Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Historische Grammatik der lateinischen Sprache. III. Band. Syntax des einfachen SatzesReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 31, Čís. 3/4 (1904), pp. 275-278Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23439197 .

Accessed: 14/06/2014 06:41

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 194.29.185.230 on Sat, 14 Jun 2014 06:41:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 275

na př. cónsol censor aídilis [j hic fuet ápucl-vos.

Tohoto typu je ze 103 zachovaných veršů 49 předních dílců, 37 zadních; jiné vykazují rozličné nepravidelnosti. Důraz počát

kový se může prostírati i přes dvě slabiky krátké; na př.

dnéllo mágno dírlmendo j| régibus súblgendis;

v 28 verších se končí druhý dílec slovem dvojslabičným místo

tříslabičného; na př.:

quóius forma vírtutei || párisuma fuit;

ald. Hladce vyloží ti zachované verše nedovede ani Vendryes a

jest si toho i úplně vědom. Ukazuje in. j. i na faktum, že zbylé verše saturnské pocházejí z doby, kdy již důraz první slabiky lak říkajíc mizel, a připouští možnost, že v době, když vznikaly časoměrné hexametry řeckáho způsobu, byl složen i leckterý verš

saturnský čistě fiasoměrný. A připouští i možnost, že verš sa

turnský nebyl typu jednotného. Na všechen způsob je verš, slu

čující časomíra s přízvukem, úkazem rovněž vzácným, jako jazyk se dvěma přízvuky, jedním důrazovým, druhým melodickým,

jakým dle Vendryesa byla latina doby starší. , tf os&t /jíiOdiy. Josef Zubatý.

Historische Grammatik der lateinischen Sprache. III. Band. Syntax des einfachen Satzes Erstes Heft: Einleitung in die Geschichte der lateinischen Syntax (Golling), Literatur zur histo

rischen Syntax der einzelnen Schriftsteller (Landgraf und Golling),

Tempora und Modi, Généra verbi (Blase). Leipzig 1903, Β. G. Teubner. XI a 312 str. Za 8 mk.

Bývá velmi často vytýkáno jazykozpytnému badání novému, že nevěnuje náležité pozornosti a péče také studiím syntaktickým, a výtky takovéto bývá častěji slýchati i u nás; pokud se to děje

právem, ukázal prof. Zubatý ve Věstníku ces. akademie X. Nej méně pak může platiti výtka tato o skladbě jazyků klassických,

jež skoro dvě tisíciletí je předmětem více méně důkladného po zorování různě vyzbrojených grammatiků. Mluva jednotlivých autorů i po stránce syntaktické dokonale prozkoumána tak, jako v žádném jazyce jiném; jazyka latinskému dostalo se již před lety historické skladby v dobré na svůj čas knize Draegerově (Historische Syntax der lateinischen Sprache, 1872—1877, 2. vyd. 1878 —1881); skladba řecká a latinská došla po dlouhé řadě prací

předcházejících v grammatikách Brugmannově (Griechische Gram

matik, 3. vyd. 1900) a Schmalzově (Lateinische Syntax und Stilistik, 3. vyd. 1900) takového zpracování, že V. Vondrák nerozpakoval se v Altkirchenslavische Grammatik, str. IV tato dvě díla spolu se

18*

This content downloaded from 194.29.185.230 on Sat, 14 Jun 2014 06:41:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

276 Úvahy.

srovnavací skladbou Delbrûckovou uvésti jakožto nejpřednější

zjevy syntaktické literatury. A nyní počíná vycházeti nové zpraco vání historické skladby latinské prací několika autorů; dílo toto

tvoří třetí a čtvrtou část historické mluvnice latinské, kterou

r. 1894 úvodní částí a hláskoslovím zahájil F. Stolz, a z níž

vyšla dosud ještě prvního dílu část druhá, obsahující kmenosloví.

Že bylo potřebí nové historické skladby latinské, netřeba

dlouze dokazovati. Od doby, kdy vyšla kniha Draegerova, učinil

jazykozpyt vůbec a také badání syntaktické veliký pokrok: Brug mannův Grundriss, mluvnice Lindsayova, Stolzova jsou toho pro hláskosloví a tvarosloví dokladem; v té době zpracována dílem

Delbriickovým srovnávací skladba jazykův indoeuropských, vy

tříbeny názory o úkolu a systému syntaxe vůbec; mluva velmi

četných autorů v podrobných monografiích i po stránce syntak tické rozebrána. To vše ovšem značně zvýšilo požadavky, jež musíme klásti na historickou skladbu latinskou.

V době nedávné znovu přetřásána otázka o obsahu skladby a jejím systému. Byli syntaktikové, kteří vylučovali ze skladby nauku o větě, kdežto jiní zase jen o větě a větných členech

chtěli ve skladbě jednati; jiní zaujali stanoviště střední, skladbu dělíce na nauku o větě a jejích členech a na nauku o významu slov a slovních tvarů. Poslední fási v otázkách těchto značí

známý spis Riesův Was ist Syntax (Marburg 1894) s úvahami,

jež jím byly způsobeny (zejména Delbrilckova v Grundrissu V, 1 nn. a Brugmannova v Griech. Grammatik, 3. vyd. 363 nn.); nej

nověji o věci té jednal Ε. P. Morris, On Principles and Methods in Latin Syntax, 1901, zvláště vzhledem k latině. Dílo Delbrii ckovo nemá systému žádného: jsou to volné kapitoly o jednotli

vých zjevech syntaktických (je jich 25). Nová historická skladba

latinská také nepodává rámce, v němž projednávají se jedno tlivé kapitoly latinské syntaxe. Ale z toho, co obsaženo ve

vyšlém dosud sešitě prvním a z naznačeného v předmluvě obsahu svazků dalších vidíme tento postup. Vychází se od slo vesa (časy, způsoby, rody činí obsah svazku prvního), pak vylo ženo bude o praedikátu a subjektu, o kongruenci, o attributu a

opposici, pak následovati bude nauka o pádech (to vše ve II. a

III. sešitě dílu III.), skladba jednoduché věty pak ukončena bude výkladem o infinitivu a předložkách v sešitě čtvrtém. Čtvrtý svazek mluvnice (čili II. svazek syntaxe) jednati má ve dvou seši

tech o souvětí souřadném a o souvětí podřadném. Položena tu

tedy za základ věta; počíná se slovesem jakožto hlavním členem

přísudku, pak přechází se k subjektu a ku příslušným výkladům o kongruenci, po té je výklad o členech rozvijecích (o attributu

a apposici), v nauce o pádech dostáváme se ku předmětu, do

plňku a příslovečnému určení; infinitiv a předložky, pro něž ne

nalezeno vhodnějšího místa jinde, nechány na konec. Jsou ovšem

některé kapitoly, o kterých se nedovídáme, kam budou zařazeny.

This content downloaded from 194.29.185.230 on Sat, 14 Jun 2014 06:41:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 277

Kde bude na př. pojednáno o rodě substantiv, o čísle (snad

při výkladech o kongruenci?), kde bude syntaxis zájmen, číslovek, kde výklad o komparaci ? Ci budou části ty, podobně jako v Brugmannově díle nejnovějším (Kurze vergleichende Grammatik

der indogermanischen Sprachen), odkázány do tvarosloví, jež by

pak jednalo netoliko o morfologické stránce tvarů, ale také

o stránce významové ?

Tím, co jsme tu pověděli, naznačili jsme plán celého díla, a dodáme-li, že před výklady syntaktickými podán je na str. 1

až 87 velmi instruktivní obraz syntaktických studií o jazyce

latinském, počínaje již od Dionysia Thraka až do nejnověj šího, výše již uvedeného spisu E. P. Morrisova se seznamem

monografií, věnovaných syntaxi jednotlivých autorů (je jich celkem

265) na str. 88—96, udali jsme obsah prvního, dosud vydaného sešitu. Výklady samy podávají se methodou dnes jedině možnou:

vychází se od stavu prajazykového, pokud je dosud vyzkoumán,

každý zjev syntaktický sleduje se přesně chronologicky od latiny archaické dobou klassickou (Lu činí se rozdíl mezi mluvou pro saickou a básnickou) až do latiny pozdní, stopuje se, kdy který

zjev se objevuje, kdy mizí, mnohdy pak i z románských jazyků

čerpá se poučení o osudech některých zjevů syntaktických v la

tině vulgární. Výkladů zcela nových mnoho není; většinou jsou tu kodifikovány výklady až dosud podané; kde je výkladů více,

uvádějí se někdy všecky, bez rozhodnutí pro ten či onen (srv. na př. § 2), jindy staví se autor proti dosavadním výkladům, nového však nepodávaje (srv. § 23.).

Na některé zjevy velmi důrazně ukázáno, jako na př. na

minulý význam konjunktiva imperfekta; tento fakt mohl, tuším,

vésti autora k určitějšímu názoru na tvar konj. imperf., že

máme v něm asi nějaký tvar minulý (takový v něm také nejno

věji vidí Brugmann, Kurze vergleichende Grammatik, str. 587;

domněnka Sommerová, Handbuch der lat. Laut- und Formen

lebre, str. 570, že je to konjunktiv futura, už nejistotou, smíme-li

futurum sigmatické a jeho konjunktiv .pro prajazyk předpokládati,

pravdě nepodobná, je tímto poznáním odbyta); vývoj významu

byl tu asi podobný jako při čes. bych, jež z pův. aoristu stalo

se výrazem kondicionálu. Srv. také stčes. Božějóv syn do lesa

běžieše a juž ovšem utečieše, ale sukně jej črvená prosoči Dal. LVI, 43. Vůbec pak mohlo se dle mého soudu více hleděti

formální stránky tvarů vykládaných; mohlo se poznamenati u impe rativu na —to, že původně nebyl určen ani osobou ani číslem

(v latině není určen osobou); při imperfektu se mohlo poukázati na zajímavou okolnost, že není jednotného tvaru —

vyjímaje shodu

řečtiny s jazykem stindickým —

pro tuto grammatickou kate

gorii; slov. nesêclvb, nesêachs a lat. vidèbam nejsou asi ani po

dobně tvořena, jak učí ještě na př. Sommer, Handbuch, str. 568;

This content downloaded from 194.29.185.230 on Sat, 14 Jun 2014 06:41:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

278 Úvahy.

srv. Horák, Listy fil. XXIX, str. 232 n.; mnohdy prospěl by odkaz

do tvarosloví, ale to dosud bohužel nevyšlo. Soustavné shrnutí podaných výkladů o tom či onom před

měte vedle výsledků positivních má i význam negativní: ukazuje

nedostatky a mezery badání dosavadního. Tak je tomu i zde.

Nehotovost a nedostatečnost zkoumání dosavadního patrna je zvláště v nauce o videch latinského slovesa. Je ovšem nauka

tato vůbec celkem velmi málo propracována. V příslušných od

stavcích naší syntaxe vykládá se o vidové stránce jednotlivých tvarů slovesných, ale postrádáme výkladu o dějovém významu

různých slovesných formací (srv. stlát, escit = erit), o dějovém

významu složenin, o čemž vykládal již Meillet v Revue de Philo

logie 1897, o imperfektu sloves perfektivních, o čemž nejnovcji D. Barbelenet, Questions ď aspect (v Mélanges linguistiques offerts

a M. Antoin Meillet, 1902, str. 1—8) atd. Látky ke zkoumání

dalšímu je ještě v této příčině hojně. Před jednotlivými kapitolami uváděna jest příslušná litera

tura. O úplnost tu asi nešlo. Že vůbec nejsou uváděny žádné

práce slovanské, ač některé snad by uvedeny býti měly, se ani

nedivíme. Naprostý nedostatek bibliografie má na tom zajisté vinu hlavní. Ale nenalézáme tu i některé práce jiné; na př. Crimi L. C. II »Tempus actionis perfectae« in latino, Caltani

setta 1900. XXIII+151. Jest si jen přáti, aby další části tohoto svazku brzy vyšly,

a aby také brzy vyšlo tvarosloví. Pak bude míti jazykověda latinská dílo, v němž bude lze bezpečně se poučiti o všech

stránkách jazyka latinského, dílo, jež pěkně bude se družiti

k velkolepému Thesauru jakožto prameni poučení o stránce lexi

kální téhož jazyka. Oldřich Hujer. Oldřich Hujer.

Wilhelm Nestle: Euripides, der Dichter der griechischen Aufklârung. Stuttgart 1901, Kohlhammer. XVI a 595 str. Za

15 mk.

V našem nazírání na antiku je mnoho nepřirozeného. Hlavní vada záleží v lom, že udržují se ještě o antice názory

některých dávno již zaniklých proudů literárních. Směry tyto v duchu své doby vybraly z antiky jisté jim sympathické zjevy a generalisovaly je. Proudy tyto zanikly, ale názor jejich na antiku

zůstal a trvá jako veliký anachronismus, který vzbuzuje odpor

novějšího pokolení a činí mu antiku nesympathickou. Mnoho lidí

shlíží ještě dnes na antiku v duchu Schillerovy básně »Gotter

Griechenlands*·, jež líčí Řecko v příliš ideálním světle. Kdo však

jen poněkud pozorně sleduje duševní proudy řeckého ducha,

pokud se nám v památkách zachovaných jeví, vyléčí se záhy z tohoto idealismu. Běžným názorům o řecké harmonii odporují těžké krise a boje sociální, o nichž dovídáme se již na prahu

řeckých dějin, a podivně s nimi kontrastuje pessimismus nejstarší

This content downloaded from 194.29.185.230 on Sat, 14 Jun 2014 06:41:25 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions