senátor ne

směl vkroSiti bez dovolení císařova do Egypta, zkoumá, kdo

ze senátorů tam přišel, kdo tam měl majetek a naopak, kdo

This content downloaded from 195.78.108.199 on Sat, 14 Jun 2014 04:25:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy 135

z Egypťanů se stal členem senátu. O správci knihovny alexan

drijské (επιστάτης τοΰ Μουσείου) dokazuje pravdě podobně, že

nebyl zároveň ani Ιερεύς a άρχιδιχαστής, jak soudil W. Otto

(Priester und Tempel im hellenistischen Agypten I, v Lipsku

1905, str. 166), ani άρχιερεύς, jak se domníval 0. Hirschfeld (Die kaiserlichen Verwaltungsbeamten, 2. vyd., v Berlíně 1905, str. 363). Jinak souhlasí s U. Wilckenem (Grundziige und Chresto

mathie der Papyruskunde I 1, v Lipsku 1912, str. 56 n.), že s Reky v Egyptě nebylo naloženo jako s podrobenými (dediticii), ač bylo země ve válce dobyto, s Th. Mommsenem (Arch. f. Pap. I, str.

273 n.), že římské denáry obíhaly v Egyptě pod jménem άργυ

ρίου δραχμαί, aby byla zakryta změna poměrů, a L. Mitteisem

(Rômisches Privatrecht I, v Lipsku 1908, str. 350), že Egypt

nebyl soukromým majetkem císařovým, nýbrž součástí státu.

Přes to právem pokládá za nepřesné, nazývá-li se u slarověkých

spisovatelů někdy provincií. Dochází pak téhož závěru jako K. J. Neumann (Einleitung in die Altertumswissenschaft III2, 1914, str. 459), že byl spojen s říší reální unií.

Nejpůvodnější je kapitola o jazykových poměrech v Egyptě. Úvodem se vykládá o tom, jak se Římané vůbec chovali k řečtině, Státním jazykem pro římské občany (třebas řeckého původu) byla

latina, ale řečtina byla trpěna z praktických příčin. Egypt v té

věci jako i v jiných měl zvláštní postavení. V oboru ius civile

měla místo ovšem jen latina. V ní byly skládány závěti řím

ských občanů, prohlášení o nastoupení dědictví, ohlášení práv na ně, oznámení narození dítek a j. Jinak však úřední řečí byla

řečtina; neboť latinsky málokdo rozuměl. Řecká byla podáni k úřadům i odpovědi na ně a výnosy úředníků. Ti si vzájemně

dopisovali řecky, v kanceláři jednali řecky a snad i přelíčení mezi Římany projednávali v tomto jazyce, neboť zápisy o nich

(ϋπομνηματισμοί) jsou jen řecké. Také císař dopisoval sou

kromníkům řecky a vydával řecká nařízení. Latiny se užívalo

jen ve styku s vojskem a ústředními úřady v Římě. Armádní

řeč byla latina, ale v kancelářích vojenských bylo sem lam

užíváno i řečtiny. Stříbrné mince měly nápisy jen řecké. V provin ciích v tomto případě i v jiných užíváno latiny i řečtiny.

V poslední části se jedná o kanceláři praefecta (Alexan dreae et) Aegypti, jenž zastupoval panovníka. Byl v ní zaměstnán

είσαγωγενς, který však nebyl činný při soudě, jak bychom sou

dili z jeho jména (δίκας εισάγειν), nýbrž byl správcem regi stratury. Vedle něho byl ještě ύπομνηματογράφος, jenž patrně skládal protokoly.

Ve zvláštním dodatku je sestaven spisovatelem seznam

posud známých latinských papyrů. Z toho, co bylo uvedeno, vysvítá, že dílo Steinovo nemění

sice podstatné názorův o Egyptě, k nimž se dospělo v pracích

posledních let, ale že přináší řadu cenných příspěvků k staro

This content downloaded from 195.78.108.199 on Sat, 14 Jun 2014 04:25:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

136 Úvahy.

věkým dějinám. Avšak i lam, kde jde Stein více méně ve stopách

jiných badatelů, podává vždy spolehlivé poučení, opírající se

o důkladné a střízlivé zpracování velikého množství nápisů,

papyrů, zpráv starověkých spisovatelů i domněnek nových ba

datelů. Κ. Svoboda.

Exekuční listiny dle práva papyrů. Poctou k sedmdesá

tým narozeninám dvoř. rady prof. dra Emila Olta sepsal prof. dr. Josef Vančura. (Rozpravy české akademie, třída I., číslo 54.) V Praze 1915. Str. 57. Za 110 K.

Professor právnické fakulty dr. J. Vančura vydává již druhou

rozsáhlou studii z oboru práva papyrů. První (ve Sborníku věd

právních a státních sv. XIII, 1913, str. 268—314) týkala se

egyptských knih pozemkových, druhá jedná o exekučních listinách.

Na jejich základě mohl věřitel bez zvláštního soudního rozsudku

vésti exekuci proti dlužníku, jenž nesplnil svého závazku. Užívali

jich již Řekové (po prvé u [Dem.] XXXV 10 η.), v papyrech se

vyskytují od nejstarší doby až do VI. stol. po Kr. Vyznačuje je rčení: ή πράξις έστω .. κα&άπερ έκ δίκης (»exekuce budiž

vedena jako podle rozsudku«). Někdy je snad zastupovala slova:

fj πράξις έστω τω τρόπφ, φ âv βούληται neb ώς προς τα

βασιλικά (t. j. jako při státních pohledávkách, tedy s největším

důrazem), neb κατά το διάγραμμα (»podle ustanovení·*).

Aby se mohla exekuce po každé bez nesnází provésti, byl ve smlouvě dlužný předmět vždy vyjádřen určitou peněžitou

částkou, a to i tehdy, když nešlo o peníze, nýbrž o zapůjčení obilí neb jiných věcí, nebo když se někdo zavázal, že něco vy koná. Také byly přesně v listině stanoveny úroky a po případě i pokuta, kterou měl dlužník zaplatiti, nedostál-li včas svému

závazku. Posléze se zavazoval někdy dlužník, že nahradí βλάβη και δαπανήματα, t. j. škodu a výlohy vzniklé při vymáhání

pohledávky. Exekučních listin bylo hojně užíváno při zápůjčkách peněz

i plodin, při depositech (jestliže někdo svěřil něco v uschování

druhému), při svatebních smlouvách, když si manželka vymiňovala vrácení věna a soukromého jmění v tom případě, že by bylo man

želství rozloučeno, při smlouvách nájemních, trhových, a to

ve prospěch prodavačův, nebyla-li kupní cena hned celá zapla

cena, i kupcův, měl-li prodavač teprve později dodati zakoupený

předmět, nebo kdyby někdo jiný vystoupil s nárokem na něj, a konečně při smlouvách rukojemských,. když se někdo zaručil

za druhého, že za něho zaplatí nebo půjde do vězení a pod.

Exekuce se vztahovala v době Ptolemaiovců zpravidla na

osobu i majetek dlužníkův, jak plyne z formule: έκ τε αύτοϋ

τοϋ όεδανεισμένου και έκ των υπαρχόντων αύτφ πάντων

a pod. Za vlády římské byla osobní exekuce (prodání do otroctví,

This content downloaded from 195.78.108.199 on Sat, 14 Jun 2014 04:25:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions