Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Zur Geschichte und Kritik der Gutturaltheorie by Julius DutoitReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 35, Čís. 1 (1908), pp. 61-62Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23444568 .

Accessed: 15/06/2014 23:04

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.73.177 on Sun, 15 Jun 2014 23:04:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 61

Ku konci jest několik drobností, z nichž zajímavější jest

zlomek, obsahující metrická pravidla ve verších, řecký to před chůdce Terentiana Maura, a kouzelné říkadlo proti bolení hlavy.

Obě polovice opatřeny jsou pečlivými ukazateli a zdařilými

fotografickými snímky význačných papyrů. O. Jiráni.

Julius Dutoit: Zur Geschichte und Kritik der Gultural theorie. Programm des Kgl. Luitpoldgymnasiums in Mtinchen (tir

das Schuljahr 1905/1906. Str. 44.

V Listech filol. XXVI, 1899, str. 26—30 a 96—102 podal prof. Zubatý velmi instruktivní výklad o důležitém problému

indoevropského hláskosloví, o osudech indoevropskýcb hrdelnic.

Navazujíce na tento článek, chceme upozorniti na nejnovější

spis, který přehledně sleduje vývoj názorů v této otázce a po dává kritiku názoru, nyní skoro obecně uznávaného. Je to vlastně

nové vydání deváté kapitoly Bechtelovy knihy »Die Haupt

probleme der indogermanischen Lautlehre«, která vyšla již před

patnácti léty (1892). Od té doby i v otázce této vyskytly se ovšem názory nové, a potom výklad Bechtelův, velmi obšírný a protkaný vlastními poznámkami kritickými, není dosti pře

hledný pro toho, kdo se chce poučiti o historickém vývoji této

otázky; proto je práce Dutoitova zcela oprávněna.

V první části vykládá spisovatel, jak se ponenáhlu od

theorie o jedné řadě hrdelnic dospělo k učení o řadách dvou a

konečně třech (v. uvedený či. v Listech XXVI); v době novější

pak objevily se opět pokusy redukovati tyto tři řady na řady dvě (Hirt) tak, že původně byly jen souhlásky velárné (k, g, gh) a labiovelárné (q, gu, gh11)·, hlásky palatální se vyvinuly za ur

čitých okolností (před samohláskami palatálními) z původních velár. Hlavním důvodem proti třem řadám bylo, že v žádném

jazyce nejsou všecky tři řady zachovány, nýbrž jen řady dvě.

Tato theorie se neujala; Pedersen ukazoval, že v albánštině jsou

zachovány stopy tří řad hrdelnic (doklady toho nejsou dosti bez

pečné), Brugrnann dovozuje, že v řečtině se jeví rozdíl mezi pa latálou (&') a velárou (k) před neslabičným u (ani to není do

cela jisté), a Scheftelowitz snažil se ukázati, že v armenštině,

jazyce skupiny východní, je zachován rozdíl mezi původními velárami a labiovelárami. Z literatury sem příslušející unikly

spisovatelovi dva spisy: Mansionův, Les gutturales grecques

(v Paříži 1904), o němž se zmiňuje teprve v dodatku, a zejména

Ribezzův, Il problema capitale delle gutturali indoeuropee etc.

(v Neapoli 1903), jenž (dle Hirtova referátu v Anzeigru XVIII, 6) dospívá opět k theorii o původní jediné řadě hlásek hrdelných.

V druhé části Dutoit kriticky posuzuje běžnou nyní theorii

o třech řadách hrdelnic. I on ukazuje na to, že v žádném ja

zyce nezachovaly se všechny tři řady (pokusy stanovití stopy

This content downloaded from 62.122.73.177 on Sun, 15 Jun 2014 23:04:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

62 ϋ vah y.

těchto tří řad v některých jazycích odmítá) a že nenalézáme

důvodů, proč v jednotlivých jazycích vždy dvě rady splynuly v jednu. To, myslím, by byl celkem důvod dosti slabý: z toho, že stav původní nikde nedochován, nelze souditi, že ani původně tak nebylo. Tak souhlasí Dutoit s Hirtovou redukcí tří řad na

dvě, velární a labiovelární, poněvadž pro prajazyk nejspíše lze

postrádati řady palatální. Ale i tu nalézá Dutoit, že neznáme

příčin, proč labialisace v celé skupině jazyků zanikla, a z jiných

ještě zjevů usuzuje konečně (jako Ribezzo), že byla původně jedna řada hrdelnic (fc, g, gh), jež teprve po odloučení východních

Indoevropanů od západních se rozštěpila v každé větvi v řady dvě: v palatální a velární u Indoevropanů východních, v labiali

sovanou a velární u Indoevropanů západních. Palatální řada ve

větvi jedné a labialisovaná ve větvi druhé vznikly tím, že pů vodní hrdelnice za jistých poměrů nabývaly výslovnosti buď pa latální (na východě) nebo labialisované (na západě).

Ale tím se theorie o třech řadách hrdelnic hrubě nemění.

Neboť rozdíly ve výslovnosti hrdelnic lze, tuším, zcela dobře

předpokládat] již pro prajazyk před rozdělením na dvě velké

větve. Lze si docela dobře mysliti, že již v prajazyce vyslovo valo se k někdy palatálně, jindy s pazvukem retným. Na jedné části jazykové oblasti indoevropského prajazyka se ujala a zpo všechněla vedle čistých velár výslovnost palatální, na území

jiném výslovnost s přídechem retným: odtud rozdíly v obou

skupinách. Ze v prajazyce rozdíly dialektické byly, je nepochybno; že výslovnost hrdelnic mohla býti za různých okolností různá,

je také patrno. Již prof. Zubatý v uvedeném článku upozornil dle Polanského na př. na kašub. kuolano. A tak počátky těchto

tří řad hrdelnic lze položití již do prajazyka. A jestliže jazyko

zpyt spokojuje se s konstatováním toho stavu, k němuž ukazuje srovnávání jednotlivých jazyků, právem mluví o třech řadách

hrdelnic.

Ještě jedné věci třeba se dotknouti. Dutoit soudí, že labio

veláry (q) a veláry s následujícím neslabičným u (ku) se od

sebe hrubě nelišily, že to nebyly hlásky jednotné (einheitliche), nýbrž složené (Doppellaute). Tak soudí též Hirt (a patrně i Ri

bezzo), který učí, že tento labiální pazvuk se může státi též sla

bičnýin (γυνή, κύκλος). Těžko je rozhodnouti, jak se tyto hlásky vyslovovaly, ale také je, tuším, těžko si představiti, že by to

byly hlásky dvojité. Oldřich Hujer.

Albert Cuny : Le nombre duel en Grec. Paris 1906, C. Klincksieck. VII a 516 str. Za 15 fr.

spisovatel podav v časti první (str. 9—b5) jazykozpytný

výklad duálu vůbec a řeckého zvláště, stopuje v části druhé

(str. 67—508) jeho užívání v zachovaných památkách nápisných i literárních. Kdežto jeho výklady jazykozpytné, kde se odchylují

This content downloaded from 62.122.73.177 on Sun, 15 Jun 2014 23:04:23 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions