Der Untergang Roms im abendländischen Denkenby Walther Rehm

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Der Untergang Roms im abendländischen Denken by Walther RehmReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 59, Čís. 4/5 (1932), pp. 283-284Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23454808 .

Accessed: 14/06/2014 13:23

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 91.229.248.187 on Sat, 14 Jun 2014 13:23:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

ťŤvahy. 283

dárství. Chtěl-li Ν. býti důsledný, musel ovšem na str. 146 prohlá

siti, že Sulla odňal legislativu tribuím vůbec, o dvě strany dále pak musel sám uvažovati o tom, které ze svých rogací dal Sulla

provésti v tributním sněmu.

Námitky právě pronesené bylo by možno rozmnožiti ještě jinými. Niccoliniho kniha tedy není tou historickou monografií o plebejském tribunáte, jaké bychom potřebovali, ale přes své

nedostatky, leckdy velmi vážné, je to kniha, která nezapadne bez užitku. Bude-li jí užíváno opatrně, vykoná dobré služby

svými popisnými statěmi a sbírkou pramenného materiálu. Ško

da, že ji autor prohlásil za opera definitiva e compiuta; nebýti toho, mohlo by se očekávati, že z ní vyroste opravdu kritický obraz jednoho z nejzajímavějších veřejných zřízení, které vůbec

kdy bylo. Vladimír Groh.

Walíher Rehm: Der Untergang Roms im abendlándischen ' Denken. Ein Beitrag zuř Geschichtsschreibung und zumrDeka

denzproblem. (Das Erbe der Alten II 18) Lipsko 1930, Dieterich. Str. VIII a 176. Cena 8 RM.

Rehmova kniha má vděčný námět: zkoumá, jak byl v růz

ných dobách vysvětlován pád Říma. Líčí tedy vývoj řešení určité

otázky, a to otázky velmi důležité, neboť pád Říma je typickým příkladem zániku vzdělanosti. Je to otázka, o níž přemýšleli významní myslitelé všech dob a jež i nyní, a snad více než jindy, zajímá a znepokojuje. Ke svému námětu byl spisovatel přiveden, jak sám říká (7), jednak pojednáním berlínského filosofa E. Spran gera „Die Kulturzyklentheorie und das Problém des Kultur

verfalls" (1926), jednak svými vlastními pracemi, v nichž líčil —

svým povoláním je germanista —, jak se v německém básnic

tví obrážejí myšlenky renaissance, smrti a úpadku vzdělanosti

(Das Werden des Renaissancebildes in der deutschen Dichtung, 1924; Der Todesgedanke in der deutschen Dichtung, 1928; Zt.

f. dt. Phil. 52, 1927, 289 п.; 54, 1929, 296 п.). I v těchto pracích i v jeho nové knize je zřejmý vliv „duchovědného" badání Dil theyova, zvláště jeho studií o světovém názoru novověkého člo

věka. Rozumí se, ač toho nepřipomíná, že na něho působilo též

dílo Spenglerovo „Der Untergang des Abendlandes", jež vzbudilo

v poválečném Německu tak silný ohlas.

Svůj námět pojal R. hodně široce: neomezil se jen na pád Říma, nýbrž hledí i к tomu, jak byl vysvětlován jeho růst, neboť růst a pád jsou spolu těsně spjaty, a nadto uvažuje vždy, jak výklady o pádu Říma souvisely s celým myšlením té neb oné

doby i s jejím cítěním úpadkovým, dekadentním. Domníváť se, že doby ůpadkové chápaly hlouběji úpadek Říma, ba říká, že

dějepisné vědomí bývá spojeno s úpadkovou náladou a je samo do jisté míry úpadkovým jevem (6). Tato myšlenka, upomínající na 2. „Nečasovou úvahu" Nietzscheovu, je ovšem příliš zaostřena;

This content downloaded from 91.229.248.187 on Sat, 14 Jun 2014 13:23:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

284 Ovahy.

jisto je tolik, že vědecký dějepis bývá plodem vyspělých vzděla ností, ve kterých se již projevují některé příznaky úpadkové.

I kdyby nebylo tohoto rozšíření námětu, měla by kniha Rehmova velmi bohatý obsah, neboť otázka o příčinách řím

ského úpadku byla řešena již v samém starém věku — dávno

před pádem Říma jej tušil Polybios a naznačoval jeho příčiny — a později nepřetržitě až do dneška. Z řešení, jež R. probírá, uve deme stručně aspoň nejhlavnější. Myšlenky o tělesném i duševním

úpadku se objevují v starém věku u mnoha básníků — již Hesiod mluvil o postupném zhoršování lidských pokolení—i řečníků,

dějepisců a filosofů, zejména v době císařské. Soustavně uvažoval

o osudech Říma Polybios a Augustinus. Onen věřil s Platonem

v koloběh ústav a hledal ve všech věcech přirozený růst i zkázu,

tento uznával ve vývoji národů, tak jako v životě člověka, šest

věků, z nichž poslední, stáří, předchází před koncem tohoto světa.

Tato myšlenka přešla i do středního věku a vládla tam spolu s jinou myšlenkou, jejíž zárodky jsou také již v starém věku (u Pompeia Troga), o přenášení mocí, čili o čtveru panství, z nichž

poslední, římské, je již poslední před koncem světa. Proto středo

věcí spisovatelé, jako Otto Frisinský, nevidí ve své době většinou nic jiného než pozvolný úpadek římské říše a přípravu ke konci

světa. O příčině úpadku starého Říma začínají přemýšleti huma

nisté: Petrarca i Bruni ji spatřují v opuštění republiky, Biondo ve vpádu Gothů do Říma (410). Středověké učení o světových

panstvích zavrhl Machiavelli a nahradil je antickým názorem

0 koloběhu všech věcí. Vlastní příčinu pádu Říma viděl v roz

kladu státu a náboženství, kdežto pozdější dějepisec Paruta

v římské výbojnosti. Vasari pokládal s hlediska umění celý střední věk za dobu úpadku, ale v duchu učení o koloběhu nalézal

1 ve své době příznaky blížícího se rozkladu. Leč nová doba měla

i své obhájce, zvláště ve Francii, kde došlo к ostré potyčce (Querelle) mezi stoupenci starého a nového umění. Živě si uvědo

movala pád Říma doba barokní v souhlase se svým pathetickým sklonem. Z tehdejších myslitelů jej vysvětloval Bossuet ostrou

protivou senátu a lidu, později ukazoval Montesquieu na mravní

úpadek a nádheru vyšších vrstev, Vico se znovu dovolával kolo

běhu věcí a Gibbon vedle tělesné a duševní slabosti prohlašoval křesťanství za příčinu zkázy Říma. V 19. stol. vytýkal Burck

hardt zestárnutí, vyžití antické duše, kdežto Nietzsche opět viděl v křesťanství příčinu i projev římského úpadku. К pozdějším výkladům již R. nepřihlíží, patrně proto, že je má za ryze od borné. Ale není tomu tak: i mezi nimi jsou výklady, přesahující rámec odborné vědy, jako Seeckův, Ferrerův, Rostovcevův. Leč

i tak je v knize sneseno a objasněno veliké bohatství zajímavých

myšlenek o pádu Říma i úpadku vzdělanosti vůbec a kniha je proto cenným příspěvkem jak к dějinám dějepisectví a filosofie

dějin, tak ku psychologii úpadkového cítění. К. Svoboda.

This content downloaded from 91.229.248.187 on Sat, 14 Jun 2014 13:23:08 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions