Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Hellenistische Dichtung in der Zeit des Kallimachos by Ulrich von Wilamowitz-MoellendorffReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 54, Čís. 2/3 (1927), pp. 144-147Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449703 .

Accessed: 15/06/2014 16:21

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.78.129 on Sun, 15 Jun 2014 16:21:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

144f Úvahy.

vážiti tím více, ježto listy pocházejí z konce života Platonova

a podávají nám tedy poslední stadium jeho filosofie. S tohoto

stanoviska vycházeje, probírá Novotný podrobně filosofickou stať

listu sedmého (p. 342 A—344 D), která byla skoro až do nej

novější doby pokládána (i od těch, kteří pravost listu toho uznávali) za podvrženou, a ukazuje velmi přesvědčivě, že jest cenným do

plňkem toho, o čem Platon jednal již v jiných spisech, totiž jakým

způsobem se dojde к dokonalému poznání idejí. Jiné příklady:

Platon, jak známo, vyslovil se pohrdavě (ve Faidru 274 Β nn.) o činnosti spisovatelské; ale že ji zcela neodsuzoval, nýbrž že

uznával knihy za pomůcku к upamatování, patrno z listu 7. p. 344 D. V témž listě p. 342 D nn. stojí Platon zcela jasně na

straně těch, kdož vykládali poměr slov к věcem д-έσει a ne

φύσει, kdežto v Kratylu nebyl ještě mínění tak určitého.

Máme tedy podle výkladu p. spis. v Platonových listech

velmi cenný pramen к poznání života i filosofie Platonovy. Jasné

a zajímavé výklady spis. jsou cenným obohacením nejen naší lite

ratury filologické, nýbrž vědy vůbec.

Ke konci budiž mi dovolena malá poznámka. Skoro současně

s tímto spisem vyšlo v Paříži péčí společnosti »Guillaume Budé«

nové vydání Platonových listů od Josefa So.uilhé (Platon, Oeuvres

complětes, tome XIII, 1. partie: Lettres. Texte établi et traduit.

Paris 1926, Les Belles Lettres. Cíl str. a 85 dvojstran, za 25 fr.). Že vydavatel uznává za pravé pouze list 7. a 8., kdežto o ostatních

soudí, že jsou z kruhů pythagorejských nebo že jsou to cvičení

rhetorská, nemůže se mu bráti za zlé —- neboť každý může míti

své přesvědčení —, ale nápadné jest, že ačkoliv zná podrobně literaturu o listech Platonových, nezmiňuje se o pracích Fr. No

votného ani slovem. A přece mohl nalézti francouzský výtah z nich

v Revue de philologie a německý ve Wochenschrift f. klass. Phi

lologie. Z toho jest patrno, že musíme ještě mnoho konat, aby

práce našich badatelů byly aspoň v přátelské cizině respektovány. Bohemica sunt, non leguntur. Učiní tedy p. spis. velmi dobře,

vydá-li, jak na str. 17 ohlašuje, listy Platonovy s latinským kom

mentářem. Nepochybujeme, že dostane se mu pak i v cizině zašlou

ženého uznání. Fr. Groh.

Ulrich von Wilamowits-Moellendorff: Hellenistische Dich

tung in der Zeit des KallimachOS. Berlin 1924, Weidmann. Stran VIII, 244 a 338. Za 18 Mk.

Hellenistickým písemnictvím se obíral Wilamowitz již ve svých

prvních knihách (Antigonos von Karystos, 1881; Isyllos von Epi

dauros, 1886) i v mnoha pozdějších pojednáních a vydáních; ve

svých dějinách řeckého písemnictví (ve sbírce Die Kultur der Ge

genwart) věnoval mu hojně místa, mnohem více,~ než bývalo dříve

zvykem. Jeho nový spis vznikl, jak čteme v předmluvě, z výkladu

Kallimachových hymnů, které sám vydal (spolu s jeho epigrammy,

This content downloaded from 185.44.78.129 on Sun, 15 Jun 2014 16:21:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 145

3 vyd. 1907). Vskutku není soustavným, uceleným dílem, nýbrž

spíše hypomnematem, kommentářem, v tom smyslu, jak pojem ten

objasnil kdysi sám Wilamowitz (Die griechische Literatur des

Altertums3, str. 158 п.); hypomnema nemá uměleckých aspirací, ale může být osobitým výtvorem, jako jsou jím Caesarovy Zápisky. Wilamowitz se nesnažil ani látku vyčerpati, ani ji přehledně utří

diti. Nemluví téměř o hellenistickém dramatě ani o Herondovi

a Nikandrovi, za to líčí básnický vývoj Propertiův a vkládá ex

kursy z dějin náboženských, z dějin báje a ze zeměpisu. Výklad o Kallimachovi přetrhuje výkladem o jeho vrstevnicích. V 2. svazku, věnovaném ^interpretacím*, jedná též o životě básníků a charak

terisuje jejich díla, za ťo. zase v 1. svazku opravuje čtení některých

epigrammů; jiné rozbírá v 2. svazku.

Úvodem к výkladům literárně dějepisným předesílá podrobné líčení hellenistického prostředí. Hellenismus ohraničuje podle ob

vyklého způsobu Alexandrem a Augustem a rozhodně se staví

proti tomu, mluví-lí se v riejnovější době o hellenismu za císař

ství.1 Má pravdu, že lze vládu Augustovu pokládati za vhodný mezník jak v dějinách politických, tak ve vývoji písemnictví a vý tvarného umění, ale není přesné, staví-li (I, str. 2) dnešní roz

šiřování pojmu hellenismus v protivu к názoru Droysenovu. Droysen chtěl jednati ve svých dějinách hellenismu ještě o >splývání ná

boženství a kultů, o theokrasii a theosofii, o nevěře a pověře až

do úplného zániku hellenistického pohanství» (Geschichte des

Hellenismus, I, str. XV); arci plánu toho neprovedl. Wilamowilz

se obírá jen prvním, tvořivým obdobím hellenismu, sahajícím asi

do poloviny III. stol.; v pozdějších dobách shledává již úpadek duchovní i politický. Podle literárních zpráv, nápisů a archaeologic

kých památek vykládá o činech a povahách hellenistických panov níků — některé z nich posuzuje velmi příznivě a pokládá je za

skutečné tvůrce tehdejších dějin —, o hellenistických městech,

filosofických školách, rhetorice, náboženství, kultu zemřelých a jiných stránkách hellenistického života. Jeho líčení není sice

vždy nezbytné pro porozumění dalším výkladům o básnictví, ale

obsahuje mnoho zajímavých a samostatných pozorování: Wilamo

witz rozumí lépe než kdo jiný hellenistickému člověku. Celkem

charakterisuje ranní hellenismus jako rorriantický, ne však senti

mentální, a přirovnává jej к baroku a rokoku. Zmínky zasluhuje

jeho nesouhlas s tím, hledají-li se mystické a východní prvky v hellenistickém náboženství;· podobně popírá mysticismus v pla tónské Akademii.

Rozhodující pro vytváření hellenislického písemnictví byl

podle Wilamowitze mocný rozvoj prósy v IV. stol.: tehdy pře

jímá prosa mnohé úlohy, jež plnila dříve poesie, a zatlačuje ji.

1 Tak činí, obraceje se výslovně proti Wilamowitzovu ohraničování, W. Otto, Kulturgeschichte des Altertums, 1925, str. 94 n.

Listy filologické LIV. 1927. 10

This content downloaded from 185.44.78.129 on Sun, 15 Jun 2014 16:21:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

146 Úvahy.

Attické druhy básnické (drama), jež ovládly naprosto v V. stol.,

upadají, a za to ožívají druhy iónské, epos, elegie a epigramm, určené pro recitaci a pak i pro pouhé čtení; tak vzniká knižní

poesie. Hellenistické básnictví i výtvarné umění trpělo klassic

kou tradicí: kanoničnost formy i látky tížila umělce. Cestu razil

hellenistickému básnictví Antimachos, jenž se snažil obroditi epos a elegii napodobením starých básníků, hledáním starých slov, uči

ností. Veliký vliv a opravdové básnické nadání přičítá Wilamowitz

Erinně. V epígrammu shledává druh, jenž byl hellenistickými

básníky nejzdařileji pěstován. Nesouhlasí s míněním Reitzensteino

vým, že by byl hellenistický epigramm vždy jen fingovaným ná

pisem. Uznává to pouze pro epigrammy z I. stol. př. Kr., Meleagrpvy,

Antipatrovy, za to mezi dřívějšími nalézá mnoho skutečných ná

pisů; od literárních epigrammů se lišívají svou stručností. Krátké

skladby Simiovy, Filetovy a j., v hexametru nebo v ehgickém

distichu, nazývá, stejně jako básně Theokritovy, eidyllia; jméno

značí, že každá báseň je druhem pro sebe, jalfo jím bývaly jed notlivé lyrické básně. Název epyllion, jehož se užívá v nové době pro takové skladby, zavrhuje jako neantický (stejně již v Griech. Lit., sír. 206); vskutku užívá slova toho jen Aristofanes, a to posměšně, a Athenaios (65b, o jedné básni přičítané Homerovi). Předního

zástupce hellenistické poesie vidí Wilamowitz tak jako antická

tradice v Kallimachovi. Rozbírá podrobně jeho dílo; chválí jeho

vtip, stručnost, jednoduchou mluvu, dokonalý verš. Stručněji jedná o jeho vrstevnících. U Theokrita chválí schopnost, přetvářeti cizí

motivy, a umění, kreslili lidi a přírodu. Lykofronovu nejasnost

vysvětluje tím, že sloh dospěvší к dokonalosti má sklon к pře

pjatosti a úmyslné nejasnosti. 0pakem je stručný, střízlivý sloh

Aratův. Apolloniův návrat к Homerovi pokládá za omyl chybnou

cestu; jednotlivé zdařilé výjevy, líčení nálad, klade navrub helle

nismu. Z pozdějších básní má za zdařilejší jen epigrammy. Vliv

hellenistického básnictví na římské arci uznává, ale zdůrazňuje

při tom individualitu římských básníků. Pochybuje o milostné

elegii hellenistické: jednak není pro ni dokladů, jednak by řecký básník nebyl uvažoval, nebo aspofr nebyl mluvil o svých citech.

Propertia a Tibulla vedla к básnění láska, a elegickou formu na

lezli u Galia a Catulla; čerpali ovšem též ze staré elegie (Mim

nermovy) a z hellenistického epigrammů. Od Propertia a Tibulla se

učil Ovidius. Jako nevěří Wilamowitz v subjektivní elegii helle nistickou, tak nevěří ani v hellenistickou lyriku, jež by byla bý vala předlohou Horatiovi; Horatius následoval lyriku klassickou, aiolskou.

Závěry literárně dějepisné opírá Wilamowitz o podrobný roz

bor básní, o interpretace. Zabírají velikou část jeho díla, tak jako

je tomu ve většině jeho spisů dřívějších. Praví: »Kdo chce sku

tečně pochopiti básníka a člověka, musí ho sám vyhledati v jeho dílech a pomůže se mu к tomu jejich výkladem* (I, str. 218). To

This content downloaded from 185.44.78.129 on Sun, 15 Jun 2014 16:21:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 147

jest ona »stará cesta*, o které mluví v předmluvě, cesta starých

velikých filologů. Wilamowitz rozbírá Kallimachovy hymny, mnohé

z jeho epigrammů, některé jeho zlomky, epigrammy jiných básníků

hellenistických, dvě básně Theokritovy (7, 17), hymnos Kleanthův,

výňatky z Lykofrona, Apollonia a Arata, některé básně Catullovy a j. Posuzuje zachovaný text, vysvětluje myšlenkový postup, všímá

si zvláštností mluvnických a metrických, vykládá báje a skryté

narážky básní, hledá předlohy a napodobení, určuje dobu složení

a účel básní a oceňuje je. Opravy textu, jež často navrhuje, jsou

někdy nepochybné, na př. Anth. Pal. VII. 364 ή μέγα όακρύ σασα místo rkp. ήμέρα (Reiske ΐμερα). Někdy pochybuje asi

zbytečně ó čtení rukopisném, na př. v 5.· hymnu Kallimachově

se pozastavuje nad komparativem έ'Φος .. . παλαίοτερον (v. 36),

jemuž chybí přirovnaný předmět, a uznává tu mezeru, ve které

se vykládalo něco více o průvodu se štítem Diomedovým. Ale

takové komparativy nejsou vzácné v starých jazycích. Z mytho

logických exkursů je zajímavý zvláště výklad o Artemidě: Wila

mowitz soudí, že byla původně bohyní lesa a lesní zvěře a že

se z vražednice novorozeňat stala pomocnicí při porodu. Při cel

kovém oceňování básní užívá šťastně analogií ze starého i nového

umění: tak Kallimachovu báseň (zachovanou v zlomcích na papyru

berlínském) na smrt Arsinoinu přirovnává к freskám Rubensovým

pro Jindřicha IV. a Marii Medicejskou, uhlazené básně Antipatrovy,

Meleagrovy a Filodemovy srovnává š reliefy novoattickými a Ovi

diovy Metamorfosy s básní Ariostovou.

К nové odborné literatuře přihlíží nesoustavně: některé práce, třeba dosti odlehlé, posuzuje, jiné, důležitější, vůbec nepřipomíná, na př. knihu A. Rostagniho (Poeti Alessandrini, 1916), jednající o stejném předmětě. I tato neúměrnost je znakem hypomnema lického rázu díla. К. Svoboda.

Giovanni Battista Pighi: II proemio degli Annali di Q. Ennio. Saggio di ordinamento e di interpretazione dei frammenti.

Milano [1926], Societa editrice >Vita e pensiero*. (Pubblicazioni della Universita, cattolica del Sacro Cuore, Serie IV, volume V.) Str. IV a 53, za 4 liry.

Pan spisovatel vybral si za předmět svého zkoumaní otázku

těžkou, kterou snad nebude nikdy možno s úplnou jistotou rozřešiti.

Z prooemia Enniových Annálů máme v drahém vydání Vahlenově

(Ennianae poesis reliquiae, v Berlíně 1903) pouze 16 neúplných a mezi sebou nesouvislých veršů. Z nich se dovídáme pouze tolik,

že Ennius na počátku básně vzýval Musy a vypravoval o svém

snu: zdálo se mu, že se mu zjevil Homer, jenž mu vykládal nauku

Pythagorovu o stěhování duší a oznámil mu, že jeho duše přešla

nyní v Ennia. Počet veršů rozhojňuje spis. tím, že klade do prooemia bud verše Annálů incertae sedis nebo dokonce verše, které podle dosavadního mínění pocházejí z Enniových básní jiných; někdy

10*

This content downloaded from 185.44.78.129 on Sun, 15 Jun 2014 16:21:03 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions