Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Psyche. Seelencult und Unsterblichkeitsglaube der Griechen by Erwin RohdeReview by: Frant. ČádaListy filologické / Folia philologica, Roč. 23, Čís. 1/2 (1896), pp. 136-138Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23437317 .

Accessed: 23/06/2014 11:14

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.185 on Mon, 23 Jun 2014 11:14:08 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

136 Úvahy a zprávy.

milace tato nemá ničeho činiti s assimilací σλ v λλ (*χεσλιοι lesb.

χέλ/.ιοι, att. χείλιοι χίλιοι), viděti již z toho, že λλ zůstává i v dia lektech neaiolských. Na str. 19 nn. odporuje M. známému vý kladu dvojího 7T7Z τ τ v οππως οττι atd. (tak, že splynul v jedno tvar neutrový na -oS s následujícím zájmenem, načež nastala

assimilace). Dvojí ππ ττ vykládá z pův. kv, jako prý v ίππος, lesb. οππα. Ušlo mu, že ππ v ίπno? je pův. Jc'v, ne q (stind.

aévas); lesb. οππα. vyloženo jistě lépe dialektickou assimilací z *Sii-μα. (v jiných dial. ομμκ\ srv. lesb. άλιππα — att. άλειμμη), a podobného něco snad je v tarent. oxxor ·

δφ&αλμόν (στύππη, Λνκκειο? ničeho nedokazuje); a pak bychom přece čekali *λείππω

*ελιππον *χέρνιββος atd.? Že z *ó'ďr« by v ř. muselo povstati

*δστι, není pravda, protože jde o -d τ- ve dvou původně růz

ných slovích: srv. χαττάνυσαν, καττά, κατ τάδε, κάτΟανε, κάτ&εο

a ρ., kde by po M-ovu také mělo býti *κ«στάννσαν atd.?

Chyba tisku je „Rad. Ija — Set. tyajágati" 6 (čti tjag

nebo tyaj-, tjamjati nebo tyajáyati); skt. Jcavis „saepius" 19

(čti sapiens). Av. čihmi 17 neexistuje. Yýznam „beherbergend" při skt. viéva- (= omnis) 20 zakládá se na nedorozumění.

Josef Zubatý.

Erwin Hohde: Psyche. Seelencult nud Unsterblich

keitsglaxibe der Griechen. Freiburgu, Leipzig 1894. Str. 711.

Kniha Rohdeho, hned jak vyšel první její díl (r. 1890), pro hlášena za práci z nejznamenitějších, které nověji vyšly v oboru

klassické filologie, a vskutku také má velikou hodnotu a důle žitost nejen pro filologa a historika, nýbrž i pro filosofa a kaž

dého, komu jde o poznání, jak vzniklo a vyvíjelo se ctění duší

a víra v nesmrtelnost, zvláště u Řeků. Znalost příslušné literatury

filosofické a zvláště sociologické, důkladnost filologická, jasně

methodický postup zkoumání a krásný sloh — tot hlavní před

nosti uvedeného díla.

Středisko, k němuž neustále má spisovatel zření (srv. str.

1 — 62, 64 nn., 140 nn., 237 n., 248, 256 n., 298 n„ 344 n., 356,

358, 424, 431 nn., 477, 655) a s nímž srovnává právě tak víru

lidovou, jako nauky filosofů, přirozeně jsou básně Homerovy

a jejich názory o životě posmrtném a ctění duše. Rohde důvtipně

ukazuje, že tyto básně samy odkazují za sebe, že i v nich nalez

neme stopy jiné, bývalé a lidové víry o lidské duši, víry, zcela

se shodující s názory jiných národů „primitivních". Dle Hornera

duše jsou (nežijí!) po smrti v Hadu, nemajíce nijakého styku se světem živoucích, nepamatujíce se na něj, ani nemohouce v něm

se znova objeviti anebo působiti; jsou pouhý stín, bez blaženosti,

bez útrap, nehrozící, neprospívající živým. Ale jako před homer

ským spalováním mrtvol drive a původně bylo obvyklé pohřbívání,

tak bližším zkoumáním některých částí těchto epopejí vychází na

jevo, že i tu jsou prvky bývalého ctění duší, že i tu jsou části,

This content downloaded from 185.2.32.185 on Mon, 23 Jun 2014 11:14:08 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Üvahy a zprávy. 137

které předpokládají víru, že duše neodlučuje se ihned a úplně z blízkosti živých. Také Hesiodovo líčení patera věků lidstva

poskytuje důkazů, že aspoň v jednotlivých krajinách pevniny řecké věřilo se ve vyšší život posmrtný duší zesnulých („Ostrovy

blažených"). Témuž nasvědčují pověsti o lidech, kteří za živa

sestoupili do země (Amfiaraos, Trofonios, Kaineus atd.), a o bo

zích, skrývajících se na určitém místě pod zemí a tu také uctí

vaných (Python, Erechtheus, Asklepios a j.). Dovedeme si aspoň do jisté míry vysvětliti, že přestěhováním Ionů do Malé Asie

zajisté mnohý z původních kultů místních a odnášejících se kc

ctění předků seslabil se, když těla jejich zůstala v otčině a přijat zvyk v oněch krajinách rozšířený, spalovati mrtvoly. Ale nicméně

nevymizelo ctění duší, nýbrž poznovu propuká ve ctění heroů, na jehož rozvoj, jako 11a oživení a rozšíření ctění duší vůbec, mělo znamenitý vliv kněžstvo delfského orakula. Ale ve ctění duší

právě kořenila víra v trvání duše po smrti, jak hlásá již Xeno

fontův Kyros (Kyrop. 8, 7, 17), jím udržela se představa ta i přes dobu homerskou, ale z pouhého ctění duší nemohl se vyvinouti

zřetelný útvar této víry. Přání, nabýti obsažnějších představ o zásvětí, hleděly ukojiti mysterie eleusinské, slibujíce a předvá

dějíce svým účastníkům blažený život po smrti. Mysterie ty však

víře v trvání duše po smrti neučily, nýbrž ji předpokládaly a učily

jen, jak žije; ostatně veliký nějaký vliv, a zejména mravní vliv,

jim nelze přičítati. Jestliže tedy Rohde dokazuje, že víra v (neurčité) trvání

duše po smrti n:á základ ve ctění duše, které se vyvinulo ze

ctěni předků, nesoudí přece, že by byla odtud vyplynula víra v ne

smrtelnost duše; tato má prý kořen ve víře v božskou přiroze nost duše lidské, kterážto víra zase vznik svůj má z kultu Dio

nysa. Orgiastický kult onoho boha prý vyšel z Thrakie, rozšířil

se téměř epidemicky po celém Ěecku, zejména v Attice, byv tu

arci zjemněn, i spojil se s bohoslužbou Apollonovou, tak že kněž

stvo tohoto boha pomáhalo velmi účinně k šíření nového kultu.

Kult Dionysův spůsobil nový spůsob věštění „v exstasi" (Begei3te

rungsmautik), jehož působením našli ochotný sluch a víru roz

manití proroci („Bakis", „Sibylla") a očisťovači (Abaris, Aristeas, Epimenides a j.). Jemu oddána byla konečně i sekta Orfiků.

Ostatní část knihy věnována jest vylíčení nauky o nesmrtel

nosti duše u filosofů (od Thaleta až po Sokrata, str. 429—489,

Platona, 555—586, Aristotela, stoicismu a epikureismu, 587 až

625) a básníků lyrických i dramatických (str. 490—554). Filo sofie měla sice právě v hellenistické době mocný vliv na vrstvy

lidové, nikoli však v oboru víry. I udržuje se u lidu prese všecky

soustavy filosofické víra v posmrtné trvání duše, založená na sku

tečných formách jejího kultu. Tato víra zůstává houževnatě i přes

útoky a popírání některých škol filosofických, ba zvyšuje se ještě;

stává se zajisté za této doby mnohem obyčejnějším prohlašování

This content downloaded from 185.2.32.185 on Mon, 23 Jun 2014 11:14:08 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

138 Úvahy a zprávy.

nebožtíka za heroa. Ale arci víra ta jest neurčitá, má rozmanité

stupně přesvědčenosti; tak na př. jest zajímavo, že z nápisů ná

hrobních jen málo jich obsahuje zmínky, odnášející se k životu

v záhrobí.

Než i tato víra, nejinak nežli filosofie, počíná mizeti třetím a čtvrtým stoletím i rozplývá se znenáhla v dogmata rozličných

přejatých nauk náboženských, až posléze vše si podrobuje vítězné

křesťanství.

Již z podané tresti dotčeného spisu jest patrno, jak vážné vý

sledky badatel jim podal. Pokud se týče druhé části, nemůžeme

ovšem vysloviti tak souhlas, jako s prvou, zakládající se především na myšlenkách anglického filosofa Herb. Speucera (i v jednotli

vostech; srv. na př. str. 253 ροζ. 1). Jádro druhé části lze vy

jádři ti tímto syllogismem, jenž patrně tanul spisovateli na mysli:

Pojem „nesmrtelnosti" pro Reky jest aequipollentní s pojmem

„božského" (τό &έίον) (str. 296). „Božskost" (či „božskou přirozenost") duše poznali Řekové

v orgiastické exstasi při kultu thráckého Dionysa (passim, zvi,

str. 324). Κ víře v nesmrtelnost duše Řekové dospěli tedy teprve

z kultu Dionysa.

Když takto určitě si thesi Rohdeho formulujeme, hlásí

se hned námitky: 1, Pro praemissu první není podán důkaz.

2. Což teprve slavíce orgie Dionysovy došli Řekové k po znání božské podstaty duše? Či snad spíše orgie ty již tuto

víru předpokládají ? 3. Není dokázáno, jak ostatně sám spiso vatel přiznává na str. 327, že kult Dionysův přejali Řekové

z Thrakie, ač to velice arci pravděpodobno. Referent proto ochotně

přiznává, že výklad Rohdeho jest i tu velice důmyslný, ale luštění

otázky oné snad přece spíše by se mělo díti směrem, naznače

ným příležitostnou myšlenkou Rohdeho (str. 432): „Dass dieser

Doppelganger des Menschen (= duše), von diesem zeitweilig ge

trennt, ein Sonderdasein haben konne, war mit seinem Begriffe schon gegeben; dass er im Tode, welcher die dauernde Trennung des sichtbaren Menschen vom unsiclitbaren ist, nicht untergehe, sondern nur frei werde, um allein fiir sich weiter zu leben, war

ein naheliegender Glaube."

V jednotlivostech bylo by mnoho s pochvalou vytknouti a každému k četbě doporučit:; tak na př. partii o rázu a po vaze básní Homerových (zvi. str. 36), o heroích (137—186), o pohřbívání a ctění zemřelých (200—236), o krevní pomstě

(236—255), o mystériích eleusinských, o sektě Orfiků, o askesi v starém Řecku (str. 394 n., 418 n.) a j., i jest si jen přáti, aby spisovatel brzy uveřejnil dodatečné exkursy, jež zamýšlel pů voduě vydati při druhém díle, ale pak od tohoto úmyslu upustil, _1 ! v ¿1 w aby spis přílišné nevzrostl.

Frant. Cáda.

This content downloaded from 185.2.32.185 on Mon, 23 Jun 2014 11:14:08 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions