Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Die Bewertung der Musik bei Stoikern und Epikureern. Eine Analyse von Philodems SchriftDe musica (Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlin, Institut für griechisch-römischeAltertumskunde, Arbeitsgruppe für hellenistischrömische Philosophie, 5.) by AnnemarieJeanette NeubeckerReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 80, Čís. 1 (1957), pp. 146-147Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23460477 .

Accessed: 22/06/2014 22:25

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.108.147 on Sun, 22 Jun 2014 22:25:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

146 Drobné zprávy

zabarvení v římské literatuře (jiné fragmenty z Fulvia, Ovidius), všímá si však i jejího původu a nalézá pro ni paralely již v Platonově Timaiu (p. 28 С a 47 C).

V další práci, Neue Homer-Papyri (193—205) vypočítává H. J. Mette 107 papyrů s texty z Iliady a 33 s texty z Odysseje, jež nejsou uvedeny v soupisu Collartově (Revue de Phil. 65 [1939], 289—307). Asi polovina z těchto papyrů chybí pak i v nejnovější sbírce

Packově, The Greek and Latin Literary Texts from Greco-Roman Egypt, Ann Arbor, Univ. of Mich. Press 1952. J. Defrados v studii Les épithětes homériques á valeur reli

gieuse (200—212) zjišťuje, že epitheta ornantia náboženského rázu, doprovázející v Homé rově Katalogu lodí — i jinde — místní jména (na př. В 520 Κρΐσσάν те ζαθέην), měla skutečně reálný obsah a že se jich užívalo jen u míst, která měla v kultu nějakou důle žitou úlohu.

Důkladný rozbor jednoho Pliniova místa, pojednávajícího o staré Aquitanii (Ν. Η. IV

108—109), je podkladem studie Les peuples de 1'Aquitaine ďaprěs la liste de Plinie

(213—227) z pera Р. M. Duvala. Autorovi se tu podařilo lokalisovat jednotlivé aquitanské kmeny, jmenované Pliniem, a zakresluje jejich sídla na přehledné tabulky. Samostatné články druhého svazku končí krátkým sdělením P. Nautina, Sur une phrase de l'empereur Julien, Or. IV, 143B (228); podle něho má v Juliánovi na tomto místě tvar κορυφοιηιενο význam pasivní, a nikoli mediální, jak udává Liddell-Scott, s. v. κορυφόο). Ale i biblio

grafická část tohoto ročníku Revue de Philologie přináší čtenáři mnoho poučení; obsahuje tři obsáhlejší referáty a na 175 zpráv o nově vydaných publikacích, vesměs velmi vý znamných. Antonín Bartoněk Antonín Bartoněk

Tadeusz Sinko, Literatura grecka. Т. III, cz. 2. Literatura za cesarstwa II (wiek IV—VIII п. е.). Wroclaw 1954, Zaklad imienia Ossoliňskich. Str. VI a 406. Cena zl. 40.—.

Poslední svazek Sinkovy „ftecke literatury" (srv. LP 77, 1954, 144 n.) zabírá dobu zhruba od počátku 4. stol. η. 1. do poloviny 8. stol. Klade tedy S. konec starořeckého a po čátek byzantského písemnictví do mnohem pozdější doby, než je zvykem. Říká (368), že ani milánský edikt z r. 313, ani založení Cařihradu r. 330, ani uzavření platónské akademie r. 529 neukončují starořecké písemnictví, — v tom má pravdu — a sám klade tu hranici až do pol. 8. stol., kdy přestává stará řecká tradice. Avšak ona tradice působí brzy silněji, brzy slaběji i dále; sám S. mluví v dodatku o několikeré byzantské renesanci: Fotiově a Arethově, Psellově, Tzetzově a Eustathiově, Planudově, Moschopulově atd. Mimo to, posuneme-li počátek byzantského písemnictví do 8. stol., vyloučíme z něho skladatele hymnů Romana a Sergia a dějepisce Malalu a Theofylakta, jejichž zcela byzantský ráz uznává i S. (318, 344). Nezbývá tedy než stanovit dřívější hranici, arci umělou, neboť se řecké písemnictví stále vyvíjelo až do pádu Cařihradu, ba i dále, anebo — pro tento ne přetržitý vývoj — vůbec neoddělovat starořecké písemnictví od byzantského.

Svůj výklad rozdělil S. podle slovesných druhů a časového postupu v 11 oddílů: novo platonští bohoslovci, sofisté 4. stol., křesťanští spisovatelé 4. stol. — tento oddíl je nej rozsáhlejší —, světští básníci 4. stol. atd. Jako v předchozím svazku není tu odtrženo křesťanské písemnictví od pohanského a správně se ukazují jejich mnohonásobné vzájemné vztahy. Nejrozsáhlejší výklad je věnován Řehoři Nazianzskému (80 stran). Jím se obíral v 1. polovině 20. stol. jak S„ tak jiní polští badatelé; chystali kritické vydání jeho děl, ale zabránila tomu nepřízeň doby. Jako v dřívějších svazcích ličí i tu S. podle starověkých pramenů i nové literatury životy starých spisovatelů, rozbírá jejich díla, řeší sporné otázky o pravosti, době vzniku a pramenech spisů, všímá si rukopisů i scholií a zjišťuje vlivy starých spisovatelů na pozdější doby (na str. 302 psáno: „Digesta a Pa.nd.ekta" m.: „D. čili Р."). Methoda je analytická — sám S. srovnává svou knihy s popisným kata logem umělecké galerie (356) —, ale v úvodu knihy i v 9. kap. je nastíněno politické pozadí literárního vývoje, v závěru je shrnut tento vývoj a v dodatku se jedná o byzantské filologii od 9. stol., o oživení antiky a jejím významu pro dnešek.

Tímto svazkem je ukončena S-ova „Řecká literatura". Začala vycházet r. 1931 a obsa huje v 6 svazcích přes 3000 stran. Jsou to tedy dnes nejpodrobnější, úplné dějiny staro řeckého písemnictví a jsou ke cti slovanskému bádání o antice. K. Svoboda К. Svoboda

Annemarie Jeanette Neubecker, Die Bewertung der Musik bei Stoikern und Epikďreern. Eine Analyse von Philodems Schrift De musica. (Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlin, Institut fiir griechisch-romische Altertumskunde, Arbeitsgruppe fiir hellenistisch romische Philosophie, 5.) Berlin 1956, Akademie-Verlag. Str. 103, Cena DM 11,—.

ve sve knize vykládá JNeubeckerova podle Filodemova spisu o hudbě jednak hudební

This content downloaded from 195.78.108.147 on Sun, 22 Jun 2014 22:25:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Drobné zprávy 147

názory Diogena Babylonského, jednak Filodemovu kritiku těchto názorů. Je to záslužná i nesnadná práce: záslužná, poněvadž Diogenes je jediný stoik a Filodemos jediný epiku rovec, kteří se obírali hudební theorií, a nesnadná, poněvadž se Filodemův spis zachoval

jen v zlomcích herkulanejských papyrů a uspořádání i čtení těchto zlomků je leckdy sporné. Svůj úkol rozřešila N. šťastně, opírajíc se o znamenité Kemkovo vydání Filo demova spisu (1884) a Arnimovo sebrání Diogenových zlomků o hudbě (SVF III, 1923) a majíc vzor v obdobné práci Ch. Jensena (Philodemos, Uber die Gedichte, 1923), jenž z Filodemova spisu O básních rekonstruoval názory těch filosofů, proti nimž F. polemisoval.

Své dílo o hudbě zahájil Diogenes její povšechnou pochvalou, že zušlechťuje lidskou

povahu. Pak utřídil vjemy (αΐσθησις), zvláště ty, kterými na nás působí hudba, v při rozené, na př. vjem tepla a studena, odborné (επιστημονική),na př. vjem harmonie a dis

harmonie, a vjemy rozkoše a bolesti. První dva druhy vjemů rozlišoval již Speusippos, třetí vytkl, jak upozorňuje N., sám Diogenes. První a druhé vjemy jsou podle něho u všech lidí stejné, kdežto třetí vjemy se liší podle jednotlivců. Proto bývá nestejně charakterisován ráz tónin, rytmů a melodií, a proto nepůsobí hudba stejně na všechny lidi. Dále vykládal Diogenes, že hudba vyjadřuje mravní vlastnosti, i když je nenapodo buje, a proto může působit na lidskou povahu. Tomuto působení věnoval větší část svého díla. Tak zjišťoval podíl hudby v náboženských obřadech, ve výchově, při oslavách, při svatbě, při lásce, při nářcích, v boji, v závodech a v tanci, ukazoval, že hudba uvádí člověka v pohyb a podněcuje ho к činům, výchovává к základním ctnostem, zušlechťuje lásku, doprovází pitky, podporuje přátelství, dobrou mysl, svornost, zbožnost a rozumovou činnost. Pro to pro všechno se dovolával výroků starých básníků a rozličných příběhů z dějin.

Naproti tomu viděl Filodemos jediný cíl hudby v buzení rozkoše, zavrhoval Diogenovo rozlišení vjemů, zvláště „odborné" vjemy, a tvrdil, že hudba je nerozumná a působí jen na smysly, jako kuchařství. Výroky starých spisovatelů prohlašoval za neprůkazné a staré příběhy za smyšlené. Kde vidí Diogenes vliv hudby, na př. v bojových zpěvech nebo v pra covních písních, tam nepůsobí hudba, nýbrž slovo nebo posunky, a rozněcuje-li hudba vášně, na př. lásku, není to prospěšné.

Byl tedy Diogenes, jako stoik, stoupencem t. zv. ethického učení o hudbě, t. j. učení, že je hudba příbuzná lidské duši a působí na ni, kdežto Filodemos, jako epikurovec, náležel к těm hudebním theoretikům, kteří v hudbě hledali jen smyslovou rozkoš. V závěru své knihy nastiňuje N. vývoj těchto dvou protichůdných směrů antické hudební estetiky, zařazuje do něho Diogenovy a Filodemovy názory a obezřetně je hodnotí. К jejím vývodům poznamenáváme, že ony dva směry mají své pokračování v nové době, v idealistické, obsa hové hudební estetice, na př. Schopenhauerově, a v tvarové hudební estetice Hanslickově a Hostinského. K. Svoboda К. Svoboda

F. Villard, Les vases grecs. Paris 1956, 105 str., 32 tab. Přehledná prirucka je určena sberatelum. Autor probírá velmi přehledne a srozumi

telně význam váz, přehled bádání o nich, techniku, tvary a výzdobu. Druhý oddíl je věnován jednotlivým produkcím, nejdříve je probráno rozlišení hlíny a listru, potom stručný historický nástin výroby jednotlivých center. Podrobněji je podána Attika od 600 do 320, kde autor vykládá v každém časovém úseku nejen o dekoraci, stylu a hlavních malířích, ale i o nejběžnějších námětech a vývoji tvarů. Třetí oddíl pojednává o obchodu vázami ve starověku i novověku, následuje soupis největších sbírek, poznámky o falšování váz, jejich čištění, restaurování a vystavování. Závěrem velmi dobrá bibliografie. Hlubších závěrů zvláště historických, v knize nenajdeme, je to však dobrý úvod do poznání řecké keramiky, napsaný zkušeným odborníkem. Nesouhlasit lze snad jen s jedním místem, když autor (str. 9) příliš zdůrazňuje caesuru mezi submykénskou a protogeometrickou keramikou. Tabulky reprodukují dobře většinou méně známé vázy, vcelku zdařilé jsou i barevné reprodukce. Zajímavé je srovnání atribucí černofigurových attických váz se současně vyšlým ABV Beazleyho. (fj) (fj)

С. И. Ковалев—Ε. М. Штаерман: Очерки истории древнего Рима, Москва 1956. Citovaný nástin římských dějin je určen к tomu, aby rozšířil vědomosti učitelů dějepisu

na sovětských středních školách. Dílem S. I. Kovaleva jsou kapitoly, líčící vývoj ftíma od jeho počátků až do reforem bratří Grakchů. J. M. štajermanová zpracovala období od I. století př. η. 1. až do pádu západořímské říše. Autoři se opírali o své dřívější výzkumy i o práce jiných sovětských starověkých historiků (na př. M. J. Sergejenkové, S. L. Utčenka a N. A. Maškina, jehož Dějiny starověkého Říma měly silný vliv hlavně na oddíl, sepsaný

io«

This content downloaded from 195.78.108.147 on Sun, 22 Jun 2014 22:25:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions