Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Platons Lehre von der Wahrheit. Mit einem Brief über den „Humanismus“ (Sammlung:Überlieferung und Auftrag; Reihe: Probleme und Hinweise, 5) by Martin HeideggerReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 72, Čís. 6 (1948), p. 296Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459443 .

Accessed: 15/06/2014 15:07

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.44.78.31 on Sun, 15 Jun 2014 15:07:28 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

296 Úvahy.

Martin Heidegger: Platons Lehre von der Wahrheit. Mit einem Brief liber den „Humanismus" (Sammlung: Oberlieferung und

Auftrag; Reihe: Probleme und Hinweise, 5). Bern 1947, A. Francké A. G. Stran 119.

Heideggerova knížka se skládá ze dvou částí více méně samo

statných. V první je podán text, překlad a filosofický výklad Pla tonova podobenství o jeskyni (Úst. VII 514 A-517 A). Tímto po dobenstvím se objasňuje podle Heideggera dvojí věc, spolu arci souvisící. První, к níž nehledívají vykladatelé, je člověkovo vzdě lání (παιδεία, sr. 514 A); je to přetvoření lidské duše a její přivedení к pravdě. Toto vedení к pravdě a její podstata je druhým a hlavním

smyslem Platonova podobenství. Platon chápal pravdu, byť ne

výslovně, dvojím způsobem, jednak podle starého řeckého pojetí jako „neskrytost" (ά-λήθεια; o tomto etymologickém významu pravdy jednal Heidegger již ve svých starších pracích), jednak jako shodu myšlenky s věcí, tedy správnost (όρθότη ς). Toto druhé pojetí pravdy je od Platonova podobenství až podnes běžné. V jeskyni může člověk poznávat jen „neskrytost" věcí ozářených ohněm nebo spíše jejich stínů a teprve, vystoupí-li z jeskyně, vidí věci

samy osvětlené sluncem. Vidí jejich „pohledy", „vidy" (είδη, ίδέαι); vnímající se tu připodobní (όμοίαισις) vnímané věci. Slunce, které umožňuje toto vidění, je obrazem nejvyšší ideje, ideje dobra

(αγαθόν) nebo přesněji (neboť tu nejde jen o mravnost) ideje vhod

nosti, schopnosti, t. j. toho, co činí ideu schopnou, aby ukazovala

jsoucno. Poznávání idejí, založené na přátelství к nim, je filosofií; tak se nazývá počínaje Platonem přemýšlení o bytí jsoucího. Jindy je zveme metafysikou; i tento pojem je naznačen v podoben ství o jeskyni, a to tam, kde se praví, že přistupujeme к slunci

„přes ony věci" (ue-г έκεΐνα, 516 С), t. j. přes jeho odlesky a stíny. Počátek metafysiky je u Platona zároveň počátkem humanismu

pojatého v širokém slova smyslu, t. j. člověk je položen do středu

jsoucna, aniž je nejvyšším jsoucnem, a jde o to poznat jeho určení

uprostřed metafysické stavby jsoucna. Heideggerův rozbor podobenství o jeskyni je zajímavým pří

kladem toho, jak nový myslitel vykládá antického. Vykládá ho ovšem z celého jeho díla, na př. co praví o filosofii, není výslovně řečeno v onom podobenství, avšak vyplývá to z jiných výroků Platonových a také to, co říká o humanismu, je v Platonově duchu.

Správně, t. j. ve shodě s Platonovými výroky, vysvětluje Heidegger Platonovo pojetí vzdělání, idejí a nejvyšší ideje, zato etymologické pojetí pravdy jako „neskrytosti" je Platonovi i starším spisovate lům, tuším, již cizí,

V druhé části knížky je otištěn Heideggerův dopis J. Beaufre

tovi, v němž odpovídá na některé jeho dotazy. Uvádí tu ve vztah své staré učení o bytí (existencialismus) se svým novým učením o člověctví (humanismus) a obě staví v protivu, třebas ne výslov nou, к známému spisku Sartrovu „L'existencialisme est un huma nisme" (1946). Antické filosofie se tu nedotýká, ledaže na jednom místě (106 n.) dokazuje, že Herakleitův výrok (zl. 119 D.) ήθος ανθρώπου δαίμων neznamená „povaha je člověku bohem (t. j. osu

dem)", jak se vždy překládá, nýbrž „pobytem je člověku bůh" čili

„člověk bydlí v blízkosti boží". Dovolává se proto domnělého

výroku Herakleitova (rl. A 9 D.), že i v peci jsou bohové, avšak ony výroky spolu nesouvisí a ήθος značí i jindy Herakleitovi — tak jako ostatním niosoium — „povana (zi. /&). К. bvoboaa.

Thukydides: Perikleova řeč nad padlými. Přeložil Ferd. Stiebitz, ed. Atlantis sv. 65, Brno 1946. — Plularchos: Hostina sedmi mudrců. Přel. týž, Atlantis sv. 69, Brno 1947.

This content downloaded from 185.44.78.31 on Sun, 15 Jun 2014 15:07:28 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions