Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Philologica (Nietzsches Werke, Band XVII–XIX). Svazek I. sv. II. sv. III by Fr. NietzscheReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 40, Čís. 2 (1913), pp. 135-137Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23444318 .

Accessed: 16/06/2014 03:59

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.248.154 on Mon, 16 Jun 2014 03:59:38 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 135

Κ dílu přidán je pečlivý index, v němž zahrnuta také vy obrazení.

V celku zaslouží toto dílo stejné chvály, jako dílo o kultuře

řecké; doufáme, že se mu dostane také hojného rozšíření.

Ant. Salač.

Philologica von Fr. Nietzsche (Nietzsehes Werke, Band

XVII—XIX). V Lipsku 1910—1913, Alfred Krôner. Svazek I.

(str. XV a 352) za 9 mk., sv. II. (str. XIV a 340) za 9 mk., sv. III. (str. 462) za 10 mk.

Vydání sebraných spisů německého filosofa Bedřicha Nie

tzsche bylo letos ukončeno obsáhlým výborem z jeho prací filo

logických. Uspořádal jej Arnošt Holzer a po jeho smrti Otto

Crusius a Vilém Nestle. Jsou zde otištěny Nietzschovy články, několik recensí a výbor ze čtení universitních, studií a náčrtků.

LTeccos filologického,' nehledíme-li ani k známé knize »Zrozeni

tragoedies bylo uveřejněno již v IX. a X. svazku sebraných

spisů, jako zahajovací čtení o Homerovi, nedokončený spis »Die

Philosophie im tragischen Zeitalter der Griechen* a j.

Články Nietzschovy pocházejí skoro vesměs ještě z jeho

studentských let. Jednají střízlivě a suše, ale důmyslně o vzniku

sbírky básní Theognidových, o pramenech Diogena Laertského a

spisku o závodu Hesiodově a Homerově, příležitostně i o staro

věkých seznamech spisů Platonových a Demokritových, o dato

vání Menippově atd.

Daleko zajímavější jsou jeho čtení, konaná na universitě

basilejské, kam byl Nietzsche již v 24 letech (r. 1869) povolán. Opíral se v nich sice více méně o vědecké příručky, v jednotli vostech však viděl často dále a lépe než jeho současníci, takže

leccos, co je zde naznačeno, později bylo obšírně dokazováno

neb i obecně uznáno.

Tak velmi konservativní — v neshodě se svou dobou — ■

byl v homerské otázce. Dokazoval jednotný plán v Iliadě i Odyssei; i soupis lodí a Doloneii pokládal za části staré a celým plánem zdůvodněné (II, str. 20 n.). Nevěřil v naivnost a primitivnost Homerovu; ukazoval, že zejména jeho náboženské názory jsou

·

velmi vyspělé (str. 19 a 202). O elegii učil, že vznikla z popěvků při hostině (str. 27) — tak jako v nové době R. Reitzenstein (Epigramm und Skolion, v Giessenu 1893, str. 45 n.).1 Právem

zavrhoval hledání tragické viny u Sofokleova Oidipa krále

(str. 46 a I, str. 293). Ve výkladech o filosofii předplatonské (III, str. 125 n.)

zcela odloučil Pythagorovce od Pythagory, reformátora pouze náboženského a politického, a stavěl je před Sokrata a Platona, tak jako to činí W. Windelband ve svých dějinách starověké

1 Na tuto shodu upozorňuje vydavatel Crusius na str. 325.

This content downloaded from 91.229.248.154 on Mon, 16 Jun 2014 03:59:38 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

136 Ûvahy.

filosofie (Handbuch Iw. Miillera V 1). Stavěl se proti athetování

dialogů i dopisů Platonových; domnělá dokonalost neb nedoko

nalost spisů o pravosti jejich nerozhoduje. Stejné nesprávné prý

je souditi podle počtu hiátů o době jejich složení, ježto je mohl Platon později opravovati. Sám se domníval, že první jeho spis

jest vzletný a poetický Faidros a že Platon počal psáti až

v mužném věku po styku s Pythagorovci. Dialogů z mládí Pla

tonova neuznával ; kdo by spis tak dokonalý, jako jest Apologie, kladl do mládí Platonova? (II, str. 73 n. a III, str. 242 n.).

Velikou váhu kladl Nietzsche na rhythmus v próse (II, str. 5,

162, 208, 215 a j.) a vůbec na její rhetorickou stránku. Správně však spatřoval v rhetorice jen účelné užití prvků, ležících již v řeči samé (str. 2-49). Aischina měl za nejnadanějšího, krá

lovsky klidného řečníka, toužícího po mocném státu, Demosthena

za méně nadaného, ale vytrvalého a vášnivého (str. 217 n.). Řeč Ciceronovu zval »okouzlující smíšeninoú, ne neřímskou, ani

asijskou, ani attickou, také ne starobyle neb úzce římskou, kterou nelze vysvětliti pouze eklekticismem, nýbrž ze skuteč

ného ή&ος* (str. 229). Zcela původm je JNietzsche v zavěrecne, synthéticke časti

dějin řeckého písemnictví (II, str. 129 n.). Ukazuje tam, že Re kové stvořili klassickou literaturu, ačkoliv (anebo spíše poněvadž) literatura ta se neopírala,. jako moderní, o literární tradici, ne

byla určena pro čtení, nýbrž pro okamžik, určitou příležitost, slavnost i určité obecenstvo, jehož vkusu a smýšlení básník se

podřizoval (na př. Aristofanes). Obecenstvo nebylo vzděláno lite

rárně a posuzovalo ne se stanoviska aesthetického, nýbrž mrav

ního, ba i praktického. Proto Sofokleův Oidipus král dostal pouze druhou cenu a Hesiodos vítězil v > Závodu « nad Homerem. Spi sování bylo zaměstnáním; spisovatelé byli pištci, rhapsodové, cvičitelé sborů divadelních, advokáti. I Simonides a Pindar psali na objednávku a pro výdělek. Teprve v době alexandrijské,

umělecky neplodné, počalo se rozuměti umění. » Vědění a umění

nejdou pospolu* (str. 181). Také výklady o řeckém kultu, přihlížející i k novým vý

zkumům ánthropologickým, značně se lišily od většiny tehdejších i pozdějších prací mythologických, které nevycházely od nábo

ženských představ lidových, nýbrž od umělých výtvorů básnic

kých, zvláště mythologie Homerovy. Správně dokazoval, že Diův

průvodce orel byl původně Zeus sám, že Dionysos byl ctěn

v podobě býka a Hera v podobě krávy. Teprve . později se tato

zvířata stala odznakem bohů nebo jim byla zasvěcena (III, str. 72). Podobně socha , boží nebyla prvotně jenom jeho obrazem, nýbrž

jeho sídlem a kněz jeho dočasným vtělením (str. 74). Z nedokončených neb nezveřejněných prací jsou nejzají

mavější Nietzschovy studie rhythmické. Nietzsche vycházel od

Aristoxena, později však — tak jako mnozí z nynějších badatelů

This content downloaded from 91.229.248.154 on Mon, 16 Jun 2014 03:59:38 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 137

— více a více si vážil zpráv metriků sebe pozdějších (III, str. 299 n.). Domníval se, že posavadní badání bylo na scestí,

ježto nedbalo zásadního rozdílu mezi starou rhythmikou časo

měrnou a novou přízvučnou. Iktus (σημασία) neznačil prý důraz,

přízvuk rhythmický, nýbrž taktování. Ve starém věku se nečtlo

s iktem, jako nyní čteme, nýbrž rhythmus byl dán již měrou

slabik a sesilován taktováním, po případě i průvodem hudebním

(str. 284 η.). Γ toto mínění o iktu nachází v nejnovější době

stoupence (srv. Králův posudek Goodellova spisu v LF. XXXI,

1904, str. 357). Uvedené ukázky vydávají, tuším, velmi příznivé svědectví

o Nietzschovi-filologu, ačkoliv byl záhy dán do klatby od většiny filologů pro spis o tragoedii a ačkoliv sám brzy se filologii počal oacizovati a konečné se jí úplně vzdal. Κ. Svoboda.

Ulrich von Wilamowitz-Moellendorff: Sappho und Simo tlides. Untersuchungen ilber grieehische Lyriker. V Berlíně 1913, u Weidmannů. Str. V a 330. Za 9 mk.

Kniha Wilamowitzova obsáhaje čtrnáct zdánlivě nejednot

ných statí o řeckých lyricích, z nichž některé byly otištěny již dříve na jiných místech. Výklady týkají se Sapfy, Anakreoiita,

Simonida, Stesichora, Ibyká, Pindara, Solona a Mimnerma; po slední staf jest věnována vztahu Horatióvu k řeckým lyrikům. Podle nejobjemnějších a nejdůležitějších statí o Sapfě a Simoni dovi jest volen nadpis knihy. Za nejcennější možno pokládati pojednání o Sapfě, Simonidovi a Horatiovi. Všude plno nových

myšlenek a samostatných názorů, celá kniha nese pečeť indivi

duality a originality, jež nedbajíc ustálených názorů, směle hlásá

své stanovisko. Není sice vždycky radno jiti za Wilamowitzem,

jenž i v této knize podmaňuje více bystrostí postřehů než pře

svědčivým jich zdůvodněním, ale uvážíme-li, že bez jakéhosi divinačního daru nelze z nepatrných celkem trosek sestrojiti

původní budovu řecké lyriky a že právě Wilamowitz vykonal v tomto oboru velmi mnoho a jest dnes z nej povolanějších znalců

řecké lyriky, oceníme význam jeho knihy. Bohužel, jak se do

čítáme, nebude jeho dílo korunováno vydáním zlomků řeckých

lyriků, jak jsme očekávali, čehož jest litovati tím více, ježto

Anthologia lyrica od Bergka, Hillera a Crusia, v níž jsou lyrikové

nejlépe přístupni, nyní již nevyhovuje. Výsledkem práce Wilamo

witzovy v tomto oboru zůstane spis »Textgeschichte der griechi schen Lyriker* (v Abh. d. Gôtting. Ges. d. Wiss.,: IV, 1900, čís. 3) a tato kniha.

Než přistupme již ke'knize samé. Článek první věnován

jest otázce, do jaké míry vystupuje individualita jednotlivých básníků lyrických. Tu třeba doznati, že osobnost většiny jich ztrácí se v mlhách, ač mezi nimi nebylo jisté nouze o individua

This content downloaded from 91.229.248.154 on Mon, 16 Jun 2014 03:59:38 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions