Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Principat Avgusta. Proischoždenije i social'naja sušnost by N. A. MaškinReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 74, Čís. 4/5 (1950), pp. 218-220Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23459326 .

Accessed: 15/06/2014 18:45

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.76.48 on Sun, 15 Jun 2014 18:45:09 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

218 Úvahy.

t, e, и to je rozlišení, protože tyto praepalatální hlásky depala talisují η, které vzešlo z a, dávajíce mu více otevřenosti a posou vajíce jeho artikulaci více dozadu.

V oddílu o slově nalézáme kromě nauky o základních tvarech kořenů i takové výklady, jaké bývají v jiných mluvnicích obyčejně podávány v částech jednajících o vokalismu a konsonantismu, tak

výklad o nasálním infixu, o zkracování dlouhých samohlásek a 0 kontrakci, o elisi, o odpadání koncové souhlásky. Pro kontrakci

vypočítává patero jevů, které účinkují na její výsledky, dílem

psychologických, dílem mechanických; jsou to 1) anticipace vý slovnosti samohlásky druhé, když se počíná artikulovat první, na př. ópcwu ) ópóuu ) όριϋ; 2) první samohláska je dominantní, protože přichází po souhlásce nebo po pause; 3) převaha jedné samohlásky pro její délku nebo jisté oblíbené zabarvení, jako je v řečtině zejména o, nad druhou samohláskou, proto na př. eo 1 oe ) δ; 4) umenšení činnosti, záležící v tom, že se potlačí napětí potřebné к přechodu od jedné samohlásky к druhé; 5) analogie, jež není jev vývoje fonetického, nýbrž vzniká tím, „že se produkt nebo stav, který by byl foneticky pravidelný, nahradí jiným, který je pravidelný za jiných podmínek" (str. 360).

Rozdíl mezi slovy typu -θεός a Θούφιλος vykládá— přibližuje se tak Schulzovi a Solmsenovi — rozdílem v počtu slabik těch

slov, připomínaje obecný jev, že samohlásky jsou artikulovány s větší pevností v slovech jednoslabičných než v dvojslabičných a v slovech dvojslabičných než v polysyllabech; tím vysvětluje i rozdíl mezi žap < *ftaap а ήρος < έαρος, jenž při výkladu Wacker

nagelově působí potíže. Jev, který se obyčejně nazývá haplologie nebo slabičná dis

similace, vysvětluje Grammont jako „slabičné překrývání" (super position syllabique); tak když vznikalo slovo, které by mělo znít

*κ€λαινονεφης, dvě slabiky, začínající hláskou η-, se „překryly" a jedna z nich dostala úkol zastávati obě: κελαχνεφής.

Poslední kapitola obsahuje podrobný výklad o přizvukováni a o intonaci v staré řečtině.

Při svých výkladech užívá Grammont velmi hojného srovná vacího materiálu, a to nejen z řečtiny samé, z jejích různých dia

lektů, nýbrž i z jiných jazyků ie. i neindoevropských, starých i nových; leckterý jev sleduje až do nové řečtiny, a pokud možno, hledí zjistit chronologii hláskoslovných změn. Jeho fonetické vý klady — i když nejsou, pokud mohu posoudit, vždy přesvědčivé

—

velmi vhodně doplňují a oživují poznatky, jaké se v jiných mluv nicích prostě uvádějí, neboť kdežto jinde se ukazují toliko výsledky hláskoslovného vývoje, zde se činí pokus o rekonstrukci toho vý voje samého, o objasnění řeči jako děje.

Autor neodkazuje v textu na žádnou odbornou literaturu, nerozlišuje mezi poznatky svými a cizími, stilisuje dogmaticky a nepoukazuje náležitě na problematiku jevů. Proto jeho kniha sama o sobě není úplnou učebnicí řeckého hláskosloví, ale svými výklady i podněty se velmi dobře hodí za doplněk takových řeckých gramatik, jako je Brugmannova-Thumbova, Hirtova, Schwyze rova. Ve sbírce, do které je pojata, plní svůj úkol dokonale.

F. Novotný.

Ν. Α. Maškin: Principát Avgusta. Proischoždenije i sociaťnaja sušnost. Akademija nauk SSSR 1949, str. 688. Cena 40 r.

Nová kniha Maškinova má mnohem širší obsah, než napovídá její název. V rozsáhlém úvodu, nadepsaném „Vznik římského cae sarství" (7—110), se stručně líčí spory populárů a optimátů od

doby Gracchů a obšírněji se vypisují politické boje od Caesarova

This content downloaded from 62.122.76.48 on Sun, 15 Jun 2014 18:45:09 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 219

vystoupení do jeho smrti, v prvé části, nazvané „Vznik princi pátu" (111—306), se podrobně vypisují dějiny od Caesarovy smrti do začátku Augustovy vlády a teprve druhá část (307—608) je věnována Augustovu principátu a je tak i nadepsána. Kdežto v úvodu i v prvé části se postupuje chronologicky, je druhá část

uspořádána soustavně: jedná o podstatě principátu, o sociální po litice Augustově, o Itálii a provinciích pod jeho vládou, o jeho vojsku a vnější politice (průběh zahraničních válek se nelíčí), o jeho dynastické politice, o jeho povaze a o kultuře jeho doby; tu se

popisuje tehdejší náboženství, básnictví, dějepisectví, právnictví a výtvarné umění. Pohřešujeme tu obraz tehdejší filosofie a svě tového názoru, jako jej podal R. Hirzel u V. Gardthausena (Au gustus und seine Zeit, I 2, 1896, 1296 п.); světový názor těsněji souvisí s politikou než umění. Ve výkladu o básnictví měl být vytčen —jako v stati o výtvarném umění (596) —jehoklasicistický ráz, odpovídající restauračnímu úsilí Augustovu.

Nedopatřením se praví, že se narodil Horác nedaleko Verony (467), a nesprávně se tlumočí Ovidiova slova (F. II 143) „Те Remus incusat"

„Romulus porical Rema" (579; u Maškina je tištěno: „Tu Remus incusat", což nemá smyslu; vpravdě naříkal Remus na Romula, že ho zabil, když přeskočil hradby Říma).

Jako v svých Dějinách starého ňíma (sr. LF 73, 1949, 42 n.) vychází Maškin vždy z pramenů, a kde je zapotřebí, podrobně a rozvážně je rozbírá. Jsa analytikem, přestává většinou na jejich podání a často zavrhuje cizí výklady proto, že nemají oporu v pra menech (232, 368, 397 a j.). Zachází tu někdy daleko, tak Mommse novu myšlenku, že předchůdkyní druhého triumvirátu byla komise decemvirů z r. 451, odmítá s tím, že takový výklad nenalézáme v žádném prameni (173). Rozumí se, že nečerpá jen ze starých dějepisců, nýbrž i z básníků, odborných spisovatelů, nápisů a

mincí; z nich těží více než většina jeho předchůdců a bystře vy světluje jejich symboliku. Chvály zasluhuje i proto, že podrobně rozbírá význam některých pojmů, jako pius, auctoritas, augustus, imperator.

Stejně pečlivě jako к pramenům přihlíží i к nové, velmi hojné literatuře. Zná i nejnovější práce americké, anglické, francouzské, vlašské, německé a ovšem i ruské, ne však jiné slovanské.

Nepřístupny mu byly, jak se zdá, z důležitějších spisů jen T. Rice

Holmes, The roman Republic and the Founder of the Empire (1923), The Architect of the roman Empire (1928) a M. A. Levi, Ottaviano capoparte (1933). Významné cizí výklady podrobně posuzuje, na př. Mommsenovo

pojetí principátu rozbírá na 4 stránkách (340—344). Proti všem cizím ba datelům má námitky, všem dává za vinu, že si dost nevšímali otrokářského rázu římského státu (10 п.), a sám pečlivě sbírá všechny zmínky o tehdejším otroctví. U Garcopina shledává teleologismus, t. j. víru, že vše samo směřuje к určitému cíli (67), a u Ferrera fatalismus (155). Symeovi a j. vytýká, že mluvili o římské revoluci v I. století př. Kr., ač jde v revoluci — podle marxistického učení — vždy o změnu společenského řádu, a lze tedy mluvit v starém věku jen o revolucích otroků (292 п.). Hammonda a j. kárá, že

oddělili dějiny státního zřízení od sociálních (347). U Gundolfa nalézá reakční

kult hrdinů (61 п.) a Rodenwaldta a Mustilliho, kteří spojovali rozkvět

výtvarného umění s Augustovou osobou, viní ze sklonu к fašismu (596; ale nepozorujeme toho v jejich pojednáních [Ant. 13, 1937, 155 п. a sbor ník Augustus, 1938, 307 n.]).

Sám je přesvědčen, že občanské války I. století př. Kr. byly důsledkem krise římského otrokářství; tuto krisi dokazuje zprá vami starých spisovatelů o pobuřování otroků Clodiem, o jejich

This content downloaded from 62.122.76.48 on Sun, 15 Jun 2014 18:45:09 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

220 Úvahy.

účasti v občanské válce, o jejich prchání od pánů, o udávání a za

bíjení pánů otroky a o špatné práci otroků v zemědělství, avšak

neukazuje, jak se mohla ona krise projevit bojem populárů a opti mátů. Hlavní úkol Augustova principu vidí v upevnění otrokářství

(408 n.) a dokonce i manželské zákony Augustovy spojuje s tímto

úkolem, ježto byla rodina (familia) základem otrokářského zřízení

(425). Jindy — v souhlase s dnešním bádáním — říká, že staré

městské zřízení Říma nevyhovovalo budování světové říše a mu silo být nahrazeno novým (15 п., 95). Ve shodě s jinými novými dějepisci také pokládá Augustův principát za monarchii, opírající se o vojsko a zachovávající některé staré ústavní formy (393, 408). Základ Augustovy moci vidí v auctoritas a tu má za výsledek usurpace; Augustova vláda se skládala z obyčejných mocí úřed

nických (400 п.). Ač se staví proti kultu hrdinů, je si Maškin vědom

významu vedoucích osobností. U Caesara zdůrazňuje jeho bez

ostyšně podplácení (54), ale soudí, že netoužil po monarchii, dokud

nepřemohl Pompeia (67), a že naň působil příklad hellenistických království. (73). Cicerona má za krátkozrakého státníka, ale

uznává, že zemřel za své přesvědčení v boji proti usurpaci a vo

jenské vládě (191). U Augusta shledává důvtip, uzavřenost, znalost

lidí, využívání cizích myšlenek, pověrčivost (551 п.) a domnívá

se, že vítězil hlavně proto, že byl adoptovaným synem Caesarovým (555).

S analytickým a kritickým rázem Maškinovy knihy jev sou hlase její zcela prostý a střízlivý výklad, provázený hojnými od

kazy к pramenům i к nové literatuře. Kniha je ozdobena mnoha

obrazy římských památek, z nichž některé pocházejí ze sovětských sbírek. К. Svoboda.

Kazimierz Kumaniecki: O odnalezionej retoryce Filipa Kallimacha. Warszawa (Bibliotéka Meandra, t. 7) 1948. Stran 63. Philippi Calli machi Rhetorica. Edidit Casimirus Felix Kumaniecki. Varsoviae

(Auctarium Maeandreum, vol. I) 1950. Stran XX, 160 se XIV tab. Varšavskému prolesoru К. Kumameckemu se postestil v květ

nu 1947 cenný úlovek. Přebíraje v gymnasijní knihovně ve slezském

Walbrzychu (dř. něm. Waldenburg, nedaleko hranic broumovského

výběžku) knihy z oboru klasické filologie, jimiž by doplnil těžké

ztráty, jež utrpěl jeho seminář za druhé světové války, připadl mezi množstvím tisků též na rukopis z 15. stol., označený na hřbetě vazby Rhetorica Callimachi Manuscripta 1477. Jde o dávno hledané a dlouho nezvěstné rukopisné dílo italského humanisty Filipa Buonacorsiho-Kallimacha (1437—1496), známého historio

grafa flehoře ze Sanoka a Vladislava Varnenčíka, jež bylo ještě před sto lety součástí zámecké knihovny Adama Tita Dzialyň ského v poznaňském Kórniku; rukopis byl tehdy půjčen němec kému historiku Rich. Roepplovi, nevrátil se však do Kórniku a po neznámých osudech začátkem let sedmdesátých tiše vplynul do učitelské knihovny jmenovaného gymnasia.

Význam, který má Buonacorsi-Kallimach svým plodným pů sobením v Polsku jako historik, diplomat a básník pro polský humanismus v období současném s naším humanismem vladisla

vovským, opravňoval dojista K. Kumanieckého, aby nejenom podrobil jeho rukopisnou rétoriku podrobnému a znaleckému roz boru (učinil to polskou monografií z r. 1948), nýbrž také aby při pravil vědeckou edici spisu samého (1950), opatřenou latinsky psaným úvodem, pracným textovým i pramenným aparátem a pře hlednými rejstříky.

U humanistické rétoriky předem nelze očekávat valnou míru

originality. Aby co nejlépe překonali početné scholastické učebnice,

This content downloaded from 62.122.76.48 on Sun, 15 Jun 2014 18:45:09 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions