Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Das Strafrecht im Rechte der Papyri by Rafael TaubenschlagReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 44, Čís. 2 (1917), pp. 119-122Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449278 .

Accessed: 15/06/2014 11:27

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 188.72.126.109 on Sun, 15 Jun 2014 11:27:02 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ovahv. 119

znání, že spis. nemůže dokázati správnost svého názoru. Je věra

záhadné, jak někdo může nechápati, že jest průlomem do práv

republiky, má-li panovník 37 let po sobě moc tribunskou, ač

není tribunem a tribunové lidu nemají proti néma práva veta,

jak k tomuto protirepublikánskému zařízení může připojiti jiné ještě méně ústavní impérium consulare bez konsulátu, a přes to

si troufá namlouvati čtenáři, že principát jest obnovením repu

bliky. A kde jest úloha, kterou hrál lid za republiky, a iniciativa senátu?

Ze všeho však je nejzajímavější, že si Schulz na konec

sám rozbořil, co chtél vystavěti a co, jak si myslí, též vystavěl. Praví totiž, že Augustus nemohl dáti senátu a konsulům, hlavě

státního zřízení republikánského, kteří byli od dob Suitových bezbranní, opět do rukou zbraň, které tak často zneužili a které

na konec se odnaučili užívati. Proč tedy neobnovil republiky z dob starších, kdy její hlava byla ještě úplně zdráva, jako učinil s konsulským imperiem bývalých konsulů? Proto bylo by upří iišeno tvrditi. že Augustovi šlo upřímně o obnovení republiky; šlo mu jen o udržení jejího zdání a proto chtěl učiniti ne

škodným senát s konsuly, proto soustředil uměle veškeru moc

ve svých rukou. Není třeba odsuzovati principát, jest možno

uznati, že Augustus nemohl vládu upraviti lépe, než jak to

učinil; avšak bylo by nesprávno počítati mu za zásluhu, nač

sám nepomýšlel a čeho si sám v hloubi srdce za zásluhu

pokládati nemohl. Byla restituta res publica, jak hlásá Monu

mentům Ancyranum (lat. 6, 13 nn.) a C I L. VI 1527, ale jen co do vnější formy, tím že trvaly republikánské úřady a jejich

názvy, jež však nijak neomezovaly moci, soustředěné · uměle

v rukou panovníkových a odvozující se od r. 23 z moci tri

bunské. Na konec podotýká Schulz, že principát přešel později v absolutní formu dominátu mimo jiné hlavně chybnou vnější

politikou Augustovou, nedostatkem militarismu, příliš skrovnou a

stále více na scestí scházející brannou mocí říše.

Kniha Schuizova jest polemikou proti Mommsenovým vý kladům o římském státním právu. Avšak názory Mommsenovými, zvláště co do zásadního pojetí principátu, neotřásl Schulz ani »ne

gativní kritikou» ani ^positivním zbudováním systému, prameny

zajištěného*, jak v předmluvě sebevědomě praví. Ant. Kolář.

Rafael Taubenschlag: Das Strafrecht im Rechte der

Papyri. V Lipsku a Berlíně 1916, B. G. Teubner. Str. X a 131.

Za 5 mk.

Papyry poskytly nam hojného poučeni o egyptskem zřízeni

státním, o životě hospodářském, kulturním i soukromém a o právu občanském. Avšak pro právo trestní bylo z nich málo vytěženo: tak v souborném díle Wilcken-Mitteisově (Grundzilge und Chresto

mathie der Papyruskund"1, v Lipsku 1912) mluví se jen zcela

This content downloaded from 188.72.126.109 on Sun, 15 Jun 2014 11:27:02 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

120 Úvahy.

stručně o trestním procesu (II 1, str. 21—22). Tím vítanější je soustavné zpracování celého trestního práva papyrů, jež podnikl R. Taubenschlag, docent university krakovské. Platnou pomůckou mu ovšem byly nedávno vydané výňatky z alexandrijských zá

konů a nabízení (Dikaiomata, herausg. von der Graeca Halensis, v Berlíně 1913; srv. Listy fil. XL, 1913, str. 312 η.). Přípravou k nynější jeho knize pak byly jeho podrobné studie Die ptole mâischen Schiedsrichter (Arch. f. Pap. IV, 1907, str. 1 n.) a

Organizacya s^dowa Egiplu (Rozpr. ak. um., hist. fil. II 25, str.

254 η., v Krakově 1907). Výklad rozděluje na dobu ptolemaiovskou, římskou a by

zantskou. V prvém období rozeznává pět skupin trestných činů: soukromé (proti jednotlivci ίδια άδικήματα), daňové (προσ οδικά), proti králi (βασιλικά), velezradu a přečiny náboženské. Leč rozdělení to není nikterak jisté. Čteme sice, že chrematisté

soudili τά βασιλικά και προσοδικά και Ιδιωτικά (Ρ. Tor. 13, ř. 6 a j.), ale může se to vztahovati k přím civilním. A v na

řízení μηδέ τους σρα(τηγονς)... μη&ένα προς ίδιον όφείλημα •ή άδίκημα μη δ'ε ιδίας έ'κ&ρας ενεκεν .. . συνέχειν (P. Tebt. 5, ř. 255) snad znamená ίδιος »osobní, týkající se úředníka« (srv. Mitteis, uv. sp. II 1, str. 5 a II 2, str. 45). Konečně pro poslední dvě skupiny činů vůbec není zvláštního názvu v papyrech. Za to

jest doloženo dělení v άγνοήματα, činy, jichž se někdo dopustil nevědomě neb z neznalosti zákona, a άμαρτήματα, činy zaviněné; můžeme je, tuším, srovnati s rozdílem dolus (zlý úmysl) a culpa

(nedbalost) v právu římském i moderním.

Κ soukromým přečinům počítá spis. především usmrcení

(φόνος), jež bylo lišeno na úmyslné a neúmyslné a na násilné

a travičství. Pojmem ΰβρις shrnuje tyto činy: v právu alexand

rijském vyhrožování nebezpečným předmětem, ublížení na těle

a ϋβρις v užším smyslu, jež zahrnovala ony urážky, pro něž ne

bylo zvláštních žalob (τά άγραφα P. Hal. 1, r. 210). V právu ostatních měst jsou to podle něho: ublížení na těle, obmezení

osobní svobody a ϋβρις v užším smyslu jako potupa. Ale tak

rozšiřovati pojem ύβρις — obdobně podle římské iniurie — a

lišiti ϋβρις v širším a užším slova smyslu se nedoporučuje. Jestliže bylo někdy ublížení na těle stíháno ne obyčejnou δίκη

πληγών, nýbrž jako νβρις, pak byl patrně zdůrazňován urážlivý

úmysl. Tak tomu bylo i v attickém právu, podle něhož bylo možno v takovém případě podati bud δίκη αίκείας nebo γρα

φή ύβρεως (J. H. Lipsius, Das attische Recht und Rechtsverfahren, v Lipsku 1915, str. 425 n. a 644 η.). K veřejnému násilí (βία) čítá spis. fysický nátlak, vpadnutí do cizího majetku, podvodné vydírání dávek a maření exekuce. Odsouzený musil nahradili

škodu a platiti pokutu ustanovenou zákonem. Toto regulování

pokuty srovnává spis. s ustanoveními zákonů dvanáctideskových a zákonů germánských, ale máme je i v právu attickém (Lip

This content downloaded from 188.72.126.109 on Sun, 15 Jun 2014 11:27:02 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy.

\ 121

sius, na ut. m. str. 638). Příbuzné bylo protizákonné vymáhán' dávek úředníky (διασείειν). Krádež (κλέπτειν, άφαιρεΐν a pod.) a loupež (λεία) stíhal vedle poškozeného někdy i stát. Při po škození cizího majetku (βλάβη) šlo o náhradu neb o navrácení

předmětu do původního stavu. Při podvodu (vlastního'označení

proň snad nebylo), jako padělání listin, uzavření smlouvy s ne

zletilými, bylo možné smírné narovnání. Křivé svědectví (ψευδό

μαρτνριον) bylo trestáno peněžitou pokutou. Daňové delikty

byly nesprávné přiznání k dani, zpronevěření daní úředníkem, užívání chybných měr při jich vybírání, porušení předpisů v jejich

nájmu a j. Žalovati mohl kdokoliv, trestem byla někdy i smrt,

jindy zabavení jmění, neb pokuta. Od těchto deliktů liší spis. —

snad neprávem —

přečiny proti královským doménám a mono

polům a nazývá je βασιλικά. Byly to krádeže a žhářství na

královských statcích, neoprávněná výroba oleje, dovoz cizího

oleje atd. Uražení panovníka nazývá spis. άσέβεια, ač bezpeč

ných dokladů pro význam ten není ani v papyrech ani na sou

časných nápisech (u Dittenbergera, Or. Gr. inscr. sel. č. 48, ř. 12 je slovo to doplněno a v č. 90, ř. 23 a 26 může míti

άσεβεϊς širší význam «bezbožní, buřiči«). Konečně k náboženským

přečinům počítá svatokrádež a porušení práva asylového.

Nejvyšším soudcem byl král. Někdy soudil sám, jindy po stupoval soudní moc soudům sborovým : chrematistům, koino

dikiu, sboru desíti soudců, nebo soudci jednotlivému: stratégovi,

epistrategovi, oikonomovi a j. Podíl v souzení měli i policejní úředníci επιστάτης της κώμης, κωμογραμματεύς a j.; neboť

u nich se činila udání se žádostí, aby je odevzdali příslušnému

soudu, neb aby vinníka zatkli a provedli vyšetřování. V Alexandrii

žalobce sám vyzval protivníka, aby se dostavil na soud. Pak

odevzdal písemnou žalobu (δίκη, έγκλημα) soudnímu úředníku,

který prozkoumal důkazy, podané oběma stranami. Jinde se ža

loba (ΐντενςις) pro soud chrematistů dávala do zvláštní nádoby

(άγγεΐον); stratégovi se odevzdávala přímo. Udání o daňových

přečinech (έμφανισμός) se odevzdávalo soudu neb úředníkům

βασιλικός γραμματεύς a έπιμελητής; žalovaný býval násilně

přiveden a držen ve vyšetřovací vazbě. Za přečiny otroků od

povídal pán, jestliže» se staly z jeho rozkazu. Jinak byl otrok

bičován, ale pán mohl ho vykoupiti. Soudní řízení mohlo býti zrušeno královskou amnestií — r. 118 př. Kr. zahrnovala všechny

přečiny kromě vraždy a svatokrádeže — a odvoláním.

Trestné činy v době římské dělí spis. na soukromé,

fiskální, státní a činy směřující proti veřejnému blahu, ale roz třídění to nemá opory v papyrech. Pod βία řadí vedle deliktů

známých z doby ptolemaiovské též zničení cizích listin a od

cizení otroka. Trest nebyl peněžitý jako dříve, nýbrž bičování.

Loupež nebyla pokládána za zvláštní přečin, nýbrž za druh krá

deže. Pro žhářství mohl žalovati i jiný než poškozený. Κ přečinům

This content downloaded from 188.72.126.109 on Sun, 15 Jun 2014 11:27:02 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

122 Úvahy.

fiskálním počítá podvody celní, krádeže ze státních skladišť, zpro nevěru vybraných poplatků a krádeže z majetku císařského; udání pocházela bud od soukromých osob neb od úředníků.

Útoky lupičských tlup, nošení zakázaných zbraní a urážky císaře

pokládá za přečiny proti státu, paederastii a krvesmilství za delikty

proti veřejnému blahu.

Soudní moc měl tehdy jediný praefectus Aegypti. Ostatní

úředníci měli jen moc policejní: byli žádáni o předvedení vinníka

neb o jeho vypátrání, vyslýchali svědky a činili další opatření. Chtěl-li někdo pohnati odpůrce před praefecta, podal žádost stra

tégovi, nebo se obrátil přímo na místodržitele podáním (ϋπόμνημα). Při fiskálních přečinech musil dáti soukromý žalobce kauci; tím

se čelilo udavačství. Řízení na soudu místodržitelově (conventus,

διαλογισμός) bylo akkusační, t. j. vycházelo od žaloby. Tresty

byly ztráta hrdla, bičování, práce v dolech, pokuty a konfiskace.

Bylo možno odvolati se k císaři, jenž také někdy uděloval obecnou

amnestii.

V době byzantské bylo trestáno zabití ve vášni prací v dolech, vražda ukřižováním. Z majetku popraveného vraha byl

vyplácen podíl pozůstalým po zavražděném. Slova νβρις se užívá

v listinách jen o slovní urážce, ale spis. jím přece zahrnuje i ublížení na těle. Za βία bylo pokládáno poškození plodin, za

sypání stoky, neoprávněné zabavení majetku, omezování osobní

svobody a j. Κ fiskálním přečinům řadí spis. užívání chybných měr a zpronevěření úředních peněz, k státním spojení s nepřítelem a vyznávání křesťanství (později naopak pohanství neb kacířství), k činům proti společnosti zneuctění hrobu, trestané smrtí a krve

smilství, stíhané deportací; stejné tresty předpisovalo i římské právo.

Diokletian rozdělil soudy na civilní a vojenské. Oněm stál

v čele praefectus a praesides nově zřízených krajů, těmto dux.

Trestní řízení bývalo zahajováno podáním k policejním úředníkům,

aby byl vinník zatčen neb dodán soudu. Vazba mohla býti zru

šena, dal-li žalovaný za sebe rukojmě. Z trestů odpadlo v té

době bičování svobodných občanů.

Tak se nám jeví v hlavních rysech trestní právo papyrů

podle knihy Taubenschlagovy. Ač některé z jeho výkladů jsme

prohlásili za pochybné a jiné budou asi opraveny a doplněny

novými nálezy, přece jeho kniha, opatřená hojnými doklady a

podrobnými údaji bibliografickými, vykoná cenné služby každému, kdo se obírá papyry a řeckým i římským právem. Κ. Svoboda.

Die alttschechische Alexandreis. Mit Einleitung undGlossar

herausgegeben von Dr. Beinhold Trautmann, Professor an der

deutschen Universita! in Prag (Sammlung slavischer Lehr- und

Handbucher, hsg. νφη A. Leskien und E. Berneker. II. Reihe, Texte

und Untersuchungen"). Heidelberg 1916. Carl Winters Univer

sitatsbuchbandlung. XXXII a 166 str. Za 6 mk.

This content downloaded from 188.72.126.109 on Sun, 15 Jun 2014 11:27:02 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions