Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Griechische Lautstudien by F. SommerReview by: Oldřich HujerListy filologické / Folia philologica, Roč. 34, Čís. 1 (1907), pp. 47-49Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23443302 .

Accessed: 16/06/2014 09:11

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.78.81 on Mon, 16 Jun 2014 09:11:18 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Studie o Janu Nerudovi. 47

na ballady o cizích motivech v » Knihách veršů «, o nichž neváhám

tvrditi, že Neruda je stvořil, přečet cizí motiv, obdobně. Ale to

náleží již do kapitoly jiné a přesvědčuje o jednom: jak tvůrčí práce je harmonická ve všech genrech, a jak důležito je přihléd nouti k její psychologii; vrhá světlo na nejzajímavější obraz: jak umělec ukryt v své duševní dílně, tajně a bolestně těžce pracuje,

aby nově vzrušil a po množství dojmů odjinud nabytých promluvil svou potají naučenou řečí. Při zření na obraz ten pochopí se

mnoho z uměleckého mučednictví, v něž jistě i Nerudu uvedla

hrdinná touha po literární velikosti. Problém, jenž v studiu Ne

rudovském je krásný a vděčný, ale také jistě zodpovědný a těžký. Ale láká a slibuje i skýtá nové perspektivy.

/

Úvahy. F. Sommer: Griechische Lautstudien. Strassburg 1905.

K. J. Trtlbner. Str. 172. Za 5 mk.

V knize této, připsané A. Leskienovi, obírá se spisovatel ze

jména dvěma problémy řeckého hláskosloví: různými případy

aspirace na počátku slova, dosud nevyloženými, a záhadným řec.

ζ, jež odpovídá počátečnímu i jiných jazyků příbuzných. Je známo, že spiritus asper na počátku slova v některých

případech vznikl vlivem pův. s, jímž počínala se následující sla

bika. Stojíc mezi samohláskami, změnilo se s nejprve v h a způ sobivši aspiraci na počátku slova odpadlo: na př. εΰω z pův. euso (= lat. uro), přes εϋΗω, tu:vhoj; είπόμην od koř. sequ-, z pův. έσεπόμην, έΐιεπόμην atd. (Brugmann, Griech. Gram. 3. vyd., str. 122; Hirt, Handbuch, str. 155 a 156.) Ale proti tomuto zá

konu je řada výjimek: ιαίνω (z pův. ίσάνιω), 'ιάομαι (z ¿σα-), έΰς, ήΰς (pův. esú-). Výjimky tyto vysvětluje nyní Sommer pří zvukem a vymezuje zákon o středoslovném σ takto: h vzniklé

z pův. σ mezi samohláskami na počátku druhé slabiky slova

objevuje se na počátku slova, počínalo-li se samohláskou, jakožto

spiritus asper, jestliže nenásledoval za původním s bezprostředně hlavní přízvuk slova (str. 24).

Ale Sommer platnost zákona, takto vymezeného, značně

rozšířil.

1. Jako s, jež stálo mezi samohláskami, tak také s stojící

před μ, v, λ, ρ, f působilo za týchž podmínek aspiraci na počátku slova: ϊμερος z pův. ΐσμερος přes ΐΐιμερος, Μΐιμερος; άμαρτάνω ζ άσμαρτάνω atd.; ale Ινάω ζ byv. ισν-, poněvadž za σ byl

pří zvuk; ιλύς, jež se tu také uvádí, je nejisté, poněvadž může

také náležeti k slov. jih.

This content downloaded from 195.34.78.81 on Mon, 16 Jun 2014 09:11:18 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

48 Úvahy.

2. Středoslovné s (ať mezi samohláskami, ať ve skupinách

σν, σλ) působí. počáteční aspiraci nejen při samohláskovém po čátku slova, nýbrž i začínalo-li se slovo temnou explosivou:

ΰρϊναξ z *τρι-σνακ-ς, ΰρϊον z pův. tqígjov, θρίαμβος z τρις -J- αμβος = sti. angas = část, úd, tělo; χαίτη z býv. καισΐτά — lat. caesaries atd., ale πηός z pův. πασάς. Nená

leží sem φρουρά, φροοίμιον, φροϋόος, έφιορκέω, jež jsou útvary

pozdní a s touto prařeckou aspirací nemají nic společného.

3. Vlivem slředoslovného h z pův. s aspiruje se i počáteční

J-, jež přes Jh se mění později ve spiritus asper: εννυμι z pův.

J-έσνυμι, lat. vestís, έαρόν z pův. Jsoagáv, ale ιός z pův.

J-ΐσός (lat. virus), ώνέομαι z býv. Jωσνείομαι s přízvukem za σ.

Potud zdá se, že dodělal se Sommer výsledků bezpečných. Je ovšem řada případů, jež nejsou ve shodě se zákony, Sommerem

stanovenými; ty odstraňuje Sommer tím, že vykládá nepravidel nosti jejich analogií, jinou etymologií a pod. V att. οϋς (z pův.

ούσος) bychom čekali aspiraci; nedostatek její vykládá Sommer

analogií tvaru ώς, jenž odpovídaje dor. a ion. ώς, je z pův. o(u)$ a býval i v attičtině vedle tvaru οϋς; dle této doubletty ώς a

ους vykládá Sommer při této příležitosti pravdě podobněji než

výklady dosavadní att. πους vedle dor. πώς. Ke střídání ěus

a ouses ukazují také jazyky slovanské. Slov. duál uši vedle sg. ucho je sice tvar ¿-kmene, ale při známé souvislosti ¿-kmenů

s kmeny souhláskovými ukazuje také tento tvar k pův. kmeni

nerozšířenému. Podobně αύτός není z άσντός (musilo by zníti

αυτός), nýbrž souvisí s αϋ, αϋτε, εαρ je z mluvy epické a tudíž

psilose je odtud, τρέω z býv. τρέσω (za něž čekáme d-ρέω) je

analogií dle ετρεσα atd. Jindy vykládá Sommer odchylky tím, že původně bylo jiné přizvukováni; výklad zajisté možný, ale

příliš široký. Nejsou ovšem všechny jednotlivosti vyloženy bez

pečně, to musí býti ponecháno pracím dalším, jimž podaří se

snad zákony tyto vymeziti ještě blíže. A. Thumb na př. ukázal

již (Anzeiger für idg. Sprach- und Altertumskunde XIX, str. 18) na to, že při aspirování temné explosivy počáteční vlivem středo

slovního s ve většině případů jde o skupinu tenuis -j- liquida.

Sommer jde ve výkladech svých ještě dále. Ukazuje, že

počáteční J- se aspirovalo, bylo-li v následující slabice temné σ

(před temnou explosivou): ΐστωρ z pův. J-ίστωρ, εσπέρα: lat.

vesper, nebo temné ρ (= ρ před temnou explosivou): ερση za

býv. J~έρσα; a za týchž okolností aspirovalo se počáteční i

v ih, jež dalo ζ: ζωστήρ za ιωστήρ (slov. po-jasv), ζόρξ za

ίορξ. Tu dostáváme se k historii záhadného dosud ζ na počátku

slov, jemuž v jazycích jiných odpovídá i. Sommer právem zavrhuje theorii o dvojí hlásce i a j v prajazyce a hledí řec. ζ vyložiti vlastním vývojem na půdě řecké, a sice vzniká dle něho ζ za t

vedle případu již uvedeného ještě ve dvou případech:

This content downloaded from 195.34.78.81 on Mon, 16 Jun 2014 09:11:18 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 49

a) jako ενννμι vzniklo ζ J-έσννμι, tak ζώνννμι je ζ ιώαννμι, ζ čehož je ιώΐινϋμι a ιΐιώννυμι, ν němž ι aspirováno vlivem následujícího h\ tedy ζ z byv. ih; podobně ζέω z pův.

ιέσω;

b) počáteční slabika in- se změnila v řečtině v ζυ-: ζνγόν: lat. iugwm, ζύμη pův. iUma. Postup této změny představuje si

Sommer tak, že pův. iu- změnilo se v řečtině zcela pravidelně v hv; za počáteční pův. u má řečtina v (νπό: sti. upa), což

Sommer vykládá jakousi praejotací (vzniklo nejdříve iv a z toho

i). Takovou praejotaci předpokládá i v uvedeném hv, jež tak se

změnilo v hiv, metathesí v ihv a ζν. Vznik ζ z ih vykládá Sommer tím, co dosud předpokládáno pro prajazyk: i se stalo

spirantou. Ale hůře je vyložiti hiv z hv, a theorie o praejotaci

počátečního v také není tomu Výkladu dosti bezpečným podkladem. Tu bude potřebí ještě prací dalších, aby důmyslná tato theorie

se stala výkladem pravdě podobným.

Z toho, co pověděno, jest viděti, že otázky, jimiž se Sommer

tu obírá, značně jsou posunuty ku předu, i když všechno nelze

pokládati za výsledek konečný. Spisovatel postupuje všude velmi

opatrně, materiál podrobuje přísné kritice po všech stránkách, důkladně probírá výklady a theorie dosavadní, střízlivě zkoumá

dosud podané etymologie a podává mnoho etymologií nových,

vždy dobře odůvodněných. Je tu i hojně zajímavých jednotlivostí,

jichž užívá k odůvodnění a osvětlení svých výkladů, leč o nich

nelze se zde šířiti. Vůbec užívá spisovatel všech prostředků, jež v otázkách tak nesnadných moderní jazykozpyt má po ruce.

Oldřich Hujer.

Catalogue codicum Graecorum bibliothecae Ambrosianae. Digesserunt Aemilius Martini et Dominicus Bassi. Mediolani,

impensis U. Hoepli, MCMVI. 2 svazky, LI a 1297 str. Za 50 lir.

Že tento důležitý seznam řeckých rukopisů, chovaných γ bibliothece Ambrosianské, vychází poměrně dosti pozdě, toho

příčinou jest zvláštní ustanovení zakladatele jejího, kardinála Fe

derica Borromea. Když totiž Borromeo opatřil knihovnu četnými

rukopisy řeckými i latinskými, ustanovil k opatrování jejich devět

knihovníků, zvaných «doctores Ambrosiani«, ale zakázal, aby

katalogu knihovny neuveřejňovali. Této vůle zakladatelovy šetřilo

se až podnes; vydavatelé nepatří mezi «doctores Ambrosiani*.

Po dvanáctileté usilovné práci podávají vydavatelé podrobný

soupis 1093 řeckých rukopisů, jež pocházejí většinou z XI. až

XVI. století. Starých rukopisů je málo: uvádíme z nich papyrus z r. 162 př. Kr. (č. 1089), zlomky illustrované Iliady ze III. neb IV. stol. po Kr., vydané r. 1905 fototypicky (č. 1019), rukopis Septuaginty z V. stol. (č. 808) a palimpsest řeckých dopisů Fron

tonových a Appianových z VI. stol. (č. 1093). Tento stav je zcela

Listy filologické XXXIV, 1907. 4

This content downloaded from 195.34.78.81 on Mon, 16 Jun 2014 09:11:18 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions