Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Neue Wege durch die griechische Sprache und Dichtung by Georg H. MahlowReview by: F. NovotnýListy filologické / Folia philologica, Roč. 57, Čís. 1 (1930), pp. 27-32Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23454628 .

Accessed: 16/06/2014 10:59

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.78.108.147 on Mon, 16 Jun 2014 10:59:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Stsl. нжь. 27

na jiném místě. Byl (o však opis provedený již v samostatné

době bod. Zogr. Později byl Zographensis opsán ještě několikrát.

Mezi těmito pozdějšími opisy byl jeden (patrně poslední) pořízen tak, že pronikl jazyk opisovatelův zvláště v Matouši a Janovi, ale

v Markovi a Lukáši ponechán starší stav i leccos opraveno. Tento

opisovatel (nebo tito opisovatelé) neznali v svém jazyce formy ижь

a proto jí není v evangeliu Janově, v ev. Matoušově je zbytkem staršího opisu a v Lukášovi ani dříve nebylo patrně více, než uve

dený jeden tvar; v Markovi pak tvary ижь, byly-li vůbec vícekrát

mohly být opisovatelem odstraněny. Takový je nynější stav kodexu.

Ještě dvě malé poznámky. Upozorňuji, že je psaní typu ижеси,

единогот-ь a pod. známo obecně v našich rukopisech, nejen v Mar. Uvádím ze Zogr. Mt. 26. 67 лии,его m. лни,е его, postup je

patrný v рьи/Ьте емоу v Mt. 26. 18, kde »voeabuli ел\о\* lit. 6

supra versum posita est«. Písař napsal původně рьц-Ьтемоу, pak

pohledl do předlohy a 6 nadepsal —

postup v Zogr. velmi dobře

známý. Srv. к"ъ,шкдт\цшл\0у Marek 9. 28, емоустъ Mk. 9. 42,

приметь Mk. 12. 2, сл©ужАштк>л\®\· Lk. 1. 8 (vazba dat. abs.), •Ьжеси Lk. 11. 27, Донр-Ьемоу (2 ř.) — Lk. 17. 2 atd. Doklady z Psalt. viz u Kul' b ak in a,. Le vieux slavě 170. Y těchto pří

padech stahování vidím jen zjev pravopisný. — Není nezajímavé

poukázati též na některé případy z našich dokladů, ve kterých

jde za sebou ИЖ6 а ИЖК. To není tak zcela náhodné. Budu míti

snad též na jiném místě (v rozboru Ass.) příležitost, abych ukázal, že se takové dvojice různých tvarů a grafických zvláštností dají

opravdu v našich nejstarších textech dosti často konstatovat. Zjistit

tyto grafické dublety není tak úplně bez ceny.

Úvahy. Georg Η. Mahlow: Neue Wege durch die griechische

Sprache und Dichtung. Sprachgeschichtliche Untersuchungen. Berlin und Leipzig 1926 [na obálce 1927], Walter de Gruyter & Co.

Stran VIII+ 525. Cena neudána.

Na nové cesty ve zkoumání řecké řeči a literatury se dostal

H. Mahlow kritikou dosavadní nauky o attickém a purum. Vy

cházeje od tohoto zdánlivě úzkého problému snaží se vyvrátit

leckterý uznaný hláskoslovný zákon, ukazuje nové pohledy na

dějiny řeckého jazyka i na jazykovou stránku řeckého básnictví

a nalézá nové hláskoslovné zákony a s nimi i nové etymologie. Nauka o attickém a purum má vskutku obtíže. Je tu třeba

předpokládat, že se prařecké й ve vývoji к attickému nářečí

dvakrát změnilo, jednou v ion.-att. η, po druhé za jistých pod

This content downloaded from 195.78.108.147 on Mon, 16 Jun 2014 10:59:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

28 Úvahy.

mínek, totiž po ρ a později i po ι a ε, zase nazpět v á. Kromě

toho je v att. dosti slov, která mají proti pravidlu jednak a,

jednak η ; Μ. mezi nimi uvádí i slova složená, na př. χορηγός

proti χώρα a ναυαγός vedle fem. αϋη. V attické literatuře jest

ještě jedno nepravidelné a, jež se zase vykládá jinak, totiž

>dorské« a v sborových částech tragedie. M. obojí toto a spojuje a přidávaje к němu i »aiolské« a v tvarech jako λαός, Άτρείδαο

dokazuje s velkým důrazem, že jest jinak souditi i o dialektech

i o řeči básníků nežli se děje dosud.

Podle M. nebylo jednotného attického dialektu a ani kterýkoli

jiný dialekt nebyl a není zcela jednotný. Chceme-li rozumět

řečtině, musíme míti na mysli stav, kdy řeč nebyla ještě normo

vána písmem a školou, kdy měla plnou svobodu vývoje. Za toho

stavu je možné, že totéž slovo má současně různé podoby; v řeči

totiž vznikají varianty (»Scheideformen«), z nichž nabývá v jistém nářečí jedna větší nebo menší měrou převahy. Ale i později se

vždy mohou projevovat zbytky starší rozmanitosti. Musíme si

představovat řeč mluvenou a ne psanou — i nápisy pokládá

M. za málo spolehlivý obraz skutečné řeči a dává před nimi

přednost mluvě básníků — a tu lze snadno pochopit, že každý mluví různě podle toho, s kým mluví. Podle loho jest rozeznávati

aspoň čtyři druhy řeči, řeč spisovnou, společenskou, vyšší (jíž se mluví za slavnostních příležitostí a v básních) a řeč všední (jíž se mluví ná př. v rodině). Jest nesprávné, pokládat vždy jen

jeden tvar v jistém nářečí za «správný». Řeč tvoří stále znova

a znova dvojice tvarů, ale trvale jich nesnáší; nastává rozmanité

rozlišování a vylučování, při čemž jedno nářečí dává přednost

tomu, druhé onomu, ale tak, že se tvar ustouply udržuje v ná

řečí — druhdy i skrytě

— ještě třeba po staletí a za jistých

podmínek se uplatňuje, někdy docela jako atavismus. Tak na

př. podle M. byla v každém řeckém nářečí doba, kdy se užívalo

vedle sebe všech tří druhů výslovnosti ξέννος — tak se říkalo

způsobem staromódním a slavnostním — a ξένος nebo ξεινος,

výslovnost lidí moderních,rozlišovaná při mluvení podle rhythmické

potřeby. Ještě za Solona se říkalo v Athénách také ξεϊνος, μοϋνος

(i později Μουνιχία a Μουνιχιών) a je nesprávné souditi, jako by Athéňané byli bývali puzeni nějakou nutností, t. j. nějakým hláskoslovným zákonem, říkati místo staršího ξέν/ος jenom ξένος a jiní zase jenom ξεϊνος.

S. tohoto stanoviska se jeví attické a purum jako jedna ze dvou možností, jež trvaly'vedle sebe již od dávných dob; druhá možnost bylo η a altičtina se nikdy nerozhodla nadobro

ani pro jednu ani pro druhou. Tak je κοράαιον vedle κόρη,

-dag i -όης u patronymik, κόρρη vedle πύρρα, ačkoli je obé z -ρσα, πλάτις vedle πλησίος. Není pravda, že η po ρ a t a ε

přešlo v a, nýbrž bylo v této poloze zatlačeno od α: α purum

je a prařecké.

This content downloaded from 195.78.108.147 on Mon, 16 Jun 2014 10:59:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 29

Podobně byly v starší řeči vedle sebe v užívání tvary stažené

a nestažené. Stejně »praionské« jsou tvary δεσπότον i δεσηότεω:

není tu přeneseno -ov od kmenů -o, nýbrž jde zde o různý

vývoj tvaru όεσπότηο, najedná straně přes zkrácené -εο v -ov, na druhé к -εω; stejně attický je gen. δεσπότον jako Platonův

gen. θαλέω, jde tu o původní koncovku -άσο > -aho. Jména

na -ag mají po stažení v gen. -й nebo -ω; gen. Πν&αγόρον

je od nora. Πν&αγόρης, ne Πν&αγόρας, a také νεανιών,

д-νρών, κορών náleží к tvarům s -η, kdežto z -αων je -áv.

Důležitým činitelem ve vývoji řečtiny bylo míšení při stěhovalých Reků s domácím obyvatelstvem. Řekové,

když přišli do Řecka, byli jazykově jednotnější než byli potom, když už byli v Řecku usazeni; stalo se to tím, že se smísili

s četnými kmeny, netvořícími národ. A tak je i to vysvětlit

míšením, že vedle sebe vznikly a trvaly dva druhy výslovnosti, s a a s η. Domácí obyvatelstvo, když se naučilo mluvit řecky,

podrželo i v řečtině zvláštnosti své vlastní výslovnosti, mezi nimi

i e; Dorové, jejichž řečtina se zdá nejpůvodnější, nezastihli při svém nastěhování do Řecka už onoho cizího obyvatelstva, nýbrž

jen Reky. Když byl M. takto zbavil nářečí jejich jednotnosti, dívá se arci

zcela jinak na ty zjevy v mluvě básníků, které jsou obyčejně

přičítány cizím nářečím a vysvětlovány výkladem, že se v každém

básnickém druhu užívalo jistého dialektu, ať bylo básníkovo rodné

nářečí kterékoli. Tuto myšlenku M. velmi důrazně a přímo 8 roz

hořčením odmítá. Attičtí básníci, mluvící ke svým attickým poslu

chačům, nemohli podle jeho přesvědčení kazili svou mluvu

násilnými dorismy, a nic podobného nečinili ani jiní básníci. Ono a

v lyrických zpěvech tragiků není z jiného dialektu, nýbrž je to a

attické, žijící vedle η, ale mající už ráz starobylosti: právě proto se

tragik&m tato výslovnost hodila, aby odlišili sborové části vyššího a

slavnostního slohu od částí obyčejných. Do náboženské poesie a do

lyriky, která z ní vyrostla, nezasáhlo ono míšení, při kterém

proniklo do řeckých nářečí η vedle «; proto se právě v tomto

oboru všichni Řekové snadno dorozumívali. Ostatně i v dialogu se vyskytují slova s nepravidelným a a ještě více v anapaestic

kých systémech, na př. v Sof. Antigoně γα, ϋπερέπτα a j., jež

opravovati by bylo nesprávné. Co bylo athénskému divadlu vskutku

dorštinou, vidíme z Aristofanových Acharfianů a Lysistraty. Ostatně,

jak připomíná M., je mnoho slov, která mají i v lyrických písních

tragoedií η proti dorskému a, jako σήμα, ήδομαι, ΰνήσκω,

μηχανή а j. Solové zpěvy herců mají také nepravidelné a a ty

přece dorské nebyly. Je vůbec pochybné, že by byly měly sbo

rové zpěvy tragoedií původ od Dorů; jméno δωριστί u nich

znamená jen harmonii a rhythmus, ne dialekt.

Stejně tak tomu bylo podle M. i u jiných básníků počína jíc Homerem. Varianty v řeči Homerově nejsou míšení dialektů,

This content downloaded from 195.78.108.147 on Mon, 16 Jun 2014 10:59:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

30 Úvahy.

nýbrž pravé volné nářečí staroionské. Ani v epickém básnictví před Homerem nebylo u Ionů aiolismů; aiolská epika je

výmysl stejně tak jako attická redakce Homerových básní. Do

mnělé Homerovy aiolismy jsou zbytky starého způsobu řeči, jehož se pozdější ionština zbavila. Homerovo &εα je totéž co attické

д-εα a Άτρείόao je totéž co Άτρείόa attických tragiků (pozna

menávám, že takto již před M. soudil Korš). U Homera je vidět

ještě společné bohatství starší řečtiny, které si potom dialekty mezi sebe rozdělily; tak je u něho i πολίτης i πολιήτης: tento

tvar si vzalo nářečí iónské, onen attické.

Ani Hesiodos nebásnil v cizím, naučeném nářečí; jeho ma

teřština byla ionština, ne boiotština, a s herojskou epikou nemá

mimo metrům nic společného. A přímo směšné by bylo podle mínění Mahlowova, kdyby byli v cizím, epickém nářečí básnili skla

datelé elegií a iambů, básnických druhů subjektivních. Tyrtaios

byl Lakon, ale ne Dor, nýbrž Ion; Ion byl také Theognis. Ale elegic ké distichon nebyla forma vlastní jen Ionům, nýbrž bylo společné všem Rekům. Ani řeč Pindarova není umělá, třeba že se liší

od řeči, kterou Pindaros mluvil v obyčejném životě; není to směs

aiolismů, dorismů, a ionismů, nýbrž starobylá řeč kultovních

písní, zcele jiná než jakou jsou skládány sborové písně v attické

tragoedii. Řecké obce se vyznačovaly každá svou svérázností; není

správné, že běžné mínění právě básníky z této svéráznosti vylu

čuje. Tvrzení, že každý řecký básník uměl básnit v kterémkoli

nářečí, je alexandrijská smyšlenka; alexandrijští učenci to arci

dovedli.

Jak je viděti, M. se pokouší bořiti hláskoslovné zákony; pravých a skutečných hláskoslovných zákonů je podle jeho mínění

velmi málo. Ale proti tomu sám nalézá zákony nové. Za zvlášť

důležitý pokládá obecný zákon, jejž vyjadřuje takto: když je v některé řeči nahrazen jev χ jevem y, může také nastupovati χ místo y. Tento zákon není ve své podstatě zcela nový, ale

kdyby bylo uznáno, že platí obecně a že je ho možno užiti všude,

jak ho užívá až mechanicky M., byl by to převrat a snad i konec

vší mluvnice. Na štěstí zkušenost ukazuje, že onu záměnu χ místo у nelze po žádné stránce, ani statisticky, klásti na roveň se záměnou

у za χ.

Nelze neuznati, že M. dobře využívá těch případů, kdy je mluvnice se svými hláskoslovnými zákony na rozpacích. Tak je tomu na př. při nauce o stahování samohlásek; zde činí

M. nejednotnost samu zákonem a pokládá za zcela přirozené, že

kde jsou stahovány samohlásky nestejné, na př. ea, eo, nemůže

být výsledek jednotný, nýbrž závisí na tom, zdali mluvící právě dbá více té či oné složky, na př. při φοβεόμενος více kmene

φοβε- či koncovky -oμένος. Tu vzniká dlouho trvající kolísání, míslo něhož nastupuje teprve později určitý zvyk. Tak na př. oa

This content downloaded from 195.78.108.147 on Mon, 16 Jun 2014 10:59:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 31

se stahovalo v starší době v ω, ale později je častější á, srov.

μείζω, πρώτος a διπλά, άνήρ, τάγαΰόν. Zvláštní zákony, které Μ. vyvozuje ζ onoho zákona obecného,

nejsou nic jiného než vypočítávání všelikých domnělých hlásko

slovných volností, jež M. uznává zejména za tím účelem, aby sblížil rozličná řecká slova к společnému etymu, Novější etymologie

podle M. chybuje, když se řídí dosavadními hláskoslovnými zákony;

naopak jejím vodítkem má být význam slov a podle významové souvislosti se mají nalézati a stanovití hláskoslovné zákony nové.

Ve skutečnosti užívá M. při svých etymologiích -kromě významové souvislosti i zcela vnějších podobností; tak na př. docela ztotož

ňuje slova τόπος a τύπος a stanoví hláskoslovný zákon, že jako v může zastupovat o, tak také o může být místo v, to je podle něho nejen v aiolštině, nýbrž i jinde, na př. v slovech νύξ, ϋπνος,

δνομα: άνώννμος. Také ε a ι se zastupují; na př. ισ&ι vedle

είναι, Ιδρύω vedle &5ρα, τί&ημι a δίδωμι, jejichž reduplikační samohláskou bylo vlastně c(I). Zastupování α a o je vidět na př. v poměru σοφός: Σαπφώ a protože místo o může být i v, jsou

příklady i pro υ : a, jako γνι>ή: βανά. Druhdy je začáteční α

nebo o »vokální předrážka·, s kterou Řekové nespojovali žádného

významu; proto je homer. δπατρος, δτριχες vedle άνεψιός, άπαξ,

ά&ρόος, podobně jako όκέλλω (vedle κέλλω), όδύρομαι (vedle δύρομαΐ) proti άμαρτάνω, άλείφω.

Zajímavý je Mahlowův výklad o osudech hlásky f, jež nepřešla v h, jak se obyčejně soudí, nýbrž byla často nahrazována hláskou h,

když už obě tyto hlásky z výslovnosti mizely; v největším množství

příkladů zmizelo ovšem f beze stopy. To se podobá pravdě. Také

je možno připustit), že někde zase nastoupilo f místo h, ale holá

libovůle je tvrdit, že att. έδήόοκα vzniklo z *έδήδο1ια tím, že h, které už nebylo vyslovováno, bylo nahrazeno silně se šířícím κ.

Volná řeč podle M. přestavuje hlásku, která jí je na jednom místě obtížná, na jiné místo ve slově, nestarajíc se o pravidlo,

pořádek nebo etymologii, ač jestliže raději nevynechá onu hlásku

docela. Také této volnosti — kterou ostatně zná, ale ne v té

míře, i dosavadní mlavnice — užívá M. к rozmanitým etymolo

giím; na př. jméno bohyně Κύπρις není podle něho od ostrova

Κύπρος, nýbrž naopak, a Κνπρις souvisí s κρύπτω »bohyně

tajné lásky». M. zná i »rhythmické» zesilování a dloužení souhlásek

a jím vykládá na př. άρίζηλος vedle δήλος, άοζος = *άοδος, srov. άκόλον&ος. Takovým zesílením vzniklo podle něho i ζνγόν

proti iugum zrovna tak jako πτόλεμος vedle πόλεμος. Tato druhá část práce Mahlowovy, v níž je méně kritiky

a více nových pouček a výkladů, nedodává zrovna mnoho důvěry к jeho odsuzujícímu zamítání zásad nynější mluvnice. M. mluví

s nevážným posměchem, že hláskoslovné zákony chtějí nalézt

v řeči řád; jeho vlastní poučky chtějí všechen řád rušit, ale

proto se ještě nemohou vydávat za vědu. Je pravda, že M. zpracoval

This content downloaded from 195.78.108.147 on Mon, 16 Jun 2014 10:59:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

32 Úvahy.

ohromné množství materiálu a pronáší velmi mnoho nových soudů

o jednotlivých slovech řeckých i z jiných jazyků; jeho knihy by jistě nemělo být nedbáno. Jeho učení, že je třeba i řečtinu a její nářečí vykládat stejně tak, jako jsou vykládány mluvené řeči

nové, že je třeba dbáti jejího života a ne jen písmen, není sice

nové, ale není zbytečné, že je tu vyloženo s takovým důrazem.

Ale právě Mahlowova domněnka o »skrytém< udržování tvarů

se s touto zásadou dobře nesnáší a vyhovuje jen té představě 0 řeči, která je dnešnímu jazykozpytu už vzdálena.

Nauka o altickém a purum není knihou Mahlowovou docela

vyvrácena, neboť к tomu by bylo třeba dokázali ještě odjinud než z lyrických částí tragcedií, že tvar s a a tvar s η byly v uží

vání u téhož slova. Ani nelze docela upustit od poznatku, že

jisté básnické druhy byly psány nebo aspoň zabarvováný jistými

dialekty. Snad má M. pravdu, pokud se týče Homera; ale a attic

kých tragiků je sotva staré a attické. Proč by se vyskytovalo

jen v jejich sborových zpěvech a ne i v básních jiného druhu

nebo i ve vyšší próse? Proč jsou všechny nápisy, slavnostní i ne

slavnoslní, psány řečí celkem jednotnou? V Plat. Faidru 238 D

upozorňuje Sokrates, že jeho řeč není daleka od dithyrambu: ale do hláskových zvláštností domnělého vyššího slohu nezabíhá.

Dále nelze neviděli, že někteří řečtí básníci, už před Theokritem, vskutku uměli básnit dialekty cizími; neuměl to i Aristofanes?

Apriorní aesthetické důvody Mahlowovy pozbývají váhy, když po

myslíme, že Homer byl básníkem všech Řeků, i Attičanů, přes to,

že se attičtí hoši jisté musili jeho řeči teprve učit. A konečně 1 živé řeči, jichž se M. jinak tak často dovolává, ukazují věc, kterou M. pro řečtinu nechce připustit. Jak připomíná Meister, Homer. Kunstsprache str. 240, je obdoba к dialektickým poměrům homerské řeči u dnešních Srbo-Chorvatů. Pěvci v krajině v údolí

Uny u Bihače užívají umělé řeči básnické smíšené z několika

nářečí. Když putuje píseň z obvodu dialektu A do okresu В a jest,

pokud je možno, převedena do jeho nářečí, nastává vlastně trojí míšení: jsou tam pak jednak tvary dialektu B, jednak tvary dia

lektu A, jednak tvary z jiných dialektů.

G. Mahlow nabyl v jazykozpytě jislého jména, když vydal r. 1879 svou práci »Die langen Vokále i Ε O in den europaischen

Spraehen,* Na nových cestách, které směle ukazuje na sklonku

své činnosti, ho není radno následovat.

Obšírná kniha Mahlowova se čte velmi nesnadno, protože nemá

určité disposice a není rozdělena na kapitoly; str. 1—347 je

jedním nepřetržitým výkladem. Mnohá věc je několikrát opako vána. Protože M. užívá hojně obdob z latiny a z jazyků živých,

bylo by žádoucí, kdyby byly к rozsáhlému rejstříku řeckých slov

přidány také rejstříky slov z těchto jiných jazyků. Ve všech těchto věcech měl M. zachovávati užitečné způsoby nyní již obecně

ujaté. F. Novotný.

This content downloaded from 195.78.108.147 on Mon, 16 Jun 2014 10:59:17 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions