Recenze

Jiří MACHÁČEK, Pohansko bei Břeclav. Ein frühmittelalterliches

Zentrum als sozialwirtschaftliches System, Studien zur

Archäologie Europas 5, Bonn, Verlag Dr. Rudolf Habelt GmbH

2007, 441 s. + CD, ISBN 978-37749-3487-0.

Brněnský archeolog Jiří Macháček ve své habilitační prací

jednak nastínil moderní metody zpracování rozsáhlých

archeologických souborů, jednak je důsledně aplikoval na

materiál z raně středověkého Pohanska. Svou práci rozčlenil do

pěti větších celků.

Po stručném úvodu se autor věnuje základním metodologickým

otázkám a vysvětluje cíle své práce: jde mu o rozeznání

praktické funkce, společenského významu a symbolického smyslu

raně středověkých center Moravy (12). Navazuje na D. Třeštíka

a E. Neústupného a klade za premisu archeologického bádání

srovnávání jednotlivými disciplínami nezávisle vytvořených

modelů (s. 13).1 Macháček považuje archeologické prameny –

oproti historickým – za prameny bez autonomní kauzality, bez

příběhu a účelu.2 Za nutné východisko při zpracovávání těchto

1 To je ovšem po mém soudu možné pouze v omezené míře, neboť

archeologie již v sobě zahrnuje některé pojmy a interpretační

modely dalších humanitních disciplín jako premisu svého

tázání. Té se ovšem nelze zbavit, a je proto vhodnější je

explicitně formulovat a nadále s nimi počítat. Viz Jan

KLÁPŠTĚ, Dějepis a archeologie: příbuzenství jak se patří, in:

Dějiny ve věku nejistot. Sborník k příležitosti 70. narozenin

Dušana Třeštíka. Red. J. Klápště – E. Plešková – J. Žemlička,

Praha 2003, s. 96-109.

2 Definuje je tedy v zásadě stejně, jako před více než stoletím

Ernst BERNHEIM, Lehrbuch der historischen Methode und der

Geschichtsphilosophie, Leipzig 61908, s. 467-477, 524-536 (ale

i Johann Gustav DROYSEN, Historik Vorlesungen über

Enzyklopädie und Methodologie der Geschichte, München 1937)

2

souborů archeologických pramenů proto autor považuje užití

systémově teoretických a statistických metod, jež za nutného

předpokladu nenáhodnosti statistických shluků v korpusu

archeologických pramenů a jejich korespondence s chováním

lidské společnosti umožňují překonat bariéry, které našemu

poznání kladou transformační procesy, a dovolují dospět

prostřednictvím archeologické analýzy k vytvoření popisného

systému těchto jevů (s. 15-17, 21).3

Konkrétně hledá autor pomoc u faktorové analýzy,

clusterové analýzy a vektorové syntézy, jejichž výsledky hodlá

prověřovat prostřednictvím metody VARIMAX a Kolmogorov-

Smyrnovova testu ODKAZ – ten je vyřešen pozn. 4 (s. 17-19).

Jedná se tedy jak v případě analytických, tak v případě

validačních metod o poměrně sofistikované nástroje statistiky,

užívané již i v některých dalších humanitních vědách, např.

v psychologii, sociologii, jazykovědě nebo vědě literární.4 Za

„pozůstatky“, které byly vytvořeny pouze pro svou dobu a nás o

minulosti informují spíše druhotně. Kronika je tedy podle

Bernheima památkou, Denkmal, pokud v ní čteme o politickém

dění, mění se však v pozůstatek, sledujeme-li s její pomocí

průběh hláskových změn. Podle tohoto podstatně méně

schematického třídění představují archeologické prameny pouze

jeden z mnoha pozůstatků. Bernheimovo členění je tak mnohem

bohatší, neslouží pouze snaze vybudovat identitu disciplíny,

jak na čtenáře někdy může působit četba prací E. Neústupného

ODKAZ, o nějž se po metodické a metodologické stránce Macháček

opírá. Jisté rovněž je, že písemné prameny toho typu, jaký asi

myslí Macháček (a Neústupný), obsahují pokus o osmyslnění

dějin, obsahují zdání událostí, stanovisko. Avšak tím spíše

vyžadují interpretaci, neboť zachycují skutečnost pouze

s určitým cílem a z určitého hlediska. Sami o sobě jej nemají,

neobsahují žádný příběh, který by stačilo pouze opsat,

respektive to nemůže být konečným cílem kritického historika.

3 Na s. 21 Macháček píše: „Jedinou možností, jak uchopit vývoj

společnosti komplexně, představuje chápat archeologické

prameny jako pozůstatky strukturovaného systému.“

4 K bližšímu seznámení s aplikacemi těchto postupů viz Pavel

VAŠÁK, Autor, text a skutečnost, Praha 1986; TÝŽ, Metody

3

validaci Macháček považuje porovnání vzniklých abstraktních

struktur, modelů, se situací, kdy by proměnné byly nezávislé

(s. 19-20). Hlásí se tak k E. Neústupnému, který tvrdí, že

„pokud souhlasí systém materiálních struktur kontextu se

systémem materiálních struktur modelu, lze z toho usuzovat na

kongruenci funkcí, významů a mnohdy i smyslů“ (Cituji dle

Macháčkovy práce, s. 20).5 Důležitý je pro Macháčka i pojem

systému a subsystému.6 Pro potřeby archeologie volí pojem

dynamického a otevřeného systému, neboť předpokládá jeho vazbu

na okolí. Odmítá vidět v systému produkt čistě kvantitativního

růstu.

určování autorství, Praha 1980. Uvedení do složitější

statistiky viz Jiří ANDĚL, Základy matematické statistiky,

Praha 2005; Petr HEBÁK – Josef KOZÁK – Jiří

ŽVÁČEK,Vícerozměrné statistické metody, 1, Praha 1985.

5 Ačkoli se obvykle teorie a fakta – tak je možné přetlumočit

pojmy „model“ a „materiální struktura“ – přísně oddělují, a to

ve snaze získat nezávislé výsledky – nebo spíše dojem o

nezávislosti výsledků, bylo by zřejmě příhodnější důsledněji

využít systémové teorie a ptát se, nakolik je úspěšnost teorie

závislá na tom, co považujeme za úspěch a co chápeme jako

„korespondenci“. U dostatečně komplikovaných zaniklých

systémů, ať již historických, nebo archeologických, lze sice

jistě dosáhnout jisté racionality popisu, avšak málokdy

jednoznačnosti. Navíc i v případě, že nebudeme problematizovat

pojem shody, bude velmi záviset na využitých interpretačních

modelech oněch analogických systémů.

6 Pojem „systému“ si získal díky pracím Ludwiga von

Bertalanffyho, Člověk – robot a myšlení: psychologie v

moderním světě, Praha 1972 a mnoha dalších již poměrně značnou

popularitu ať již v biologii (Maturana), nebo v sociologii

(Luhmann), literární vědě (u nás Vašák) či ve fyzice a chemii

(Prigogine). Pro definici systému je podstatné chápání celku

jako souboru prvků a vazeb mezi nimi. To znamená, že celek

není pouhým součtem částí. Avšak vazby i prvky chápe oproti

strukturalismu jako výsledek dynamické rovnováhy, nikoli

statický soubor.

4

V následující nedlouhé kapitole autor představuje výzkum

na Pohansku, nastiňuje jeho dějiny a předkládá možné otázky

(s. 26-46).

Stěžejní část knihy představuje obsáhlá analýza souboru

z Lesní školky (s. 47-328), věnovaná objasnění sídlištních

struktur, rekonstrukci chronologie nastínění proměn

prostorových struktur v závislosti na čase a tím i rozeznání

urbánního konceptu Pohanska (s. 256-328).

Podle Macháčka lze na Pohansku rozeznat 285 zahloubených

objektů a 41 kůlových staveb. Poměrně značnou pozornost věnuje

fenoménu, který je ve slovanském prostředí poměrně nezvyklý,

plně nadzemním stavbám. Macháček ji předběžně spojuje

s rezidenčním charakterem Pohanska a upozorňuje i na jejich

možnou výrobní funkci.

V kapitole Analýza a syntéza formálních struktur ostatních

nálezů (s. 156-229) řeší Jiří Macháček otázku vztahu mezi

výskytem určitého typu nálezů a charakterem a funkcí objektů i

jejich struktur, nastiňuje otázku prostorového rozdělení

formálních struktur a dospívá k jejich interpretaci (s. 221-

229).Dokazuje existenci tří výrobních areálů, zaměřených

zejména na metalurgii. Dále upozorňuje na vazbu mezi výskytem

zahloubených kůlových staveb, vybavením jezdce, výskytem hrotů

šípů, částmi zámků, vědry a specifickou skupinou keramiky, jež

se vyskytují zejména v jižním podhradí a dovolují usuzovat na

existenci početné skupiny bojovníků. Jako třetí skupinu

definuje výrobní nástroje. Upozorňuje, že nástroje s vazbou na

textilní výrobu se vyskytují ve značném množství spolu

s rozsáhlejšími objekty a interpretuje proto tyto objekty jako

gynaecea. Čtvrtou skupinu, tvořenou pobitími věder, mlecími

5

kameny a římskými cihlami, propojenou s výskytem studní, dává

do souvislosti se světem náboženství a rituálu.

Poměrně nevelké množství prostoru věnuje autor rozboru 81

hrobových celků, které byly odkryty v areálu Lesní školky.

Výsledkem je kromě základního zpracování celku pouze zjištění

nenáhodnosti distribuce těchto hrobů. Za pozornost jistě stojí

rovněž autorovo zamyšlení nad významem pohřbů v rámci

sídlištních areálů. Macháček upozorňuje, že četnost těchto

pohřbů stoupá se vznikem Velké Moravy a že tento jev vcelku

odpovídá situaci v christianizujícím se Bavorsku přelomu 7. a

8. století.

Shrnutí a dalšímu rozvinutí výsledků předchozích zkoumání

Macháček věnuje kapitolu Prostorové struktury a urbanistický

koncept Pohanska (s. 256-328). Nejprve se zaměřuje na

postižení možné chronologické relevance rozmístění objektů

v prostoru. Jednak zjišťuje existenci dvou areálů v severní a

jižní části zkoumaného prostoru, jednak prokazuje spojitost

severojižní orientace s předvelkomoravskou a severovýchodně

jihozápadní, případně severozápadně jihovýchodní orientace

s velkomoravskou fází. Ukazuje, že orientace staveb starší

fáze v areálu není náhodná a že souvisí s orientací kultovních

objektů na Pohansku. Podle něj proměna orientace staveb na

hranicích jednotlivých fází odpovídá mocenskému zásahu.

Podobně vysvětluje i výskyt pravoúhlých areálů v mladší fázi.

Autor je interpretuje jako dvorce. (Mám jisté podezření, že

právě jejich odhalení a snaha o interpretaci jejich funkce

vedly ke vzniku práce.) Ty se ve slovanském prostředí před

12. stoletím vyskytují poměrně zřídka, ve 3 %

v západoslovanském sídelním areálu, u východních a jižních

Slovanů vůbec ne. (Proměnu sídelních struktur lze dobře

6

sledovat např. ve vsi Mstěnice.) Autor vznik dvorců a

zřetelnější rozčlenění sídelního areálu spojuje s výraznější

sociální diferenciací a se vznikem „soukromého vlastnictví“,

aniž by tento pojem blíže upřesnil.7 Přesto je vcelku

nepochybné, že mladší fázi osídlení lze spojit se vznikem

ústředního dvorce, jehož ohrazení ostatně odpovídá svou

orientací plotům okolo oněch podstatně menších dvorů

v prostoru Lesní školky. Lze také jistě souhlasit s tím, že

ploty okolo těchto objektů nemohly mít reálný obranný význam a

že jejich funkce byla spíše symbolická, umožňující vymezit

prostor a vznést na něj nárok. Poněkud problematické však už

je srovnání s „germánským“8 prostředím, zejména s „germánským“

dvorcem. Zde se totiž autor nevyrovnává s diskusí, která se o

pojem „vlastnictví“ a zejména „svobody“ a „panství“ vedla

v pracích právníků-germanistů 19. a 20. století. Macháčkova

zjištění v tomto směru rovněž nutně oslabuje fakt, že Pohansko

považuje za panovnický areál, vzniklý na jeho doméně, v rámci

jeho „vlastnictví“. To ovšem znamená, že v případě přijetí

jeho tvrzení musíme předpokládat existenci minimálně dvou

vlastnických vztahů k určitému pozemku,9 nebo musíme jeho závěr

7 Tento problém nebyl zcela neznámý ani starším badatelům,

Zdeněk BOHÁČ, Vesnice v sídelní struktuře předhusitských Čech,

Historická geografie 21, 1983, s. 51-56 interpretoval tuto

proměnu jako jeden z důsledků zvyšující se hustoty osídlení a

potřeby odlišit a ohraničit již existující soukromý majetek.

8 Pojem „germánský“ neužívá v etnicko-rasovém slova smyslu,

avšak spíše jako užitečnou zkratku.

9 Není to zdaleka vyloučeno. Vztahy k nemovitému majetku mohly

být v raném středověku velmi spletité, jak ukázal např. Hubert

MORDEK, Ein exemplarischer Rechtsstreit: Hinkmar von Reims und

das Landgut Neuilly-Saint-Front, Zeitschrift der Savigny-

Stiftung für Rechtsgeschichte Kanonistische Abteilung 83,

1997, s. 86-112. Macháčkova zjištění by se zde vhodně

doplňovala s některými závěry Dušana TŘEŠTÍKA, K sociální

struktuře přemyslovských Čech. Kosmas o knížecím vlastnictví

7

odmítnout. Analogie s bavorským prostředím jsou však

problematické i z jiného důvodu – jak Macháček sám upozorňuje,

na rozdíl od „germánských“ dvorců nesouvisí dvorce na Pohansku

se zemědělstvím, ale s řemeslem. To ostatně autora samotného

nakonec přivádí ve snaze o jejich interpretaci spíše

k emporiím severní a západní Evropy, u nichž lze rovněž

vysledovat jednak jednotný urbanistický koncept, i jednak

vazbu na dálkový obchod a řemeslo (ovšem ve značně větším

měřítku). Existenci jednotného konceptu Macháček spojuje

s přítomností silné autority, panovníka. Autor Zároveň

upozorňuje, že ani emporia neposkytují zcela plnohodnotné

srovnání: Pohansko se od nich totiž liší tím, že v sobě

zahrnuje jak zázemí, tak i bojovníky osídlené jižní předhradí.

Macháčkova snaha o interpretaci a syntézu ovšem odkrývá

jisté slabiny přístupu, jejž navrhnuli D. Třeštík,

E. Neústupný a konečně on sám, totiž srovnávat nezávislé, již

zformulované archeologické modely s podobně nezávisle

vystavěnými modely ostatních disciplín. Ta vyplývá ze dvou

skutečností: jednak archeologie ve svém hodnocení, ve snaze o

syntézu nutně užívá pojmů ostatních humanitních oborů jako

jsou právě „vlastnictví“, ale také „náboženství“ a mnohé

další. Protože humanitní disciplíny nemají jednotnou

metodologii a terminologii, bývají tyto pojmy notoricky

půdy a lidí, ČSČH 19, 1971, s. 537-564 ohledně středověkého

„vlastnictví“ jako panství daného právem čerpat užitek, jež

ovšem vycházejí z poměrně staré badatelské tradice, která

operovala s pojmem „vrchního vlastnictví“ (Otto von Gierke).

Ačkoli již byla opuštěna představa prvobytně pospolné

společnosti, je jisté, že i v „germánském“ prostředí, kde

podle Macháčka existovalo plné „vlastnictví“, nebyla dispozice

s nemovitým majetkem zcela svobodná. Dokazují to četná

ustanovení a formule v tradicích, v nichž se řeší problém

odporu příbuzných vůči donaci nemovitého majetku.

8

sporné, shoda obvykle panuje jedině v tom, že se jedná o pojmy

důležité. Nelze je tedy ani v archeologické syntéze chápat

jako nesporné a používat je bez vědomí jejich pohyblivého a

proměnlivého „zázemí“. Pokud archeolog usiluje o syntézu,

nemůže se prostě omezit na důkladnou analýzu archeologických

pramenů z určité lokality, jež srovná s jedním z modelů

antropologických nebo historických, který navíc bude čerpat

z prací učebnicového či katalogového charakteru.10 Zde kromě

toho autor může narazit na nebezpečí druhé, totiž že bude

využívat „čistě historických modelů“, které však ve

skutečnosti vznikly s využitím archeologického poznání. To

ovšem odporuje záměru, který si autor sám stanovil.

Při diskusi nad interpretací některých Macháčkových závěrů

se musíme rovněž zastavit nad otázkou vztahu mezi hmotnou

kulturou a společností, jež ji kdysi vytvořila. Autor

hodnocené práce zcela správně upozornil, že vazby mezi

„pozůstatky“ a těmi, kdo je vytvořili, jistě existují a že

právě jejich bytí je nutnou premisou dalšího bádání. Problém

však v daném případě představuje rozeznání charakteru těchto

vazeb. Možnost jejich rozpoznání totiž předpokládá, že dobře

známe charakter oné společnosti, již chceme zkoumat, a to

z nezávislých pramenů. Avšak tak tomu v případě Velké Moravy

zdaleka není. Proti statisticky rozsáhlému a dostatečně časově

i místně koncentrovanému korpusu úlomků keramiky a nebo

10 Na spornost těchto snah ostatně již kdysi upozornil Graus ve

své kritice sociální interpretace nálezů nožů v hrobech ze

Starého Města, viz František GRAUS, O poměru mezi archeologií

a historií. K výkladu nožů na slovanských pohřebištích,

Archeologické rozhledy 9, 1957, s. 546-552. Ačkoli Graus

v tomto článku hojně využívá termínu „metoda“, de facto

kritizuje archeology za nepromyšlenou terminologii a

nedostatečnou znalost historické a historicko právní diskuse.

9

kůlových jamek zde stojí soubor roztříštěných zmínek

historických pramenů různé hodnoty a charakteru, které obecně

nelze svést na jednoho společného jmenovatele, spojit s jedním

konkrétním místem. Nakolik jsou tato dvě svědectví spojitá, je

sporné.11

S tím souvisí další problém: autor věnuje dvacet stránek

páté kapitoly (328-348) své práce definici Pohanska – nebo na

Pohansku??? jako systému ve snaze ukázat, nakolik se mohly

různé zdánlivě nespojité fenomény ovlivňovat. Bezpochyby se mu

daří prokázat zrychlující se vzestup velkomoravské populace na

Pohansko, stejně přesvědčivé jsou i doklady, které snáší

ohledně proměn sídlištních struktur. Poněkud problematickým se

text stává za situace, kdy se pokouší propojit tyto jevy

s dalšími významnými proměnami velkomoravské společnosti,

např. s její christianizací. Vzhledem k tomu, že o ní mnoho

nevíme, neboť pozornost byla zatím věnována spíše původu

jednotlivých misií a sporu o Metodějovo arcibiskupství,

sklouzává tato snaha nastínit celistvý společenský systém do

mechanického konstatování o vzájemném urychlování těchto změn.

Nové náboženství urychluje diferenciaci společnosti,

diferenciace společnosti urychluje christianizaci a

spolupůsobí na růst populace a proměny sídlištních struktur

atd. Avšak jak se to prakticky děje, nejsme pro nedostatek dat

11 Důraz na regionální rozdíly a tím pádem i na absurditu snah

u vytvoření příliš široce platných modelů je ostatně hlavní

devízou poslední syntézy raně středověkých dějin z pera

oxfordského badatele Chrise Wickhama, viz Chris WICKHAM,

Framing the Early middle Ages. Europe and the Mediterranean,

s. 400–800, Oxford 22007. Výše jmenovaná práce je nepochybně

dobrým varováním před snahami bez opravdu důkladné vlastní

analýzy pramenů a znalosti široké palety vyslovených názorů

hledat různé „karolínské modely“ s cílem interpretovat

společnost raně přemyslovského státu.

10

schopni zjistit. Jaký tedy mají tato konstatování význam? A

jsme schopni to dokázat? Tady nám, myslím, autor zůstává

dlužen odpověď.

V závěrečné šesté kapitole, věnované nastínění možných

interpretačních modelů Pohanska prostřednictvím široce

založené komparace, autor dospívá k rozlišení tří jeho funkcí

(s. 348-368). Představuje Pohansko jednak jako munitio, tedy

opevněné centrum. Oproti starším představám zejména

marxistických historiků, kteří dávali při výkladu vzniku

opevněných center přednost vnitřním společenským příčinám,

kloní se Macháček k novějším názorům J. Heninnga,12 který na

základě četných koincidencí mezi chronologií nově upřesněných

„vln“ staveb hradisek a dokladů vnějšího tlaku tuto představu

odmítl a vznik oněch hradisek spojil jednak s tlakem, který na

slovanské populace vykonávaly její západní sousedé, Frankové,

jednak se snahou slovanských knížat o nápodobu úspěšných

západních konkurentů. Poukazuje také na analogický vývoj u

Germánů o mnoho století dříve (s. 348-350). Pohansko ovšem

Jiří Macháček nepovažuje za pouhou pevnost, avšak také za

sídlo vládce, palatium. Proto se pokouší vést paralely

s dalším fenoménem, karolínskými falcemi, jež kdysi sloužily

nejenom jako dočasné sídlo panovníka, avšak – a to zejména –

jako centrum rozsáhlého panovnického majetku v určité oblasti.

Spojovaly tak v sobě funkci reprezentativní a hospodářsko-

správní. Oproti falcím však Pohansko zřejmě nelze spojit

s existencí poplatných usedlostí či polí a luk,

12 Srov. alespoň Joachim HENNING, Der slawische Siedlunsgraum

und die ottonische Expansion östlich der Elbe:

Ereignisgeschichte – Archeologie – Dendrochronologie, in:

Europa im 10. Jahrhundert. Archäologie einer Aufbruchszeit.

Hrsg. J. Henning, Mainz 2002, s. 131-146.

11

obhospodařovávaných přímo, jak autor sám připouští. Jistým

pojítkem může být pouze rozsáhlejší dvorcová stavba spolu

s doklady řemeslné výroby, jež byla rovněž na falcích obvyklá

(s. 350-354). Největší pozornost ovšem věnuje třetí možné

interpretaci, totiž možnosti ztotožnit Pohansko s emporiem

(s. 354-362). Pohansko ztotožňuje s Hodgesovým13 poněkud

nezřetelně definovaným typem B, jež vzniká díky úsilí jediné

autority v rámci jejího soupeření s komunitou a pro nějž je

charakteristický značný rozsah osídlené plochy a přítomnost

řemesel. Macháček upozorňuje i na existenci jistých

speciálních zařízení, např. mincovny v Hamwicu (s. 360-361).

(To je ovšem není v případě premonetárního charakteru

velkomoravské „ekonomiky“ znak ne právě užitečný.)

Identifikace Pohanska s Hodgesovým emporiem typu B však vede

Macháčka dále, k charakterizaci velkomoravského společenského

uspořádání. Po předchozích pokusech Charvátových totiž

Macháček oživuje koncept „náčelnictví“, chiefdom, jež kdysi

zdomácněl v pracích jisté skupiny amerických a britských

antropologů a archeologů. Autor přitom využívá Hodgesem

stanovené vazby emporia typu B na tzv. „cyklické náčelnictví“,

cyclical chiefdom k tomu, aby i velkomoravskou společnost

prohlásil za tento nejvyspělejší typ náčelnictví. Pro něj je

typická zejména mobilizace zdrojů náčelníkem, jež však ještě

neumožňuje jeho plné oddělení od společnosti, a tedy její plné

ovládnutí. Rovněž tržní centrum je zaměřeno na import

luxusního zboží v rámci dálkového obchodu a nikoli na utváření

vnitřně regionálních vazeb, jako je tomu u již „státních“

solar centralplaces, emporií typu C.14 Efektivní vybíraní daní

13 Původně již Richard HODGES, Dark Age Economics, London 1982. 14 Pro stát je podle Macháčka charakteristická existence

stabilních hierarchií, silné centrální moci, zřetelných

12

charakter ekonomiky neumožňuje. S tím lze zřejmě souhlasit;

Macháčkův výklad totiž jistě není nesporný, avšak nepochybně

také poskytuje poměrně pevný referenční rámec, který propojuje

problematiku dějin střední Evropy s dějinami ostatního světa

zejména prostřednictvím jednotné terminologie.

Sporné je – ve své důrazné formulaci – spíše proklamované

východisko celé kapitoly. Autor vychází z Neústupného teze, že

„shodná forma je důkazem shodného obsahu“ (s. 354). Když

opomineme problém, jak rozhodovat o stejnosti či odlišnosti

formy, který není zdaleka neproblematický, musíme přesto trvat

na neudržitelnosti této teze již jenom proto, že činí

rozlišení na obsah a formu zbytečným. Je sice klíčová pro

veškeré snažení o jednoznačné a deterministické chápání světa,

ale odporuje si s autorem hojně užívanou, holistickou

představou systému, fungujícího jako celek, pro jehož změny

jsou klíčové detaily a jehož budoucí vývoj lze obvykle určit

pouze v krátké perspektivě. Prokazuje to bezpochyby případ

Velké Moravy, již Macháček charakterizuje jako „cyklické

náčelnictví“, jako předstupeň státu, k němuž mohla dospět,

avšak – na rozdíl od „shodné“ situace v Anglii – nikdy

nedospěla.

Není třeba dále zdůrazňovat, že kromě obvyklých

náležitostí, tj. seznamu literatury, ad. doprovází knihu i

obsáhlý katalog se značnou pramennou hodnotou připravený ovšem

v elektronické podobě.

redistribučních mechanismů a jisté posvěcení vlády. Autor

rozeznává tzv. primární a sekundární stát, a to podle toho,

zda si výnosy dělí elita (říše Karla Velikého), nebo si je

přisvojuje centrální moc (rané Dánsko, říše Alfréda Velikého)

(s. 363-365).

13

Shrňme si nyní výsledky Macháčkovy knihy. Nepochybně

prokázal cenu statistických zkoumání a také systému deskripce,

který kdysi vytvořil pro velkomoravskou keramiku. Ukázal, jaký

význam může mít zkoumání rozsáhlých souborů formálními

metodami, neboť je dokázal aplikovat na konkrétní soubor

materiálu. Ukázal, jakým způsobem se Pohansko proměňovalo od

přelomu 8. a 9. století po přelom století 9. a 10. a zejména

předvedl, jakým způsobem se mnohé často odděleně zkoumané jevy

vzájemně podmiňovaly a jak spolu souvisely. (Příkladem za

všechny budiž změna v rozložení jednotlivých objektů.)

Nezůstal ovšem u zjištění formálních struktur, avšak pokusil

se pro jejich interpretaci využít Hodgesem navržené modely

raně středověkých společností, jejichž prostřednictvím by mohl

dospět k ucelenějšímu – nebo přesněji v kontextu raně

středověké evropské historiografie komunikovatelnějšímu a

teoreticky ukotvenému – obrazu staromoravské společnosti. Přes

nesouhlas, který jsem vyjádřil s některými autorovými

řešeními, tedy mohu tuto knihu označit za velmi cenný

příspěvek k dějinám raně středověké Evropy, který navíc

výrazně přispívá ke zviditelnění české medievistiky v Evropě

současné.

David Kalhous