Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Vergil, Die Mücke, lateinisch und deutsch (Schriften und Quellen der alten Welt, Bd. 4) byMagdalena SchmidtReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 83, Čís. 1 (1960), pp. 175-176Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23463110 .

Accessed: 15/06/2014 10:06

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 193.105.154.120 on Sun, 15 Jun 2014 10:06:38 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Zprávy 175

místo vokativu v balto-slovanských jazycích a právem tu i jinde ukazuje na rozdílné

slohové hodnoty obou pádů.

V dodatcích jedná o slovech značících „pán" a „paní", tj. o ř. κύριος, δεβπότης, o lat.

dominus, o střlat. senior, o románských obměnách těchto dvou slov a jejich napodobeních

v germánských jazycích. Že se к nim často připojovalo přisvojovací zájmeno, např. fr.

та dame, vysvětluje snahou vyjádřit „osobní vlastnictví" (str. 363, 368), ale stejně

důležitá byla snaha po plném, zvučném oslovení; dame by znělo stroze. Dále se jedná

o plurálu místo singuláru v oslovení. První řecké doklady plurálu reverentiae (v 2. os.)

jsou u Isokrata a první doklady plurálu maiestatis (v 1. os.) v dopisech helénistických

panovníků. První latinské doklady plurálu maiestatis jsou z 3. stol. a plurálu reverentiae

ze 4. stol. V středověké latině vládlo vykání, avšak humanismus se vrátil к antickému

tykání. Ze středověké latiny přešlo vykání do románských a germánských jazyků (při

dejme: též slovanských), ale vedle něho se udrželo též tykání; rozhoduje tu vztah к osobě,

kterou oslovujeme. V ostatních dodatcích se pojednává o přenášení vokativu do jiných

pádů, např. lat. Iuppiter, pappa, mamma, it. a šp. don z do-mine, o záměně rodu a čísla

v oslovení, např. ř. τάλας к ženě, něm. Junge к dívce, Kinder (v rýnském nářečí) к dítěti,

o vokativu vzniklém atrakcí, např. Tu qwoque... Cydon... miserande iaceres (Verg.

Aen. X, 324 п.), o užívání 3. osoby místo 2. v oslovení, např. Ουτοσί άνήρ ού παύσεται

φλύαρων (PÍ. Gorg. 489 Β), Sieht denn der Schlingel nicht, daB ich lese? (Lessing),

o elipse v oslovení, např. fr. serviteur místo je suis votre serviteur, aj.

V shrnujícím závěru zdůrazňuje S., že se nově vytvořené zdvořilé oslovení šíří do

nižších společenských vrstev, tím upadá a musí být časem nahrazeno uctivějším. Nazývá

to „inflací" uctivých oslovení (str. 446 aj) a „klesáním kulturního statku" (str. 441 п.ρ

je to pojem vytvořený germanistou H. Naumannem).

Ve své knize uvádí na sta dokladů ze starých i nových jazyků a na sta bibliografických

údajů. O formách oslovování jednalo před ním mnoho jazykozpytců, avšak nikdo tak

všestranně a zevrubně. A přece ani on vše nevyčerpal: nemluví např. o citoslovci ώ a o

před vokativem a o kladení minulého času místo přítomného, např. Přál jste si? (v ob

chodě). Z českých prací uvádí P. Trostův článek „Tabu vokativu" (LF 72, 1948, 33n.)r ale jeho základní myšlenky — oslovení vokativem je někdy nedovoleno, „tabu" — nevyužil.

К. Svoboda

Magdalena Schmidt, VergiI, Die Miicke, lateinisch und deutsch (Schriften und Quellen der alten Welt, Bd. 4). Akademie-Verlag-Berlin 1959, str. 47, cena DM 6.

Podle Suet. Аид. 100 dal Augustus r. 29 př. η. 1. zřídit pro sebe mausoleum. Ohlas

toho spatřuje spis. v závěru básně Culex, kde postaví pastýř mohylu komárovi, který mu

zachránil život. Spis. se domnívá, že tuto báseň složil Vergilius jako žert pro úzký kruh

svých a Augustových přátel. Bylo mu tehdy 41 let; neshodu s Donatovou (Suetoniovou>

zprávou, že sepsal Komára v 16 letech, odklízí spis. opravou čísla XVI na XLI. Vergil

prý podal v té básni svůj „duchaplný" literární životopis (str. 7): nejprve mluví o pastýři

(42 п.), tj. o svých Bukolikách, pak slaví venkovský život (58п.) a napodobuje Georgika

a konečně dává vlastní epický výklad (157 п.) a tím naráží na Aeneidu. Komárova výtka,

že pastýř nedbá jeho slov (379 п.), je prý ohlasem řečí, jimiž zrazovali Vergil a jeho

přátelé Augusta od stavby mausolea, a ve výčtu rostlin, které zasadí pastýř u komárova

hrobu (398п.), se prý obrážejí Augustovy rozhovory s dvorskými zahradníky o úpravě

okolí mausolea.

■ Vše to se nám zdá nepravděpodobné: Augustus by byl ztěžka snesl srovnáni svého

mausolea s komáří mohylou a i ostatní obdoby jsou jen zdánlivé. Jinak je rozbor básně.

This content downloaded from 193.105.154.120 on Sun, 15 Jun 2014 10:06:38 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

176 Referáty

jejž podává spis., bystrý a jemný. V úpravě textu se leckdy liší od Vollmera-Morela

(1935), neboť do něho přijímá četné nové opravy R. Giominiovy,. R. Helmový a své vlastní

Překlad je věrný (jen v. 3 haec propter značí asi jako obyčejně „proto" a ne „vedle toho"),

jazykově obratný, v původním roméru a také poznámky dobře vyhovují. V doslovu pro

hlašují vydavatel knižnice J. Irmscher, posuzovatelé knihy F. Dornseiff a Irmscher i její

redaktor G. Perl, že v mnoha věcech nesouhlasí se spisovatelkou, ale že může její práce

podnítit další bádání. Vskutku je její základní myšlenka pochybená, přesto by mohl být

Culex dílem mladého Vergilia. К. Svoboda

Pavel Oliva, Pannonie a počátky krize římského impéria. Praha, NČSAV 1959. Stran

360 s 60 obr. v textu. Cena váz. Kčs 32,—.

Oliva si zvolil velmi aktuální thema, neboť chybělo dosud moderní souhrnné dílo

0 Pannonii. Pannonie byla jediná římská provincie, s kterou se naše země bezprostředně

stýkaly a jejíž sféra přesahovala i na naše území, jak se znovu potvrzuje nejnovějšími

objevy na Slovensku. Oliva zařadil vývoj Pannonie do širších souvislostí začínající krize

římského impéria, která se projevovala především úpadkem otrokářského systému. Toto

thema, -značně rozsáhlé a náročné, si omezil časově zhruba II. stoletím a počátkem III. stol.

τι. 1., kdy se římská říše začíná otřásat v samých základech; důležitým mezníkem jsou tu

právě markomanské války, jejichž bojištěm byla Pannonie a naše území.

Jde o knihu, kterou si se zájmem a prospěchem přečtou také zájemci z jiných oborů

1 širší obec milovníků historie. Proto autor, zvolil formu synthetického díla, v němž ovšem

všechny jednotlivosti jsou pečlivě zpracovány a podány v bohatých poznámkách, ale vlastní

text je plynulý a dává dobře vyniknout celkové koncepci. V tomto ohledu je možno Olivovo

dílo srovnat s knihou Ericha Swobody o Carnuntu (C„ Seine Geschichte und seine Denk

máler), která se dočkala v desíti letech už tří vydání (naposled v r. 1958) a podává

Tovněž základní poučení v textu a vyčerpávající literaturu v poznámkách.

V prvních dvou kapitolách Oliva důkladně probral všechny prameny literární, epigra

fické, numismatické i archeologické (zajímavý je zvláště exkurs o různém způsobu dato

vání nápisů), dále pak obsáhlou literaturu, při čemž,hodnotil především práce rakouské

a maďarské (méně je jugoslávských), kromě toho i práce našich badatelů, kterých není

málo a jsou roztroušeny většinou po časopisech, takže jejich shrnutí v této kapitole i na

příslušných místech knihy je velmi záslužné. Spravedlivě je zhodnocen i A. Alfoldi, к jehož

práci je možno mít výhrady, ale nelze mu upřít lví podíl ve studiu Pannonie. V třetí

kapitole je podán obecnější úvod o počátcích krize římského impéria, která se začala

projevovat především ve změně výrobních vztahů; v této části zdůrazňuje Oliva význam

právních pramenů pro poznání společenského vývoje.

Vlastní výklad o Pannonii začíná v nejobšírnější čtvrté kapitole líčením doby jejího rozkvětu před markomanskými válkami, kdy se krize v této provincii projevovala ještě

velmi málo, poněvadž její vývoj byl vzhledem к jiným provinciím opožděn. Proto také

se tehdy ještě většina průmyslových výrobků do Pannonie dovážela (nejprve přes Aquileiu,

pak z galských a porýnských provincií) a rovněž otroctví tu nebylo tak rozšířeno jako

"v jiných částech impéria. Oliva správně odmítá názor o rozsáhlé romanisaci domácího

obyvatelstva, které si naopak podrželo velmi dlouho kmenové zřízení ve formě tzv. civitates

(proměněných pak mechanickým územním dělením na pagi), i původní jména, kroje

a jazyk.

V další kapitole jsou přehledně podány příčiny vzniku i průběh markomanských válek

(shrnutí nejnovější literatury o datování trenčínského nápisu do let 179—180 na str·.

226—227). Mimo jiné soudí Oliva na rozdíl od jiných badatelů, že mezi přeběhlíky ke

This content downloaded from 193.105.154.120 on Sun, 15 Jun 2014 10:06:38 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions