Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Die dramatische Technik des Sophokles. (Philologische, Untersuchungen, 22. Heft) by Tychovon Wilamowitz-Moellendorff; Ernst Kapp; Ulrich von Wilamowitz-MoellendorffReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 46, Čís. 3/4 (1919), pp. 226-229Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23454032 .

Accessed: 14/06/2014 05:27

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sat, 14 Jun 2014 05:27:00 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

226 Úvahy.

(str. 608), že základem zachovaných nám dějin této doby je výborné dílo, líčící události až do podrobností; všichni spisovatelé,

jichž díla se nám dochovala, z něho čerpají přímo nebo nepřímo,

jeho původce však jmenovati nelze. Kritika jednotlivých pramenů nám dochovaných přináší rovněž hojnost pozoruhodných názorů; obšírně vykládá spis. o vzniku sbírek Giceronových listů (str. 583 nn.), jimiž můžeme doplňovati a kontrolovati tvrzení historiků.

Také pro poznání Sallustia (str. 558 nn. a jinde), Ciceronových řečí (str. 543 nn. a j.), Gaesarových pamětí o válce gallské (str. 243) i občanské (str. 291 a j., str. 463 n.) podává spis. bystré poznámky.

Spis. chodil za války po cestách, jež pro muže jeho významu málo se hodily; literární jeho činnost z této doby, zejména kniha

o Anglii, neznamená vzestup na jeho dráze vědecké. Zdá se,

jako by se sám odvrátil od těchto cest a dospěl i v politice k ná

zorům přijatelnějším, smí-li se tak souditi také z jeho úsudků

o Augustovi, jehož význam dějinný staví spis., zdá se, nad Cae

sara. V literatuře moderní přestává spis. téměř výhradně na pracích

německých; kde uvádí literaturu cizí, děje se tak pravidelně s usudkem odmítavým. A. Salač.

Tycho von Wilamowitz-Moellendorff: Oie dramatische Technik des Sophokles. Aus dem Nachlass herausgegeben von Ernst Kapp. Mit einem Beitrag von Ulrich von Wilamowitz

Moellendorff (Philologische. Untersuchungen, 22. Heft). V Berlíně

1917, Weidmann. Str. IX a 379. Za 16 mk.

Dílo Tychona Wilamowitze vzniklo z freiburské dissertaeo.

Tiskem vyšla z ní pouze I. kapitola o Sofokleově Antigoně (v Ber

líně 1911). Kapitoly, pojednávající o ostatních tragoediích Sofokleo

vých, připravoval spis. k tisku, ale vydati je zabránila mu smrt

ve válce. Z poslední kapitoly o Oidipovi kolonském zachovalo se

tak málo v jeho pozůstalosti, že ji musil doplniti celou jeho otec.

Dramata probírají se v pořádku chronologickém. Za nejstarší

nepokládá spis. Aianta, jak je zvykem, nýbrž Antigonu, a to

proto, že nemá střídání mluvících osob v trimetru (άντιλαβαί),

jež nacházíme v Aiantu (v. 591 n., 981 n.) a v ostatních drama

tech. Toto střídání osob, samo o sobě, nezdá se nám býti dosta

tečným kriteriem pro chronologii. H. Draheim (Woch. kl. Phil. XXXV, 1919, sl. 27) právem namítá, že se básník mohl později vrátiti k volnosti, jíž byl dříve užil. Právě mladý básník mohl si dovoliti onu volnost, aby dodal dialogu živosti. Správně pole

misuje spis. proti A. B. Drachmannovi (Herm. XLIII, 1908, str. 67 n.), jenž některé rozpory v tragoedii vysvětloval tím, že podle

původního plánu méla Antigona skutečně Polyneika pohřbíti; tento

plán změnil prý Sofokles za své práce, ale některé stopy původ ního plánu zůstaly. Wilamowitz nevěří, že by básník nebyl vědél

na začátku své práce, jak přivodí katastrofu. Z prologu a struč

ného vypravování poslova ve v. 1155 n. usuzuje, že báje o Sinu

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sat, 14 Jun 2014 05:27:00 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ovahy. 227

a trestu Antigonině byla divákům dobře známa a že jí tedy Sofokles nevymyslil. Popírá, že Antigona měla býti uvězněna

v kopulovém hradě mykenském, jak soudí E. Bruhn (Vyd. v Ber

líně 1904, str. 32 n.) i jiní. Slova πετρώδης κατώρνξ (v. 774) a κατώρνξ στέγη (v. 1110) na hrobku neukazují. Hrobkou je nazváno vězení Antigonino (v. 849, 1215, 1220) proto, ježto tam

měla býti za živa pohřbena. Κ tomu se hodila nejlépe skalní

jeskyně. Známých slov Antigoniných ve v. 905—912 (bratr je

cennější nežli jiní příbuzní), jež již Goethe pokládal za nevhodná a jež mnozí prohlašovali za interpolaci, Wilamowitz hájí. Praví, že Sofokles znal myšlenku ta z Herodota (III 119) a že se mu

tak líbila, žp ji přenesl do své hry, nedbaje, že se nehodí do

souvislosti. Nesmí se však ze slov těch nic vysuzovati o povaze

Antigonině, jakož vůbec je nesprávno mysliti, že Sofokles chtěl

každým slovem a každým činem, o němž se mluví, charakteriso

vati osoby. To jest požadavek moderní, ne antický. Tak chybně

vykládá Bruhn (na uv. m. str. 19), že hojnými sentencemi, jež

pronáší Kreon, má býti charakterisován jako člověk ješitný. Sen

tencím přál sám Sofokles. O charakterisování se pokoušel básník

jen u Atitigony a Kreonta; ostatní osoby nejsou individuálně

kresleny. Básník zacházel s nimi, zvláště s Ismenou, zcela libo

volně; šlo mu jen o dramatický účinek. Dosahoval ho soustředě

ním hlavního děje a vypuštěním všeho vedlejšího. Proto jest v ději leccos nevysvětleného a pravdě nepodobného, na př. jak mohla

Antigona nepozorovaně posypati mrtvolu bratrovu, proč k ní přišla

po druhé, proč Haimon nešel hned zachrániti Antigonu. Κ Aiantu činí Wilamowitz některé poznámky scénické.

Za I. stasima (v. 596—645) je Tekmessa s Aiantem ve slanu,

nikoliv, jak se někdy soudí, v místnosti žen. Na konci předchá

zejícího výstupu vjel Aias do slanu na ekkyklematu, Tekmessa

ho následovala a zavřela dveře. Aias nemohl býti ponechán sám, neboť by se byl mohl usmrtiti. Tekmessa ho hleděla ve slanu ob

měkčiti. Za v. 585—595 se neoddělila od muže; verši těmi chtěl

básník vyplniti dobu, v níž ekkyklema vjíždělo. —

Dvojím vy

stoupením Aiantovým na scénu (v. 430 n., 646 n.) měl býti sesílen v diváku dojem jeho nepoddajnosti; divák věděl, že Aias

ustoupil Tekmesse jenom na oko a že se usmrtí. Právě tak je rozložena druhá část hry, líčící spor o pochování Aiantovo, ve dva

výstupy (nejprve s Menelaem, potom s Agamemnenem) Teukrovým

chystáním pohřbu. Tu měla vyniknouti věrnost Teukrova.

0 Oidipovi králi soudí spis., že byl napsán po Aiantovi, ježto má více střídání osob ve verši a několik osob se súčastní

najednou rozhovoru, čehož v starších dramatech přísného slohu

nebylo. Ve hře shledává leccos pravdě nepodobného, psychologicky nedostatečně zdůvodněného. Ačkoliv byl na živu svědek zavraždění

Laiova (v. 118 n.), nevyptával se ho Oidipus — to by bylo vedlo hned k jeho usvědčení —, nýbrž teprve ke konci ho povolal

15*

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sat, 14 Jun 2014 05:27:00 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

228 Úvahy.

(v. 765 η.). Nepochopitelné je, že věštec Teiresias tolik let mlčel o zločinu, že Oidipus nechápal jeho narážek (v. 366 n., 372 n.

a j.) a netušil nic, ani když se dověděl, že není synem Polybo

vým (v. 1076 n.). Neodůvodněna je zpupná řeč Iokastina proti věštbám (v. 848 n.). Básník nechtěl líčiti charakterů, nýbrž pů sobiti látkou, situací. Wilamowitz se obrací právem proti svému

otci, jenž myslil (Herm. XXXIV, 1899, str. 55 n.; úvod ku pře

kladu), že Sofokles charakterisoval osoby též nepřímo; na př.

tím, že Oidipus nepozoroval rozporu mezi výpovědmi ve v. 122

(Laiovým vrahem byl lupič) a v. 292 (vrahem byl pocestný), na

značoval prý básník, že i nejmoudřejší člověk může něco důleži

tého přehlédnouti. Tak nepatrného rozporu si žádný posluchač

nevšiml, a kdyby jej byl postřehl, nebyl by z něho činil takového

závěru.

Podle příkladu jiných badatelů srovnává Wilamowitz Tra

chiňanky s Euripidovým Herakleem, zejména líčení spánku Herakleova (Trach. 971 n., Eur. Her. 1005 n.), a dochází závěru, že kus Euripidův byl Sofokleovi předlohou. Látka Trachiňanek

byla vzata z eposu, ne však Kreofylovy básně Οίχαλίας άάωσις,

jak se soudívá; neboť v ní byla hlavní osobou patrně Iola, nikoliv

Deianeira. Sofokles zpracoval volně starou báji, užívaje motivu ze

své hry Νίπτρα. Tam se vyprávělo, jak se Odysseus vrátil domů

a zahynul, byv poraněn kopím syna Telegona napuštěným jedem; tak se vyplnila stará věštba. Spis. zamítá právem Th. Zielinského

(Philol. LV, 1896, str. 504 n.) fantastický výklad scény setkání

Deianeiry s Lichou (v. 225 η.): v Lichovi odehrává se prý veliký duševní boj, Deianeira je zaražena jeho podivným chováním,

zčervená, mluví změněným hlasem atd. Z toho ze všeho by staro

věký divák nebyl nic pozoroval; vyžadovalo by to němé hry, jíž škraboška nedopouštěla.

O Sofokleově Elektře soudí spis., že byla starší než stejno

jmenná hra Euripidova. Opačný důkaz Bruhnův (vyd. v Berlíně

1912, sír. 13 n.), že by byl Euripides polemisoval proti tragoedii

Sofokleově, kdyby ji byl znal, odmítá; nebof básníci nemusili vždy

proti sobě polemisovati. V poznávací scéně Elektry (v. 577 n.)

byl Euripides nezvykle stručný, zdrželivý; patrně proto, že taková

scéna byla již v Sofokleově Elektře (v. 1211 n.). Starší než Sofo

kleova Elektra byl snad Euripidův Kresfontes; z něho mohl vzíti

Sofokles motiv klamné zprávy o smrti. Povaha Elektřina je kreslena

částečně podle Antigony; je to jediný individuální charakter hry. V dlouhém vyprávění pěstounově o smrti Orestově při závodech

(v. 680—763) nechtěl básník jen ukázati své slohové umění, jak se tvrdívá, nýbrž chtěl vzbudit soustrast a zájem o Oresta; posluchač takřka zapomněl, že vše je vymyšleno. Hrozné zavraždění matky snažil se básník učiniti co možno snesitelným. Ve v. 947 n. mluví

Elektra jen o zavraždění Aigisthově, ne Klytaimestřině. Její vražda

provede se tak rychle (v. 1404 n.), že ji divák pokládá za samo

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sat, 14 Jun 2014 05:27:00 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 229

zřejmou a pod dojmem usmrcení Aigislhova ani si jí řádně ne

uvědomí. Zbytečný rozhovor ve v. 1482 n. před usmrcením Aigis

thovým vykládá spis. lak, že mrtvola Klytaimestřina nebyla jen ukázána ve vratech paláce, nýbrž vyvezena na ekkyklematu a pak zase vtažena; současně byl Aigisthos veden násilně dovnitř. Dobu

vsunování ekkyklematu bylo třeba zaplniti řečí (v. výše o Ai. 585 η.). Filokteta napsal před Sofokleem již Aischylos a Euripides.

O obelstění Filokteta Odyseem a odnesení jeho luku vyprávělo se asi již v eposu. Sofokles zavedl novou postavu, Neoptolema, a tím vytvořil zajímavý konflikt. Jak se v něm udál duševní

převrat, nelíčil; nebyl by toho dovedl. Jednání Neoptolemovo není

zcela přirozené: mohl se pokusili hned pohnouti Filokteta věštbou

Helenovou. Tím by se arci byla hra záhy skončila, ťroto básník dává

mluviti osobám neurčitě o věštbě a teprve na konci jí plně užívá.

V poslední kapitole jedná U. Wilamowitz' o Oidipovi kolonském. Domnívá se, že k sepsání hry byl podnícen So

fokles Euripidovými Foiničankami (asi z r. 409), kde odchází slepý Oidipus s Anligonou do ciziny (v. 1710 n.). Podle Euripi dova Filokteta, kde se líčilo, jak se o pomoc Filoktetovu ucházeli

Trojane i Řekové, je kresleno, jak Oidipa chce získati pro sebe

Kreon a Polyneikes. Wilamowitz shledává v dramatě tendenci přá telskou Thebám (v. 606, 919, 937) a soudí z toho, že již ke

konci války pelopohneské byla v Thebách strana, jež se stavěla

proti spolku se Spartou. Jako ve svých dřívějších pracích odsuzuje Wilamowitz rozhodně a právem hledání t.zv. tragické viny u Oidipa; o ní Sofokles nic nevěděl. Právem také zamítá rhetorisujíci vý

klady L. Radermachera (vyd. v Berlíně 1909), jenž rozděluje řeči

na úvod, důkazy a závěr a pod. S textem zachází méně konser

vativně, než je nyní zvykem. Schvaluje staré opravy Elmsleyovy,

Hermannovy a j. a sám opravuje na př. ve v. 281 ποτέ místo

βροχών (přeneseno z v. 279), ve v. 367 αλις místo ίρις (z v. 372),

přemísťuje verše 327, 328, 331, 329, 330, 332 atd.

Kniha mladého Wilamowitze je zdravou reakcí proti nemír

nému psychologisování při výkladu diamat Sofokleových. Důkaz, že Sofokles usiloval více o účinný děj než o psychologii osob, se spisovateli zdařil. Avšak nebylo by správné upírali Sofokleovi

vůbec umění charakte'risacni; jak mu záleželo na líčení povah, vidíme nejlépe, srovnáme-li jeho hry s Aischylovými. S moderními

subjektivními dramaty a romány ovšem objektivní básníci starověcí

po stránce psychologické zavoditi nemohou. Κ. Svoboda.

Manu Leumann: Die lateinischen Adjektiva auf -lis.

(Untersuchungen zuř indogermanischen Sprach- und Kultur

wissenschaft hggb. v. K. Brugmann u. F. Sommer, 7). V Strass

burce 1917, K. J. Triibner. Str. V a 155. Za 7 mk.

V čelo svých výkladů staví M. Leumann zásadu Kretsch

merovu (Einleitung in die Altertumswissenschaft I1, str. 136),

This content downloaded from 185.44.79.22 on Sat, 14 Jun 2014 05:27:00 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions