Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Der Untergang Roms im abendländischen Denken by Walther RehmReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 59, Čís. 4/5 (1932), pp. 283-284Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23454808 .

Accessed: 14/06/2014 13:23

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.248.187 on Sat, 14 Jun 2014 13:23:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ťŤvahy. 283

dárství. Chtěl-li Ν. býti důsledný, musel ovšem na str. 146 prohlá

siti, že Sulla odňal legislativu tribuím vůbec, o dvě strany dále pak musel sám uvažovati o tom, které ze svých rogací dal Sulla

provésti v tributním sněmu.

Námitky právě pronesené bylo by možno rozmnožiti ještě jinými. Niccoliniho kniha tedy není tou historickou monografií o plebejském tribunáte, jaké bychom potřebovali, ale přes své

nedostatky, leckdy velmi vážné, je to kniha, která nezapadne bez užitku. Bude-li jí užíváno opatrně, vykoná dobré služby

svými popisnými statěmi a sbírkou pramenného materiálu. Ško

da, že ji autor prohlásil za opera definitiva e compiuta; nebýti toho, mohlo by se očekávati, že z ní vyroste opravdu kritický obraz jednoho z nejzajímavějších veřejných zřízení, které vůbec

kdy bylo. Vladimír Groh.

Walíher Rehm: Der Untergang Roms im abendlándischen ' Denken. Ein Beitrag zuř Geschichtsschreibung und zumrDeka

denzproblem. (Das Erbe der Alten II 18) Lipsko 1930, Dieterich. Str. VIII a 176. Cena 8 RM.

Rehmova kniha má vděčný námět: zkoumá, jak byl v růz

ných dobách vysvětlován pád Říma. Líčí tedy vývoj řešení určité

otázky, a to otázky velmi důležité, neboť pád Říma je typickým příkladem zániku vzdělanosti. Je to otázka, o níž přemýšleli významní myslitelé všech dob a jež i nyní, a snad více než jindy, zajímá a znepokojuje. Ke svému námětu byl spisovatel přiveden, jak sám říká (7), jednak pojednáním berlínského filosofa E. Spran gera „Die Kulturzyklentheorie und das Problém des Kultur

verfalls" (1926), jednak svými vlastními pracemi, v nichž líčil —

svým povoláním je germanista —, jak se v německém básnic

tví obrážejí myšlenky renaissance, smrti a úpadku vzdělanosti

(Das Werden des Renaissancebildes in der deutschen Dichtung, 1924; Der Todesgedanke in der deutschen Dichtung, 1928; Zt.

f. dt. Phil. 52, 1927, 289 п.; 54, 1929, 296 п.). I v těchto pracích i v jeho nové knize je zřejmý vliv „duchovědného" badání Dil theyova, zvláště jeho studií o světovém názoru novověkého člo

věka. Rozumí se, ač toho nepřipomíná, že na něho působilo též

dílo Spenglerovo „Der Untergang des Abendlandes", jež vzbudilo

v poválečném Německu tak silný ohlas.

Svůj námět pojal R. hodně široce: neomezil se jen na pád Říma, nýbrž hledí i к tomu, jak byl vysvětlován jeho růst, neboť růst a pád jsou spolu těsně spjaty, a nadto uvažuje vždy, jak výklady o pádu Říma souvisely s celým myšlením té neb oné

doby i s jejím cítěním úpadkovým, dekadentním. Domníváť se, že doby ůpadkové chápaly hlouběji úpadek Říma, ba říká, že

dějepisné vědomí bývá spojeno s úpadkovou náladou a je samo do jisté míry úpadkovým jevem (6). Tato myšlenka, upomínající na 2. „Nečasovou úvahu" Nietzscheovu, je ovšem příliš zaostřena;

This content downloaded from 91.229.248.187 on Sat, 14 Jun 2014 13:23:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

284 Ovahy.

jisto je tolik, že vědecký dějepis bývá plodem vyspělých vzděla ností, ve kterých se již projevují některé příznaky úpadkové.

I kdyby nebylo tohoto rozšíření námětu, měla by kniha Rehmova velmi bohatý obsah, neboť otázka o příčinách řím

ského úpadku byla řešena již v samém starém věku — dávno

před pádem Říma jej tušil Polybios a naznačoval jeho příčiny — a později nepřetržitě až do dneška. Z řešení, jež R. probírá, uve deme stručně aspoň nejhlavnější. Myšlenky o tělesném i duševním

úpadku se objevují v starém věku u mnoha básníků — již Hesiod mluvil o postupném zhoršování lidských pokolení—i řečníků,

dějepisců a filosofů, zejména v době císařské. Soustavně uvažoval

o osudech Říma Polybios a Augustinus. Onen věřil s Platonem

v koloběh ústav a hledal ve všech věcech přirozený růst i zkázu,

tento uznával ve vývoji národů, tak jako v životě člověka, šest

věků, z nichž poslední, stáří, předchází před koncem tohoto světa.

Tato myšlenka přešla i do středního věku a vládla tam spolu s jinou myšlenkou, jejíž zárodky jsou také již v starém věku (u Pompeia Troga), o přenášení mocí, čili o čtveru panství, z nichž

poslední, římské, je již poslední před koncem světa. Proto středo

věcí spisovatelé, jako Otto Frisinský, nevidí ve své době většinou nic jiného než pozvolný úpadek římské říše a přípravu ke konci

světa. O příčině úpadku starého Říma začínají přemýšleti huma

nisté: Petrarca i Bruni ji spatřují v opuštění republiky, Biondo ve vpádu Gothů do Říma (410). Středověké učení o světových

panstvích zavrhl Machiavelli a nahradil je antickým názorem

0 koloběhu všech věcí. Vlastní příčinu pádu Říma viděl v roz

kladu státu a náboženství, kdežto pozdější dějepisec Paruta

v římské výbojnosti. Vasari pokládal s hlediska umění celý střední věk za dobu úpadku, ale v duchu učení o koloběhu nalézal

1 ve své době příznaky blížícího se rozkladu. Leč nová doba měla

i své obhájce, zvláště ve Francii, kde došlo к ostré potyčce (Querelle) mezi stoupenci starého a nového umění. Živě si uvědo

movala pád Říma doba barokní v souhlase se svým pathetickým sklonem. Z tehdejších myslitelů jej vysvětloval Bossuet ostrou

protivou senátu a lidu, později ukazoval Montesquieu na mravní

úpadek a nádheru vyšších vrstev, Vico se znovu dovolával kolo

běhu věcí a Gibbon vedle tělesné a duševní slabosti prohlašoval křesťanství za příčinu zkázy Říma. V 19. stol. vytýkal Burck

hardt zestárnutí, vyžití antické duše, kdežto Nietzsche opět viděl v křesťanství příčinu i projev římského úpadku. К pozdějším výkladům již R. nepřihlíží, patrně proto, že je má za ryze od borné. Ale není tomu tak: i mezi nimi jsou výklady, přesahující rámec odborné vědy, jako Seeckův, Ferrerův, Rostovcevův. Leč

i tak je v knize sneseno a objasněno veliké bohatství zajímavých

myšlenek o pádu Říma i úpadku vzdělanosti vůbec a kniha je proto cenným příspěvkem jak к dějinám dějepisectví a filosofie

dějin, tak ku psychologii úpadkového cítění. К. Svoboda.

This content downloaded from 91.229.248.187 on Sat, 14 Jun 2014 13:23:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions