Transcript

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Sprachliche Untersuchungen zu Homer by Jacob WackernagelReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 45, Čís. 3/4 (1918), pp. 219-223Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23449316 .

Accessed: 16/06/2014 00:12

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.109 on Mon, 16 Jun 2014 00:12:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

^Evropa* Svatopluka Lecha. 219

Gonzagy jest ovšem mnohem jednodušší než motiv Sulamity v «Adamitech< —

je to rozdíl zprzněné dívky a dívky padlé.

Tím, že básník zvolil pro družku Angelinu jméno Gonzaga, silně

podtrhl u ní rys nedotknutelné cudnosti. Na souvislost s povídkou

Byronovou jsme již ukázali. Zbývá dodali, že postavou Gonzagy se v básni posiluje živel dekorativní. Popis obou dívek v II. zpěvu

sleduje účely dekorativní; polonahá Gonzaga, kontrastující s tma

vým zjevem lodního kněze, je znamenitou dekorací fantastického

průvodu v V. zpěvu, jako se dekoračně vyjímá na mohutném

stožáru za burácejícího řevu mořské bouře.

O motivu knězově, jeho původu ve svobodomyslnosti Cechově,

byla na příslušném místě učiněna zmínka. (Budoucně konec.)

t

Úvahy. Jacob Wackernagel: Sprachliche Untersuchungen zu

Homer. (Forschungen znr griechischen und lateinischen Gram

matik herausgegeben von Paul Kretschmer und Wilhelm Kroll). V Gottinkách 1916, Vandenhoeck & Ruprecht.

■ III a 264 str.

Za 8'60 mk.

Jazyk básní Homerových obsahuje mnoho zajímavých, ale

nesnadných problémů, o jichž rozřešení pokoušeli se starověcí

učenci i novověcí badatelé od Bentleye až do nejnovější doby. J. Wackernagel podal již dříve několik cenných příspěvků o mluvě

Homerově; známy, třebas ne obecně uznávány, jsou jeho výklady o homerském přídechu, o rozvádění stažených tvarů, jako όρόω,

οράασ&αι, a o chybách vzniklých přepisováním básní ze staré

abecedy do nové (μεταγραμματισμός, μεταχαρακτηριαμός). V Glottě VII, 1916, str. 161 nn. pojednal obšírně o atticismech

u Homera. Tuto studii otiskl beze změny ve své nové knize,

připojiv k ní ještě tato pojednání: Nepřímá svědectví pro mo

dernisování (textu Homerova), stopy mluvy současné u epických básníků po Homerovi, mezery v řeči homerské, jakož i exkursy k některým místftm Iliady a Odysseie.

Již Aristarchos pozoroval attické prvky v řeči Homerově a

soudil proto, že básník pocházel z Athén. V nové době mnozí

badatelé vytýkali porůznu attické tvary u Homera a vykládali je

tím, že homerský text dostal svou konečnou podobu v Athénách.

Soustavně a důkladně je probírá nyní Wackernagel. Liší dvojí

atticismy: jedny vznikly při attické úpravě textu a lze je opraviti podle jiných míst Homerových a podle iónských památek, druhé

pocházejí od attických básníků, kteří rozšířili Homerovo dílo pří

davky. Κ prvým počítá především podle svých starších výkladů

ostrý přídech místo jemného ve slovech obvyklých též v attickém

This content downloaded from 185.2.32.109 on Mon, 16 Jun 2014 00:12:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

2'20 Úvahy.

nářečí, jako ήμερη, άμα, άμαρτάνειν (proti ημαρ, άμνδις, ή μ βροτέ). Mimo to pokládá za attické zvláště tyto tvary κράτος, κρατί (místo κρη-), ΑΙνέας Ν 541 (jinde všude Αινείας), έφέ στιος, άνέστιος (proti ion. ίστίη), τέσσαρες (ion. τέσσερες), εώργει, έφκει (místo έο-), πηκτός (místo πακτός), μήν (hom. μέν, μάν), ένταϋ&α, έντεϋ&εν (ion. êvdama, εν&εϋτεν), επει δάν Ν 285 (asi místo 'έπειτ αν), πώς, πόσος atd. (ion. κ-), εννυσ&αι, ζώνννσ&αι (ion. εί'ννσ&αι, ζώννσ&αι), δέχομαι (místo <5εκ-), βοϋν (místo βών, které se udrželo u Homera jen ve významu ,štíť), άκταις M 284, d-εαϊς ε 119 (místo -]]ς), ψιλοιτι δ 692, φοροίη ι 320 (ion. -έοΐ). Také ojedinělý duál περιδώμε&ον Φ' 485 a duály maskulin I. deklinace klade na vrub attické redakce. Ukazuje, že kromě attičtiny není vůbec

bezpečných dokladů pro duál u I. deklinace. Proti tvarům

Άτρείδα, αίχμητά a pod. stojí u Homera v dativě vždy plurál -j]ď, -Ύ]σι{ν) a místo nich lze také vždy čisti -αι, -ας.

Átticismy, jichž nelze opraviti bez porušení smyslu neb

metra, přičítá attickým básníkům. Je to hlavně μηδ' oi λ 442

(v iónském nářečí se před oi — foi neelidovalo), tvary bez náhradního dloužení, jako έρέσ&αι (z έρβ-), ενάτη (z êvf-), μονω&είς (proti μοϋνος), dále άεί (místo αίεί, αίέν), εωσφό ρος Φ '2.26 (proti hom. 'ηώς), χρωτός (místo χροός), κατά κράτα ϋ- 92 (hom. το χάρη), μηνίεν Β 769, &ϋε ο 222, λϋεν W 513, λύει η 74 (hom. -ϊ-, -ν-), κειντο Φ 426, ξ" 19, ήντ Γ 153 (hom. -ατ- ζ -mí ), ένεγκέμεν Τ 194 (hom. ενεϊκαι), ενεικε φ 178 (smíšením attického imperativu ενεγκε s ion. êv

εικον), βεβώσα υ 14 (místo βεβανΐά). Spíše za atticismy než za tvary, jež je čisti se synizesi, pokládá δντες τ 230, δντας η 94, οϋσης τ 489 (ion. εοντ-), podobně odmítá synizesi δεν δρέφ εφεζόμενοι Γ 152 a čte attický tvar δένδραo. Za attická slova pokládá άνδράποδον II 475, άμό&εν γε a 10 (srv. att.

άμηγέπη, άμωσγέπως), γέγωνα ρ 161 ve významu ,mluvím' (jindy ,-křičím'), κραίνειν & 391 ,panovati' (jindy ,dokončovati') a úsloví τί πα&ών λ 313, ω 106. Wackernagel je si vědom, že υ některých tvarů a slov není iónský původ nemožný; zvláště se nám zdá, že příliš omezuje synizesi. Také zanedbání f v μηδ' οί není nutno pokládati za atticismus; neboť elise před f jsou η Homera dosti časté (podle Ed. Hermanna, Sprachwissenschaft licher Kommentar zu ausgewâhlten Slilcken aus Homer, v Heidel berce 1914, str. 18 n., je elidováno v 324 případech, neelido váno v 2324 případech).

Z jiných změn textu Homerova uvádí především omyly vzniklé přepisováním básní ze staré abecedy do nové. O mož nosti takových chyb pochyboval Wilamowitz (Homerische Unter

suchungen, str. 301 n.) a Kretschmer (Glotta III, 1912, str. 307

η., VI, 1915, str. 282 n.). Wackernagel přináší k starým dokla dům nové, ovšem ne bezpečné: νονσος místo νόσσος (v sta

This content downloaded from 185.2.32.109 on Mon, 16 Jun 2014 00:12:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 221

rých abecedách se písmena nezdvojovala), 'Ασία místo Άσσία

(srv. "Ασσος), καλά místo κάλλα (srv. κάλλιστος a τάχα: τά

χιστος, ώκα : ώκιοτος). U některých tvarů se nerozhoduje, zda

jsou attické či pozdní iónské: ήραο, ήρατο, ήράμε&α (proti

άρόμην, άροίμην), κά&ισαν, καύίσσας atd. (vedle κα&εΐσεν,

εσας ζ koř. εδ-), οταίησαν Ρ 732 (hom. -ιεν), "Ιλιον αίπύ

0 71 (hom. ή "Ιλιος). Hellenistické jest psaní ι místo ει ν κλι

τύς, νίφω, φ&ίσω a j., ještě pozdější chyba je Ένιήνες Β 749

místo Αίνιήνες. Některá místa opravuje Wackernagel podle napodobení Ho

mera u pozdějších básníků. Tak podle Apoll. Rhod. Arg. I 304

μηδ' δρνις άεικελίη πέλε νηί čte Ω 218 μηδέ μοι αύτη όρ

νις ενϊ μεγάροισι κακός πέλε (rkp. πέλεν) a podle Aisch.

Agam. 126 άγρεΐ čte Β 329v άγρήσομεν místo αίρήσομεν.

V Ω 608 ή αυτή γείνατο chce čisti £ δ' αύτη podle Sof.

zl. 430 Ν2, ή μεν ώς ϊ &άσσον\ ή δ' ώς t τέκοι παΐδα. Tvar

i klade s Brugmannem (Grundr2. II 2, str. 321) na roven got.

si, něm. sie. Ale tvar ten by byl u Homera zcela ojedinělý a

místo Iliady opravy nepotřebuje. S větší pravdě podobností chce

čisti κεϊαι, κεϊο místo κείσαι, κεϊσο a δηΐειν (od δηΐς), místo

δηοϋν (ζ δήιος). Jiné starobylé tvary, jako εϋκτo, εγεντο,

γέντο, vůbec vymizely z našeho textu Homerova, avšak zacho

valy se u pozdějších básníků.

Řeč Homerova má, jak ukazuje Wackernagel, i jiné me

zery. Jest přirozeno, že jí chybějí tvary, náležející pozdějšímu

vývoji jazykovému, jako attické akkusativy vavv a ναϋς, slo

vesa zakončená v -άνννμι (místo původního -ναμι, na př. πίτ

νημι —

πετάνννμι), jež byla tvořena teprve v V. stol., kdy

vývoj textn Homerova byl již ukončen, dále passivní futurum

v ~3"ήσομαι, hojněji užívané až v době hellenistické, oplativ bu

doucí, nově vytvořený pro řeč nepřilnou, superlativ ύψιστος,

sloveso ύπισχνεΐσ&αι. Homer nezná sloves ϋ-ιγγάνω a τάσσω,

jež byla nejspíše cizí východním nářečím, a původního tvaru εΐ

,jsi', místo něhož má έσσι a είς. Substantiva βασιλεύς neužívá

ve vokativě, ani jím neoznačuje bohů; z toho soudí spis., že

slovo to je přejato, že není indoevropské. Slovo d-ηρίον zna

mená u Homera jen ,divoké zvíře', ještě ne ,zvíře' vůbec. Slo

veso κομίζειν nespojuje Homer s předložkami, ježto znamenalo

,obstarávati', ,chrániti'. Teprve když nabylo významu ,dopravo

vatť, bylo přesněji určováno předponami. Tak je tomu i u slo

vesa άγορεύειν, jež má u Homera ještě původní význarh ,mlu

viti ve shromáždění', ne jako v attičtině ,mluviti' vůbec. Leč ne

smíme zapomínati, že Homer vůbec kladl často slovesa prostá,

kde pozdější jazyk užíval sloves s předložkami. Ostatně άγο

ρεύω, spojené s předložkami άν-, άπ-, συν-, ϋπ-, δι- atd., sa

nehodilo do hexametru (ww). Některým výrazům vyhýbal so

básník úmyslně, především obhroublým slovům denního života

This content downloaded from 185.2.32.109 on Mon, 16 Jun 2014 00:12:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

222 Úvahy.

πέρόεσ&αι, χέζειν, πέος, δρσος atd. Jeho výraz je i jinak umír

něný: má málo citoslovcí, ujišťovacích částic, vzývání bohů,

zdvojování slov, lichotivých a zdrobnělých slov. Snad s tím sou

visí, že Homer neužíval historického praesenta, vlastního živému

vyprávění.

Literárně-historických závěrů o době a místě vzniku jed

notlivých částí iliady a Odysseie, o domnělé redakci Peisistra

tově a pod. spis. nečiní; tím pozoruhodnějších výsledků dochází

jazykovým rozborem- některých pozdějších básní daktvlských

(str. 178 η.). Z attického futura έστήξομην v písni samských hochů είρεσιώνη (v. 14), přičítané Homerovi, vysuzuje, že píseň ta pochází z Attiky nebo že vznikla tehdy, kdy se na Samu roz

šířilo attické nářečí (IV. stol.). Do doby mnohem pozdější klade

Batrachomyomachii, ježto obsahuje pozdní novotvary a starých slov užívá ve významu, doloženém teprve v době hellenistické.

Patří sem tvary έλ&οίμην, 'έοργαν (v. 179), slova απλούν (81),

έξαπλοϋν (106), μονοήμερος (303), κρατείν ve významu ,chá pati se' (63, 233), ισχνειν ,moci' (279), δρ&ρος (103) místo ήώς, zvláště pak πτέρνα ve smyslu ,šunka' (37 a j.), kdežto

jindy v řečtině to znamená ,pata'. V Batrachomyomacbii to jest

přetvořeni latinského perná. Z toho soudí, že báseň byla na

psána nedlouho před dobou Augustovou; dosud se zpravidla po kládala za dílo V. stol. př. Kr. O Kypriích se domnívá, že

vznikly nedlouho před r. 500 v Attice, neboť mají (v zl. 1) at

lický tvar κενώσειεν (ion. κεινός), slova βάρος a πλάτος, do ložená teprve v V. stol., a adj. Ίλιακός, jehož přípona (-ιακός) taká se vyskytuje teprve v této době. Slovo βάρος upírá snad

neprávem staršímu jazyku; neboť k němu náleží hom. οίνοβα

ρής jako ήδνεπής k έπος, ευγενής ke γένος. V básni Apol lonia Rhod. vytýká jednak umělé tvary, které jí měly dodati

starobylého rázu, totiž 3. os. pl. βδειν (II 65) a ήείδειν (IV 1700) podle hom. εφαν, akkus. νηϋν (I 1358) podle hom. nom. νηΰς a att. akkus. vavv, jednak vliv κοινή.

Na různých místech svého spisu podává Wackernagel nové

výklady mluvnické. Uvedeme jen některé z nich: χ v δέχομαι

(pův. (5εκ-), vysvětlované obyčejně analogií podle ίχω, βρέχω, s nimiž mělo sloveso to stejné futurum, odvozuje z perfekta <5έ

χαται. Sloveso ϋπισχνεϊσ&αι pokládá za novotvar k ϋπίσχο μαι podle άρνεΐσ&αι. Tvar γέντο, £γεντο ,stal se' má za silný aorist; obtíž však působí -εν- v kmeni, jež prý stojí za ň; γεί vao, jehož ει pokládal Schulze (Quaestiones epicae, str. 182 n.) za epické dloužení, je k tomu příslušný sigmatický aorist

(s γένσ-). Podobně vykládá γέντο ,uchopil' z *gmto (srv. γέμω, lat. gemo). Částici δφελον, uvádějící od doby hellenistické věty prací, odlišuje od staršího ώφελον, -ες atd. a pokládá za pře chodník k ώφελε, kladený absolutně jako έξόν\ avšak nevadí tu přízvuk? Na podkladě bohatého materiálu čerpaného z řecké

This content downloaded from 185.2.32.109 on Mon, 16 Jun 2014 00:12:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Uvahv. 223

literatury všech dob, nápisů i papyrů ukazuje zajímavě, jak se

rozmáhala slovesa v -οϋν; nejdříve se užívalo od nich jen aoristu

passivního, pak i jiných tvarů mediálních a passivních, pak tig matického aoristu a futura a konečně i ostatních tvarů. Podobně

sleduje rozšíření aktiva, media a passiva budoucího času, sigma tického aoristu mediálního s trpným významem, aktiv přitvoře

ných k deponentiím, částic μεν, μήν, μάν atd.

Tak přispívá jeho kniha nejen k poznání mluvy Homerovy,

nýbrž řeckého jazyka vůbec. K. Svoboda. Κ. Svoboda.

Jindřich Wallenfels: Dějiny římské literatury od dob

nejstarších do r. 80 př. Kr. v Praze [1918], I. L. Kober. Str. 144. Za 3 K.

V české literatuře nemáme dosud dějin literatury římské; proto bral jsem knížku p. Wallenfelsovou do ruky s jakýmsi napětím.

V předmluvě vykládá p. spis., že dílo své určil nejen přá telům klassického uměnív nýbrž i studentům; dílo to má prý

spíše ráz informační než vědecký, je stručné a přehledné, ale la

skavému čtenáři poskytne prý dosti poučení. Κ tomu připojen

je seznam pramenů; uvedeny tu vedle »mnohých předmluv k la

tinským autorům» Přehled dějin literatury římské od G. Surana

a řada běžných děl německých. Mezi nimi pohřešuji důležitou

knihu, kterou napsal Bedřich Leo: Geschichte der rômischen Li

teratur, I. sv. y Berlíně 1913; literatury Schanzova i Teufflova

uvedeny ve vydání zastaralém; Schanze I. dílu část 1. vyšla v 3. vyd. r. 1907, Teuffela sv. I. vyšel v 6. vyd. r. 1916. Z literár

ních dějin, psaných jinými jazyky neuvedeny ani jediné; za to

s podivením čteme v seznamu školskou příručku, již podle nad

pisu zcela nesamostatnou, Dzieje literatury rzymskiej w zarysie

podïug Joachima i Baumgartena opracowat J. W., Varšava (bez

roku). Vysvětliti bych si dovedl připomínání této knížky jen

tehdy, značí-li začáteční písmena j. W. jméno: Jindřich Wallen

fels. Dále zaznamenáno několik polských překladů z Plauta a

Terentia, jeden z nich z r. 1817, jež pro českého čtenáře jsou

zejména dnes jistě nepřístupny, dále některé překlady české;

mezi nimi vynechán je výborný Králův překlad Terentiova Eunucha

z r. 1917.

V úvodě (str. 5—9) vykládá p. spis. o národní povaze římské a rázu latinské literatury i o řeči latinské a podává roz

dělení dějin římské literatury na pět dob; je při tom zcela zá

vislý na svých pramenech, jak patrno z toho, že přičítá reformu

římské abecedy na str. 8 Sp. Carviliovi, na str. 24 Appiu Claudiu Caecovi (srv. bližší zprávy u Teuffela l6, str. 160, pozn. 8).

Tato závislost a nekritičnost je patrná také v dalším vý

kladu o době předarchaické (str. 10—24); na př. o verši saturn

ském vykládá p. spis. na str. 11 nejdříve sám dle theorie kvan

titativní, pak uvádí, že je spor mezi theorií kvantitativní a pří

This content downloaded from 185.2.32.109 on Mon, 16 Jun 2014 00:12:57 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions