Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Lehrbuch der Geschichte der römischen Literatur. (Bibliothek der klassischenAltertumswissenschaften, sv. 8.) by Ernst BickelReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 65, Čís. 4/5 (1938), pp. 370-373Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23456348 .

Accessed: 15/06/2014 07:45

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.78.115 on Sun, 15 Jun 2014 07:45:04 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

370 Úvahy.

ztracených dramat a cenné jednotností a spolu i jednoduchostí celkového obrazu dramatického umění Aischylova, který nikdy

nevybočuje z mezí technických možností básníkových a neza

chází v nedokazatelné kombinace mimo rámec známých jeho

dramatických prvků. Kniha Stoesslova prospěje každému, kdo

bude chtít hlouběji vniknout v sporné otázky tvorby Aischylovy. Zdeněk К. Vysoký.

Ernst Bickel: Lehrbuch der Geschichte der rómischen Lite ratur. (Bibliothek der klassischen Altertumswissenschaften sv. 8.) Heidelberg 1937, C. Winter. Str. XII a 587. Cena RM 29, 50.

/.aroven s novým zpracováním bcnanzovy rukověti (dosud, r. 1927 a 1935, vyšel ve 4. vyd. péčí C. Hosiovou I. а II. díl) a brzy po knize Klotzově (1930) a Kappelmachrově-Schustrově (1934; sr. LF 63, 1936, 307 n.) vycházejí nové německé dějiny římského písemnictví z péra Bicklova. Nejsou tak podrobné jako dílo Schanzovo, ale jsou obšírnější než druhé dvě knihy a v celkovém

pojetí i v podrobnostech přinášejí mnoho osobitého a důmyslného, co jinde nenajdeme. Již jejich učlenění je nezvyklé: jsou rozděleny ve tři samostatné, ale vzájemně se doplňující části. Z nich první, nejkratší (str. 1—92) jedná o římské literatuře jako celku; celostní, syntetické hledisko se vůbec uplatňuje v díle B-ově více než

v starších knihách, zvláště německých. Syntetický ráz má také

druhá část (93—314), popisující jednotlivá období římského pí semnictví. Třetí část (315—565) je analytická: vykládá se v ní o jednotlivých literárních dílech a osobách spisovatelů. Látka tu není rozdělena podle období, nýbrž podle oborů a slovesných

druhů; tak se chronologický výklad doplňuje eidograflckým. Není to zcela nová myšlenka, nýbrž spíše návrat к starému způsobu: Teuffel vykládal v první, arci velmi krátké části svých dějin

(1. vyd. r. 1870) o slovesných druzícli a v druhé o jednotlivých

spisovatelích v časovém postupu. A Bernhardy, žák Wolfův, roz

dělil — zcela jako B. — své dějiny (1. vyd. 1830) ve tři části, v povšechný úvod, ve „vnitřní" dějiny jednotlivých období a „vnější" dějiny slovesných druhů a osob.

V první časti jedna B. nejprve o tom, jak se uchovaly pa

mátky římského písemnictví od starého věku až do renesance;

paleografické výklady tu spojuje zajímavě s kulturně dějepis nými. Za nejdůležitější dobu pro zachování oněch památek po kládá 4.—6. stol. po Kr.; přičítá jí takový význam jako renesanci za Karla Vel. a na rozhraní středního a nového věku. Od rukopisů

postupuje ještě do starší doby к starověkým vydáním, výkladům a vůbec starověké práci literárně dějepisné. Dále uvažujelpo drobně, podrobněji, než činívali jeho předchůdci, o hodnotě řím ské literatury. Zavrhuje rozšířené mínění, že římské básnictví

trpělo chudobou římské obraznosti; ukazuje, že většina římských básníků byla neřímského původu (umberského, kampanského, afrického atd.), a pronáší odvážnou domněnku, že Římanům ne

This content downloaded from 185.44.78.115 on Sun, 15 Jun 2014 07:45:04 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 371

chyběla původně umělecká obraznost, ale že byla utlumena ja

kýmsi puritánstvím, římskou vážností (gravitas). Jako obdobu uvádí dvojí převrat, jímž byl zadržen přirozený vývoj umění:

uspořádání poměrů ve Spartě kol r. 600 př. Kr. a anglické puri tánství v 17. stol. Nezamlčuje silný vliv řeckého písemnictví na římské, ale při tom zdůrazňuje svéráznost římského písemnictví, zvláště vytýká, že římští spisovatelé leckdy překonávali své vzory silou zážitku, mohutnou řečí i slohovou péčí a že vytvořili i ně které nové slovesné druhy; kromě satiry, jejíž římský původ se

obecně uznává, ukazuje ještě na Plautovu „zpěvohru" (Sing spiel), na subjektivní elegii, na satirický román a — v oboru vědy — na učebnici (institutiones). Po úvahách o hodnotě římské lite

ratury se pokouší o její učlenění: zdůrazňuje, že se řecká litera

tura člení vhodně podle slovesných druhů, ale římská spíše podle období a oborů (látky). Časová období stanoví se zřetelem к „duchu doby"; hledí tedy к politickým poměrům, к jazyko vému vývoji, к metrickým změnám, к účasti různých kmenů,

к cizím vlivům i jiným kulturním činitelům. Toto široké kulturně

dějepisné hledisko, jež v literárních dějinách uplatňoval již Hettner, Dilthey a Scherer a jež Němci nyní rádi zvou ducho

vědným, zachovává B. i ve výkladu jednotlivých děl; proto také

přihlíží stejně ke všem písemným památkám, básnickým i vě

deckým.

Vývoj římského písemnictví dělí B. ve více období — celkem

jedenáct — než jiní dějepisci a dobře se mu podařilo jednotlivá období odlišiti. Jejich charakteristice věnuje, jak jsme řekli, druhou část své knihy. Souběžně s písemnictvím charakterisuje také řeč období; hlásí se tu jednak vliv jeho učitele Biichelera, jenž spojovával výklady mluvnické s literárně dějepisnými, jednak romantická (W. Humboldtova) zásada, že básnictví vy růstá z národního jazyka. Kromě řeči pojednává B. též o metrice,

literárním slohu i všem tom, co je společné celému období. Nej starší období až do vystoupení Livia Andronika r. 240 nazývá

podle starého domácího verše saturnským. Druhé období, od

r. 240 až do let 170—160, jmenuje dobou archaického květu; tehdy se překládá horlivě z řečtiny a podle řeckého vzoru se bu

duje nová metrika. V grakchovském období vzniká národní

reakce proti řeckým vlivům a vytváří se umělá, uhlazená mluva.

Málo plodná, zejména v básnictví, byla doba Sullova. Zato v ná

sledujícím období sklonku republiky vzkvétá básnictví a prosa

dosahuje svého vrcholu; kromě silného řeckého vlivu uznává tu

B. též vliv egyptský, alexandrijský. V literatuře doby Augustovy rozlišuje jednak proud klasicistický, jednak romantický (jako u nás Wenig) a táže se, zda římský romantismus není dílem řím

ských kolonistů tak, jako německý romantismus byl — podle Nadlera — dílem německých kolonistů na východě a na severu.

Za hlavní znaky „stříbrné" doby pokládá retorismus, zanedbá 24*

This content downloaded from 185.44.78.115 on Sun, 15 Jun 2014 07:45:04 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

372 Úvahy.

vání rozdílu mezi mluvou prosaickou a veršovou a silnou účast

hispánských spisovatelů. V písemnictví 2. stol. po Кг. zjišťuje jednak archaický sklon, jednak zálibu v bombastu, zaviněnou africkými spisovateli (obnovuje tu učení o „tumor africus", po tírané Nordenem), jednak lidový vliv projevující se sentimentál ností. V 3. stol. umdlévá pohanské písemnictví, zato se tehdy rodí

křesťanská literatura. Ve 4. stol. vlévá křesťanství nový život do

starého písemnictví a též gallští spisovatelé mu přinášejí nové

podněty. V 5. a 6. stol. působí na ně syrské vlivy, ale nedovedou

již zadržeti jeho pád. Hlavní příčinu rozkladu římské vzdělanosti

spatřuje B. s Rostovcevem v tom, že se rozšířila do širokých vrstev i do vzdálených provincií a tím se její úroveň snížila, ale zároveň vidí v jejím zbarbarštění útěk před zbyzantštěním a zorientalisováním. Přední zásluhu o to, že římská vzdělanost a

její nástroj, latina, zcela nezanikly, přičítá Frankům, hlavně Karlově renesanci. I v těchto i ve všech jiných výkladech druhé části je patrný široký rozhled spisovatelův a jeho syntetická vloha.

Poslední, analytická část knihy je rozdělena, jak jsme uvedli, podle literárních oborů a slovesných druhů: jedná o náboženském

písemnictví, o právnictví, řečnictví, dějepise, filosofii i odborné vědě, o výpravném i poučném básnictví, dramatě, satiře, románu,

povídce, bajce, legendě, elegii, epigramu, idyle, písni a básni. V tomto rámci lze dobře objasniti povahu i vývoj slovesných útvarů i námětů a lze do něho snadno umístiti též díla, ať lite

rární, ať nápisná, jejichž původce neznáme. Ale jsou tu i nevý hody: výklad o spisovateli, který pracoval v různých oborech, a

to bylo u Římanů často, je roztržen na několik míst; tak o Vergi liovi se mluví při národních epopejích (434 п., život Vergiliův a Aeneis), při poučném básnictví (451 п., Georgika), při idyle (551 п., Bukolika), při písni a básni (564, Katalepton) a vedle toho ještě v druhé části ve výkladu o době Augustově (150 п., o klasicismu a romantismu Vergiliově a o jeho verši). Na druhé straně dlužno uznati, že je tu důmyslně zpracováno velmi mnoho

látky ze všech oborů a ze všech období římské literatury. Při

životopisech spisovatelů, ve výkladech o době složení, o pravosti a pramenech starých děl se podávají důležitější doklady a nazna

čují se různá řešení sporných otázek. Osobnosti spisovatelů a sloh

jejich děl charakterisuje B. podrobněji a jemněji než dřívější ně mečtí dějepisci. V duchu Diltheyově hledá v básnických dílech základní zážitek spisovatelův, na př. ukazuje, že Horatiovy satiry a listy vyrůstaly hlavně ze sociálního zážitku, z myšlenky spole čenského vzestupu (498 п.) a že jeho lyrice chyběl vlastní milostný zážitek, zato byla její síla v hymnice a v politické myšlence (559). Výstižně charakterisuje celé slovesné druhy a objasňuje jejich původ: u Plauta a vůbec v starším dramatě zdůrazňuje hudební

složku a odvozuje ji (jako Leo) z helenistických skladeb (474 п.),

This content downloaded from 185.44.78.115 on Sun, 15 Jun 2014 07:45:04 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 373

za hlavní znaky římské elegie pokládá subjektivnost a volné spo

jování rozličných motivů i nálad (528 п.), v římském románu

(Petroniově a Apuleiově) vytýká prvek satirický, milostný, ro

mantický, náboženský a — s hlediska tvaru — vyprávění

v 1. osobě, vkládání povídek a dramatický i mimický ráz (509 п.). Různá díla, osobnosti i slovesné druhy vzájemně srovnává, tak

milostný román helenistický přirovnává к francouzskému ro

mánu středověkému (511, tento román pokládá neprávem za

prosaický; byl původně veršovaný), monumentum Ancyranum

přirovnává к nápisu Antiocha Kommagenského (400), Nerona v tragedii Oktavii к tyranům v tragediích Senekových (200) a

Apuleia, obviněného z kouzelnictví, к Faustovi (226). Taková srovnání nejsou u B-a pouhou ozdobou, nýbrž ukazují na histo

rické souvislosti nebo na obdobné podmínky jevů. Při své práci, se opřel B. hlavně o německé bádání; nejvíce

těžil z Mommsena, Buchelera, Lea, Marxe a Traubeho. Také

v knihopisných údajích přestává většinou na německých pracích; některé jeho údaje jsou zřejmě neúplné nebo nepřesné, na př. u Vergilia uvádí jen vydání Ribbeckovo a Forbigerovo (439), u Boethia nepřipomíná kritické vydání Weinbergrovo (z r. 1934; str. 415) a jméno vydavatele rukopisů Vriese přepisuje Uries

(481). Na některých místech knihy se hlásí к dnešnímu němec

kému světovému názoru: zdůrazňuje nordický původ Řeků i Ří

manů (238) a mluví často o krvi a rase tam, kde bychom my mluvili spíše o kmeni nebo národu (umberská, keltská, španělská rasa, 56 п., 201). Avšak na druhé straně ukazuje, jak římské vzdělanosti prospělo rasové míšení, vyslovuje pochybnosti o ná

zoru, šířeném dnes v Německu, že antická vzdělanost upadla ra

sovým míšením (237 п.), a říká, že „duchovní sjednocení jazykem a osudem vedlo často к silnějším spojením než stejnost rasy"

(238). Základní myšlenkou jeho knihy je přesvědčení o nehynoucí, nadčasové hodnotě antiky a humanismu. К. Svoboda.

V. Skalička: Studie o maďarských výrazech onomato poických. Sborník filologický XI, 2. (str. 75—102). Praha, nákl. České akademie věd a umění, 1937.

Úvahy obsažené v této krátké studii jsou jednak rázu spe ciálního a týkají se hlavně hláskosloví a etymologie maďarských

onomatopoik, jednak rázu obecného a týkají se jak formální, tak

i významové stránky onomatopoik vůbec, a to s hlediska syn chronického i diachronického. V prvních dvou kapitolách pro bírá autor hláskovou povahu onomatopoik, zejména dva základní

zjevy, totiž 1. že zvuková podoba onomatopoik není náhodná v tom smyslu jako u slov intelektuálních, nýbrž že je ve zvlášt ním vztahu к jejich významu, a 2. že fonologická struktura ono

matopoik je jiná než struktura slov intelektuálních; v kapitole třetí probírá významovou povahu onomatopoik, ve čtvrté jejich

This content downloaded from 185.44.78.115 on Sun, 15 Jun 2014 07:45:04 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions