Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Beiträge zur allgemeinen und vergleichenden Sprachwissenschaft by Hannes SköldReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 59, Čís. 2/3 (1932), pp. 179-183Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23454705 .

Accessed: 15/06/2014 08:01

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.49 on Sun, 15 Jun 2014 08:01:59 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy, 179

Proti vlivům řeckým se projevuje reakce nejdůsledněji v životní činnosti M. Porcia Katona. V pozdějších dobách lze

pozorovat odklon od kulturních prvků řeckých v živějším pěsto vání lidové frašky italské ·—

alespoň nějaký čas než pronikl mimus —, konečně také v čistě formální snaze t. zv. latinských rétorii poskytovat plný rétorický výcvik i bez znalosti řečtiny. Jediné správný vztah ke kultuře řecké si nalezla doba Augu stova. Dílo Horatiovo a Vergiliovo harmonicky slučuje prvky řecké vzdělanosti s národní povahou římskou. U pozdějších básníků je pokles z klasické vjrše. Když v dobách ještě pozdějších bylo velkým přílivem cizinců porušeno pevné, nacionální jádro římského státu, počíná se vliv řeckého ducha v tvorbě literární

projevovat jen jako vnější pozlátko. Dotkli jsme se jen některých stránek Klotzovy přednášky.

Ale autor přihlíží i к vývoji politických názorů: zmiňuje se o ideálech mladšího Scipiona, příčinu nezdaru Caesarova vidí v tom, že přezíral nacionální složky římské povahy, jsa oddán

idejím helenistickým. Naproti tomu vláda Augustova znamená

vítězství nacionalismu.

Vybíraje ke konci z výsledků svého pozorování jakési historické memento, ukazuje Klotz, že vývoj římských dějin může býti svědectvím, jak vlivy cizí mohou jen tam přinést skutečný užitek, kde vrůstají do půdy národně uvědomělé

a pevné, a konečně, že to nejsou materiální, nýbrž naopak du

ševní hodnotv, které posléze rozhodují i v boiích politického

života. Zdeněk К. Vysoký.

Hannes Skóld, Beitrage zur allgemeinen und vergleichenden Sprachwissenschaft. Lund, Hakan OhlssonsBuchdruckerei, 1931. Str. 129.

Dvě části, z nichž se skládají tyto „Příspěvky", obírají se věcmi docela různými, ale to mají společné, že se v nich autor

vyrovnává se dvěma směry, jež se v jazykovědě posledního desíti

letí — ovšem v odvětvích docela různých a různým způsobem — projevily: v části první (str. 3—79), nadepsané „Sprachgeo graphie und Indogermanistik", se zabývá normami, jež pro po suzování jazykových jevů stanovil italský linguista M. Bartoli

především v své knize „Introduzione alla neolinguistica" (Ženeva

1925), a významem jazykového zeměpisu pro srovnávací jazyko

zpyt indoevropský, v části druhé pak (str. 80—129) pod titulem „Zur Verwandtschaftslehre: Die kaukasische Mode" se obrací

proti výkladům, jež hledají příbuzenství rozmanitých jazyků u jazyků kavkazských, aniž jsou pro to podstatné nějaké důvody, a proti způsobu nazírání na příbuzenské vztahy jazyků, jehož

hlasatelem je ruský linguista, zakladatel jafetidologie, N. Marr. Tuto druhou část svých „Příspěvků" vydal Skold způsobem

dost neobvyklým samostatně již r. 1929 jako „otisk z Beitrage 12*

This content downloaded from 195.34.79.49 on Sun, 15 Jun 2014 08:01:59 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

180 Úvahy.

zur allgemeinen und vergleichenden Sprachwissenschaft", spa

ginací, jakou má v tomto souboru. Vydal ji dříve patrně proto, že jde v ní z největší části o polemiku ve vlastní věci, o polemiku s antikritikou Bořkovou a se Schmidtovou kritikou jeho spisu o ossetských slovech v maďarštině (Die ossetischen Lehnwórter

im Ungarischen, Lund 1925). S Bořkem vede Skóld polemiku o jazyk mitannský. B. 1926 uveřejnil v Journal of Boyal Asiatic

Society článek o tomto jazyce, v němž odmítl mnohé vývody

Bořkovy starší práce „Die Mitannisprache" (1909); Bork hájí své stanovisko v témž časopise r. 1928 a touto antikritikou obírá

se Skóld nyní ve svém spise (str. 98—105), háje své námitky a ukazuje na nedostatky argumentace Bořkovy. Bork uváděl

jazyk mitannský v jistý vztah s jazyky kavkazskými, jistě zcela

neprávem, a tak se dostala tato polemika v širší rámec polemiky

proti „kavkazské módě" a proti diletantským výkladům o pří buznosti málo známých jazyků, a to tím spíše, že Bork také

jazyk lykijský z M. Ásie — ovšem daleko určitěji než jazyk mi

tannský — přiřazuje к jazykům kavkazským (Skizze des Lii kischen, Konigsberg i. P.-Leipzig 1926): tímto výkladem se obírá a jeho bezpodstatnost, jakož i methodické jeho nedostatky ukazuje Skold ve svém spise na str. 88—97. Vidí v Bořkovi německého Marra a proto předeslal těmto dvěma statím, věno

vaným Bořkovi, stať o methodě Marrově (str. 80—87), v níž na

základě citátů z různých spisů Marrových ukazuje nesprávnosti a nedostatky jeho vývodů. Jako „Appendix" к těmto polemic

kým partiím, obracejícím se proti „kavkazské módě", proti hledání příbuzenství rozmanitých jazyků u jazyků kavkazských,

připojil Skold stať, která svým rozsahem (str. 105—129) tvoří

právě polovinu celého tohoto výkladu „o kavkazské módě"; nejde v ní o kavkazské příbuzenství jazyků, nýbrž o kavkazský původ

slov, jež podle Skolda jsou íránská. Skold tu obšírně polemisuje s kritikem svého spisu o ossetských slovech v maďarštině G.

Schmidtem, jenž ve své kritice a epikritice výklady Skóldovy bral v pochybnost. V obsáhlé své odpovědi na epikritiku Schmid tovu pojednává Skold o různých otázkách ossetského hlásko

sloví, o něž při posuzování sporných slov jde, o otázkách séman

tických i jiných. Že je polemika vedena temperamentně a řízně,

je patrné již z toho, do jak širokého rámce jsou polemické tyto stati zařazeny: jde tu o výpravu proti diletantskému zasahování

odborníků do oborů jim nedost známých. Vydání první části své knihy se autor nedočkal. Jak ukazuje

již její nadpis, zabývá se v ní otázkou, jakých výsledků lze se nadíti od methody jazykového zeměpisu, jež tak plodnou se ukázala v jazykovědě románské, pro objasnění jazykových jevů indoevropských. Především jde tu o methodické principy neohn

guistiky Bartoliho, jenž způsob geografického rozšíření jazyko vých jevů činí podkladem pro poznání jejich podstaty. Skold

This content downloaded from 195.34.79.49 on Sun, 15 Jun 2014 08:01:59 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 181

nastiňuje nejprve hlavní zásady nauky Bartoliho podlé sou

stavného jeho výkladu v jeho úvodu do neolinguistiky i jeho námitky proti škole mladogramatické a jejímu učení o hlásko

slovných zákonech a podrobuje jeho positivní i negativní vývody kritickému ohledání. I při rozumném kritickém svém stanovisku

к učení školy mladogramatické béře ji v ochranu proti odsudku

Bartoliho a naopak ukazuje, že i theoreticky zásady Bartoliho nemohou vésti к správnému posouzení jazykových jevů indo

evropských, což se ovšeiu ještě zřetelněji projevuje na kontret

ních případech, o jejichž řešení se Bartoli podle zásad své theorie

pokusil. Bartoli vyložil v několika článcích, že vznik aspirat indo

evropských jazyků souvisí s přízvukem následující samohlásky,

podobným asi způsobem jako známé střídání znělých a nezně

lých souhlásek v germánštině podle zákona Vernerova, a také

mluví přímo o ,,una legge affine alla legge Verner" (tedy přece

zákon!). Skóldovi nebylo těžké ukázati starou methodou ne

správnost tohoto výkladu (štr. 17—31), třebaže při tom ani

do podrobné analysy případů sem náležejících nezacházel.

Z analysy Skoldovy je patrné, že methoda norem, jíž Bartoli chce

řešiti otázky indoeVropského hláskosloví, neobstojí. Tím ovšem není řečeno, že by pro posuzování jazykových

jevů indoevropských geografické jejich rozšíření bylo bez vý znamu, naopak, je třeba především je konstatovat, vždy к němu hledět a náležité poučení pro pochopení zjevů, o něž

jde, z něho čerpat, což už se v jazykovědě indoevropské také děje a dálo. A Skóld, ukázav ještě dobře na některé1 momenty, které

při sledování rozšíření starých jazykových jevů v oblasti indo

evropské nutno mít na zřeteli, naznačuje v několika článcích

(str. 35 nsl.), co z dosavadních výsledků jazykové geografie lze

vytěžiti pro poznání indoevropského prajazyka (při tom jsou některé trefné poznámky o povaze tohoto prajazyka), při studiu

lexikální stránky indoevropských ja/vkit (v tomto oboru jsou

výtěžky jazykové geografie dosud nejcennější), prc hláskosloví

a pro poznání jazykového příbuzenství. llhrnem nalézá Skóld, že obrazu, jenž pro vývoj indoevropských jazyků vyplývá z do

savadních poznatků jazykového zeměpisu, značně se podobají

názory Joh. Schmidta o šíření jazykových novot a o vzájemném

poměru jednotlivých jazyků indoevropských.

lyto theoreticke uvany bkoidovy usti nakonec v reseni jedne konkrétní otázky indoevropského hláskosloví. Linguistická geo

grafie ukazuje, že není hranic dialektických, nýbrž že nářečí

přecházejí neznatelně jedno v druhé, к čemuž dospěl také Joh. Schmidt svou theorií o šíření jazykových změn v podobě vln,

vycházejících z různých center a šířících se s různou intensitou.

Ale poněvadž mezi indoevropskými jazyky takových přechodů není, musí se předpokládati, že takové spojovací členy zanikly; anebo mohlo přesné oddělení vzniknouti tím, že bylo spojení

This content downloaded from 195.34.79.49 on Sun, 15 Jun 2014 08:01:59 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

182 Úvahy.

přerváno vniknutím živlu cizího. Skóld klade si však otázku, zdali skutečně nelze mezi jazyky indoevropskými najiti aspoň stopy takového přechodného pásu, a myslí, že ve známých odchylkách v zastoupení palatál v jazycích baltských i slovanských se pro

jevuje přechodné pásmo mezi dvěma dialektickými oblastmi

indoevropskými, mezi oblastí satemovou a oblastí kentumovou

(Skóld raději chce říkati ,,Dasa-Gebiet" a „Deka-Gebiet"). Aby to ukázal, probírá tuto tolikrát již řešenou otázku znovu (str.

56—74): sestavil všechny dosud uváděné případy, kde za pův.

palatálu je na území satemovém odchylně velára, do skupin podle toho, v kolika a kterých jazycích se vyskytují. Probrav kriticky tyto případy shledal, že se odchylky tyto vyskytují jen v slo vanštině, v baltštině, a snad ve dvou, třech případech také v al

bánštině; případy, jež se uvádějí z jazyků jiných (stind., írán., armen.), sem podle jeho výkladu nepatří. Výklady, jimiž se do sud tento zjev vykládal, Skold veskrze zamítá a vykládá jej sám tím, že tu jde o zjev vzniklý na periferii satemové oblasti, v pře chodním pásmě mezi oblastí satemovou a kentumovou. Jest si

ovšem dobře vědom námitky, žé pak očekáváme sledy tohoto

přechodního pásma také na straně druhé, kentumové, kde by chom měli v zastoupení pův. labiovelár najít podobné nepravidel nosti jako v zastoupení palatál na straně satemové, čehož není:

Skold tuto námitku odstraňuje tím, že kentumovým jazykem, s nímž jazyky baltské a slovanské sousedily, nebyla germánština,

nýbrž zaniklý kentumový jazyk jiný —

tedy nakonec musí zase

pomoci předpoklad Joh. Schmidta, že spojující člen zanikl. Tento výklad Skoldův, ne docela nový, ale ve smyslu linguistické

geografie přesně jím formulovaný po prvé, není ovšem konečným rozřešením této stále sporné otázky baltského a slovanského

hláskosloví, ač je jejím řešením nejsympatičtějším. A také ovšem jím není styčné pásmo mezi oblastí satemovou a kentumovou

prokázáno zcela bezpečně. Na konec ukazuje Skóld na dva syntaktické rysy společné

jazykům baltskoslovanským s jazyky finskými, jichž však ostatní

jazyky indoevropské nemají a z poměrů indoevropských se ne

dají vysvětlit: je to záporový genitiv (a některé jiné odrůdy genitivu) a praedikativní instrumentál. Skold se domnívá, že toto užívání jmenovaných pádů je v jazycích baltskoslov. původu finského (o praedikat. instrumentálu bylo tak již vykládáno dříve). Poněvadž v germánštině nic takového není, vyplývá z toho pro Skólda zase, že v té době Germáni nesousedili ani

s kmeny baltskoslovanskými ani s Finy. Ale závěr takový nutný není — hemají-li Germáni to, co Slované a Baltové od Finů přejali, neplyne z toho ještě, že ani s jedněmi ani s druhými ne sousedili, neboť nemusilo se to, co se od Finů šířilo v jazycích

baltskoslovanských, šířiti také u Germánů, zejména když instru

mentál v germánském systému pádovém zaniká.

This content downloaded from 195.34.79.49 on Sun, 15 Jun 2014 08:01:59 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ovahy. 183

Sbližuje tedy obě části knihy Skoldovy i to, že pojednávaj í obě, každá v jiném směru, o poměru a vztazích jednotlivých jazyků к sobě. Že část první je významnější, je i z krátké této zprávy jasně

patrno: jedná část tato o aktualitách současné jazykovědy, к nimž

zaujímá kritické stanovisko, a přispívá i к řešení konkrétních otázek zásadních i speciálních. Oldřich Hujer.

Tisíc knih pro bibliothekáře. Sestavil Dr. Karel Hoch.

Podporou ministerstva školství a národní osvěty. (Příručky pro vědecké knihovny. Vydává ředitelství veř. a univ. knihovnv

v Praze. I.) V Praze 1932. Str. 192. Za 25 Kč.

Pražská veřejná a universitní knihovna má v I. poschodí

jednoho traktu Klementina umístěnu knihovnu lístkového kata

logu (bibliotheca catalogi — ВС), přístupnou in situ i návštěv níkům knihovny se svolením vedoucího úředníka. Všichni ti, kdo

к svým pracím vděčně užívají pohostinství v ВС, a nepochybně

nejenom ti, uvítají rádi,,Tisíc knih", které sestavil vrch. komisař Dr. Karel Hoch. Příručka obsahuje v podstatě heslový katalog

ВС, ,rozhojněný též o jiné pomůcky' a vydaný za účelem ,učiniti sbírku přístupnější potřebám knihovnické činnosti — a tím i badání soukromému' (str. 5). V příručce sestavené abecedně

podle hesel a opatřené dvojím rejstříkem, věcným a osobním,

jsou uvedeny i skladištní signatury a běžné číslo ВС.' Budiž mi dovoleno při této příležitosti vysloviti především

několik zásadních poznámek к ВС samé.

ВС jest po některých stránkách podivuhodně zastaralá a

jednostranně neúplná. Má-Ii albánskou mluvnici jen Xylandrovu z r. 1835 (č. pořadové 3) nebo arménskou jen Cirbiedovu z r. 1823 (67), má v nich jen ctihodné fossilie, které dávno patřily do skladiště; pro moderní pomůcky mluvnické к oběma jazykům

spokojuji se odkazem к příslušným heslům nových Doplňků к Ottovu Slovníku. Graesseho Orbis latinus uvádí příručka

(986) jen [1. vyd.] z r. 1861 (dodávám, že knihovna má alespoň 2. vyd. z r. 1909 zn. 19C460). Christovy řecké literatury má ВС

(859) jenom jednosvazkové vydání čtvrté; poslední je třísvazkové

šesté, nyní zčásti nahrazené novým dílem Schmidovým. Polsko

český slovník má ВС jen Vočadlův z r. 1883 ve dvou výtiscích

(781). Pro maďarštinu má ВС 6 slovníků, pro dánštinu 7, 'ale obešla se úplně bez slovníku staročeského a ukrajinského. ВС

má 3 chorvatské mluvnice, novořeckou, slovenskou atd., ale

nemá českou, ruskou, rumunskou atd. Má etymologický slovník

arménský a slovanský, ale nemá řecký, latinský, německý atd.

Má školní slovník latinsko-český, ale nemá řecko-český. Ať už

ty věci patří do ВС nebo ne, důslednosti v zastoupení tu není

ani přibližné. Z vlastních bibliografických pomůcek, o jejichž přináležitosti

к ВС nemůže býti sporu, postrádám pokračování Engelmannovy

This content downloaded from 195.34.79.49 on Sun, 15 Jun 2014 08:01:59 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions